Tuhle památku v průvodcích nenajdete. Zapomenutý most v Petrávči sloužil pocestným před stovkami let

Začíná opět jeden z letních dnů, na něž se každý těšil, ale přesto občas nadává. Slunce už od sedmé hodiny ranní vysílá porce svého žáru, větvičky na stromech se ani nehnou, mouchy se formují do bojových letek, a klíšťata, dovedně ukrytá lidským zrakům, si brousí zuby na „turistu“, jenž právě vystupuje z auta a s foťákem na krku si prohlíží původně modré nebe, barvící se počínajícím žárem do bílého odstínu – tedy zcela nefotogenicky. Jeho slovní komentář při chůzi prvními metry vysokých a dobře živených kopřiv uvést nemůžeme. Oním „turistou“ je – jak jste jistě poznali – autor článku, blížící se k objektu, odvážně překračujícímu Radslavický potok na samém východním okraji Velkého Meziříčí.

Ještě před vlastním vnořením se do historie musíme uvést, že úžasný klasicistní most na někdejším trasování císařské silnice je dnes součástí skládky odpadu, a tudíž veřejně nepřístupný. Naprosto chápeme touhu mnoha jedinců spatřit věci a objekty oficiálně lidským zrakům skryté, ale tady jsme na rozpacích, zda něco podobného doporučit. Skládka je skládka: rušné a dnes již průmyslově řízené místo, na němž jedinec nemá co dělat. Kdysi existovalo ještě několik jiných cest, jak se přiblížit mostovce, předmostí či spatřit zdola mohutnou klenbu kamenného zázraku z 18. století, dnes je téměř vše nedostupné.

Některé dějinné prameny na tomto místě konstatují dřevěný úzký most, sloužící již na přelomu 16. a 17. století. