Tohle je elektrizující zážitek jen pro 400 šťastlivců ročně. Byli jsme v jaderné elektrárně Temelín

Jižní Čechy mají všemožná zajímavá místa, některá z nich najdete také v naší mapě v rubrice Země, je to ale také kraj spojený s technikou. Koho nebaví hrady, zámky a prehistorické památky, ten si tady přijde na své. Zejména co se týká elektrické energie. 

Dnes si všichni jižní Čechy asi spojí s tuzemskou jadernou elektrárnou Temelín, což je dominanta celého širého okolí a místo, které určitě stojí za návštěvu. Po cestě si ale můžete připomenout i další zajímavé věci týkající se elektřiny. Zejména proto, že v obci Stádlec pobýval František Křižík, který byl průkopníkem elektrické energie. A kousek vedle je historická železnice vedoucí z Tábora do Bechyně. Tohle byla pro změnu první elektrifikovaná železniční trať u nás, respektive ve střední Evropě. 

Tohle všechno byl také program našeho dalšího elektrického tripu. Takže dobít Torrese EVX a hurá zkoumat další elektrické lokality. 

Plán na náš denní výlet byl následující. Nejprve dojet do Temelína, prohlédnout si elektrárnu a následně se postupně vracet zpět do Prahy přes Bechyni a Tábor.

Jadernou elektrárnu můžete navštívit dvěma způsoby. U elektrárny je klasické informační centrum, které je přístupné zdarma. Zde je výstava ukazující nejzajímavější místa a zařízení elektrárny.

Můžete si tu třeba vyzkoušet přetížit reaktor a následně si poslechnout, jak zní poplach a sledovat, jak vypadá zasouvání tyčí brzdících reakci. To nejzajímavější je ale asi takzvaná ReakTour. 

Ta se koná v místním kinosále, kdy návštěvníci dostanou 3D brýle a virtuálně si celý areál projdou. Výhodou je, že se s virtuálním průvodcem popisujícím všechny důležité věci dostanete do nejzajímavějších částí včetně právě reaktoru. Hodně efektní pak je i průlet chladicí věží. Virtuálně si mimochodem můžete Temelín projít i doma. Prohlídka je dostupná přes internet. Bez 3D brýlí to ale nemá takové grády. 

Ještě ale mnohem zajímavější je vidět elektrárnu na vlastní oči. Exkurze přímo do areálu jaderné elektrárny možné jsou, ale místa jsou dost omezená. Do areálu samozřejmě nemohou proudit davy zvědavců, zájemci jsou rozdělováni do osmičlenných skupin. Prohlídka trvá tři až čtyři hodiny. Dobrou zprávou je, že ani za tuto prohlídku se nic neplatí, stačí se registrovat. Špatnou zprávou je ovšem počet volných míst. Těch je zhruba 400 ročně a pochopitelně jsou hned pryč. Musíte mít trochu štěstí, abyste se na exkurzi dostali. 

Než se dostanete do areálu, budete muset absolvovat vlastní prohlídku. Připomíná to kontrolu na letišti. Nejprve je nutné vyplnit nějaké ty formuláře, samozřejmě nesmíte s sebou brát nebezpečné předměty a musíte projít přes detektor kovů. Kromě toho vám bude ještě na vstupu změřena radioaktivita. 

Ta se měří i při odchodu, což asi každý pochopí, ale i měření na vstupu je velmi důležité. Je tak zachycen člověk, který může být čerstvě po nějakém lékařském vyšetření a je tím pádem jasné, že k ozáření nedošlo až v elektrárně. Kdyby tam tahle vstupní kontrola nebyla, předpokládala by se závada v elektrárně a to by znamenalo mnoho složitých procesů směřujících k hledání závady. Zbytečně. 

První atrakce v rámci fyzické exkurze ale přichází ještě před vstupem do elektrárny. V menší budově ještě před plotem je totiž takzvaný „simulátor“. Je zde přesná kopie velínu jednotlivých bloků, kde jsou školeni budoucí i současní operátoři. Operátorů v Temelíně mimochodem pracuje šest desítek. 

Svůj velín má každý temelínský blok, který se skládá z reaktorovny a strojovny obsahující turbínu. V Temelíně jsou tedy tyto velíny dva. V rámci exkurze se do těch opravdických návštěvníci nepodívají, ale smutnit nemusíte. Tahle zkušební místnost je dokonalá kopie, aby vše bylo co nejreálnější. Kromě obrazovek, světýlek, diod a informačních panelů jsou zde dokonce stejné i židle nebo koberec. Navíc je jen pár detailů a návštěvní místnost, ze které zvědavci sledují, co lidé uvnitř dělají.

Postupy, které se zde zkouší, jsou opravdu všemožné. Nováčci se učí základní věci typu odstavování reaktoru, cvičí se zde také kritické situace i zapojování a odpojování různých záložních zařízení, které běžně v provozu nejsou, jako třeba dieselových generátorů. Pro úplnost, není to velín, ale „bloková dozorna“. Vidět všechny ty diody je docela působivé. Reálně ale operátoři vidí na stěně jen to nejdůležitější. Na obrazovkách před sebou mají tisíce dalších věcí.

Po prohlídce zkušební blokové dozorny následuje průchod přes bezpečnostní kontrolu ve vstupní budově do areálu. Tu v galerii nenajdete, protože bezpečnostní prvky elektrárny se samozřejmě fotit nesmí. Zatímco u vchodu je celkem tlačenice, protože v našem případě tam ještě ve stejnou dobu přicházela školní exkurze, za bezpečnostní kontrolou se všichni rozprchnou do velkého areálu a všude je najednou spousta místa. 

Průvodce, v mém případě to byl tiskový mluvčí elektrárny Marek Sviták, postupně popisuje, co je v jaké budově. Kromě chladicích věží jsou nepřehlédnutelnou dominantou dva bloky. Každý obsahuje vysokou válcovou budovu, na kterou navazuje dlouhý červený barák. To kulaté je budova reaktoru, to dlouhé je strojovna s turbínou. 

Ochranná budova reaktoru má 1,2 m široké betonové zdi vyztužené ocelovými lany. Těch tam je zhruba 100 a dalších téměř 30 drží horní poklop na budově. Jak říká Marek Sviták, pouze jedno to lano by udrželo startující raketoplán. Budova chrání reaktor před vnějšími vlivy a zároveň vnější okolí před reaktorem. Těsnost celého kontejnmentu se testuje. Je to podobné, jako kdybyste na ploše dvou fotbalových hřišť hledali díru o velikosti zrnku hrášku. A pokud byste ji našli, zkouškou by budova neprošla. 

K reaktorům se ale běžně veřejnost nedostane ani v rámci exkurzí. Výjimkou jsou pouze dny, kdy je odstávka reaktoru. A to tam v drtivé většině chodí pouze pracovníci elektrárny. V době naší návštěvy sice jeden blok odstaven byl, ale odstávka už se chýlila ke svému konci. Jaká škoda! I strojovna je ovšem zajímavá. 

Je to totiž jedna obří místnost, respektive hala, kde na vás čeká množství nejrůznějších trubek a také hodně velký hluk a velké teplo. Celé soustrojí obsahující turbínu a generátor je dlouhé 60 m a váží 2000 tun. V tom velkém žlutém futrálu se točí turbína a navzdory své velikosti se otočí 50krát za sekundu. Obvodová rychlost vnějších lopatek překonává 2,5krát rychlost zvuku. 

Jak je princip fungování celkem jednoduchý, tak všechny ty trubky představují hodně složitý spletenec různého vedení. Něco vede páru, něco vede vodu, něco směřuje do chladicích věží, něco do rozvodny tepla, protože teplo se využívá jak pro elektrárnu, tak pro Týn nad Vltavou a České Budějovice.

Už podle fotek je to působivé, ale až když tam jste osobně, až pak si naplno uvědomíte velikost celé téhle záležitosti. 

V rámci naší prohlídky jsme se ještě zašli podívat do strojovny druhého bloku, který byl odstavený a na turbíně probíhal servis. Bylo zde mnohem větší ticho, mnohem menší vedro a několik věcí kolem navíc. Třeba obrovská záležitost připomínající poslední stupeň nějaké rakety, což bylo takové poněkud větší čerpadlo. Aby při údržbě nevznikal v hale chaos, na podlaze si můžete všimnout bílých čtverců. Ty určují místa, kam se má ten který díl odložit. 

S Markem jsme pak pokračovali venku dále směrem k chladicím věžím. Po cestě si můžete všimnout třeba obrovských transformátorů, kde se mění napětí z 24 kV od generátoru na 400 kV. Tohle není specialita Temelína, ale běžná součást každé elektrárny. Dělá se to kvůli ztrátám na vedení vysokého napětí překonávajícím velké vzdálenosti. Specialitou ale rozhodně jsou dva takové malé nenápadné vozíky odstavené tak nějak uprostřed areálu. 

Váže se k nim zajímavý příběh související s katastrofou ve Fukušimě. Ta pozměnila vnímání bezpečnosti jaderných elektráren, kdy se už neřeší, jestli je ten nebo jiný katastrofický scénář reálný, ale řeší se, jak s danou situací naložit. Problém ve Fukušimě byl v tom, že kvůli povodni nefungovalo vůbec nic. Žádný záložní zdroj a nebylo tudíž možné účinně reaktor chladit. V Temelíně je více než desítka různých záložních zdrojů pro pohon čerpadel chladicí soustavy, ale když by nefungovalo lautr vůbec nic, jsou zde připraveny tyhle vozíky. Mají svou centrálu a své čerpadlo. Jsou to vlastně taková samostatná externí čerpadla. Připojí se do určených bodů a udrží chlazení reaktoru v chodu. 

Poslední část naší prohlídky je chladicí věž. Veřejnost se ještě obvykle podívá do skladu vyhořelého paliva, ale to koncem listopadu možné nebylo. Chladicí věž je ale také hodně efektní a oblíbená atrakce. Protože tyhle věže jsou prostě obrovské. 

Na výšku mají skoro 155 m, u země mají průměr 131 m, celková plocha pláště je 81 000 m². Na rozdíl třeba od tepelné elektrárny v Ledvicích, kde je do takovéto věže vyveden i „výfuk“ z kotle, tady opravdu odchází ven pouze pára. Když půjdete kolem, bezpečně poznáte, co to je komínový efekt. Vzduch je nasávána zespodu a u věží fouká.

Občas je pak možné nahlédnout i přímo do věže. Vylezete po schodech kousek výše a tam je malý vstupní otvor, za kterým se ukrývá mimořádně působivý prostor. Trochu to působí jako obří řasami obrostlá jeskyně. Až na to, že nad hlavou máte kus nebe. Pro zajímavost, tento prostor se občas využívá ke speciálním akcím. Jednou zde byl i koncert. 

Procházka po areálu JE Temelín zabere několik hodin. Je hodně o čem mluvit a hodně co ukazovat. A nějaký čas zabere prostě to, že je areál velký a budovy jsou daleko od sebe. My jsme začali v devět a kolem poledne mne Marek vzal do kantýny na oběd. Dobré to tu mají. 

Všechno ostatní, co prohlídka neukáže, je k vidění v informačním středisku, o kterém už byla řeč. Zatímco elektrárnu navštíví ročně 400 lidí, do střediska jich zavítá na 40 000, protože zde žádná omezení nejsou. Kromě věcí spojených s elektrárnou tady mají také hřiště pro děti a menší park. 

Je jasné, že dostat se na prohlídku Temelína nebude nic jednoduchého, ale rozhodně to stojí za každé úsilí, které vynaložíte k tomu, abyste byli včas u počítače a mohli se registrovat. Pokud se tam nedostanete, i informační centrum v malém zámečku je zajímavé.

A chladicí věže si pak můžete prohlédnout z oblíbeného foto-plácku, který je hned vedle hlavní silnice vedoucí do Týna nad Vltavou. Také jsme zde fotili mnohokrát a pár fotek SsangYongu Torres EVX jsme tu udělali i teď. Jen bacha, plácek to je oblíbený také u policie, která tu občas uspořádá něco jako „silniční dozornu“ a na široké silnici měří. 

Po focení u věží následovala s baterkou nabitou „přímo od zdroje“ krátká cesta do Bechyně, do Tábora a domů.

Když se tohle cestování s elektrickým SsangYongem Torres EVX točí kolem technických památek spojených s elektřinou, nelze se nezastavit na místech, které se váží k českému průkopníkovi elektrické energie. František Křižík je například podepsán pod první tuzemskou elektrifikovanou železnicí, která byla v roce 1903 zprovozněna mezi Táborem a Bechyní a v provozu je stále. Je dlouhá něco přes 20 km a v Bechyni končí na mostě, kde se z vlaku v podstatě stává tramvaj, protože ve stejných místech jinak jezdí auta a vlak de facto jede po silnici. 

Z Temelína je to do Bechyně necelých 20 minut příjemné jízdy, respektive to je jen 16 km. Pokud pojedete do centra Bechyně, pojedete přímo přes tento most. Někde se o něm mluví jako o Duhovém mostě, jiné zdroje ho označují za Bechyňskou duhu. Most je nad Lužnicí ve výšce přes 30 m a je velmi zajímavý. Pokud se po něm budete chtít projít, auto se dá nechat u bechyňského nádraží. V lesíku je nedaleko mostu Náprstkova vyhlídka, odkud pořídíte pěkné fotky mostu i údolí pod ním. 

Most vznikl až ve 20. letech minulého století. Původně železnice končila na levém břehu Lužnice a most byl vystavěn až dodatečně. V letech 2003 a 2004 prošel rekonstrukcí a o deset let později byl prohlášen za národní kulturní památku. Kdyby vás v kontextu té elektrické energie zajímalo více, tak v Bechyni je i penzion, který se jmenuje Elektra. Je to krásná budova, před kterou jsme kdysi ještě pro jinou redakci fotili elektrickou Škodu Citigo. 

Bechyně je klidné město s pěkným historickým centrem. Pamatuji si, že už někdy před pěti nebo šesti lety jsme tady našli nabíječku, což v té době byl ještě celkem ojedinělý úkaz. Na náměstí je pomalá AC nabíječka pořád, ale Torres EVX ujede minimálně 200 km i po dálnici a z Temelína odjížděl plně nabitý, takže tady nabíjet nepotřebujeme. Ale já potřebuji kafe, tak mířím do jedné zdejší ospalé cukrárny a pak za klasicky sychravého podzimního počasí pokračuji do Tábora na opačný konec téhle železnice. 

I tady totiž najdete stopy Františka Křižíka, protože ve stejné době jako elektrifikovaná železnice byla u řeky Lužnice postavena také Křižíkova elektrárna. Původně byla parní, pak se přešlo na naftové generátory. Elektrárna stojí přímo pod dalším parádním mostem ze začátku minulého století, po kterém jezdí vlak do Bechyně a který je součástí téhle staré železnice. Místní most používají jako lávku, ale chce to opatrnost, protože zábradlí tu není zrovna vysoké a prostoru ve chvílích, kdy tudy jede vlak, také není kolem kolejí zrovna hodně. 

Budova bývalé elektrárny je v současnosti bohužel zavřená, ale je po rekonstrukci a podle informací na webu ještě nedávno sloužila jako prostor pro konání výstav a různých akcí. Je to další zajímavé místo minimálně na pořízení pěkných fotek.

Pokud byste měli ještě trochu času, tak pak se přímo nabízí zastávka v obci Stádlec, která je téměř při cestě z Bechyně do Tábora. František Křižík zde zemřel, takže i tady jsou nějaké ty elektrické stopy, a především tady najdete slavný přestěhovaný Stádlecký řetězový most. S Torresem jsme se tam na této cestě nezastavovali, ale pro zajímavost přidáváme dvě starší fotky do galerie. 

Jižní Čechy nabízí technických i elektrických zajímavostí samozřejmě více, ale pokud si dáte tenhle výlet zahrnující Tábor, možná i Stádlec, Bechyni a Temelín, bude to pěkná kombinace historie a nejmodernější současnosti. Kromě toho je možné vytipovat trasu po celkem prázdných okreskách, kde se i docela pěkně svezete, ale v našem případě je Torres EVX spíše o pohodlí a rodinném cestování. 

Elektrický trip se SsangYongem ale tímhle nekončí. Přes Prahu jsme pokračovali dále na sever, kde jsou zajímavá místa spojená pro změnu s větrnými elektrárnami i s uhelnou elektrárnou. Zní to možná zvláštně, ale tou úplně nejnovější elektrárnou je dnes právě ta uhelná v Ledvicích. Na tato místa se ale podíváme příště. 

Zdroj: autorský text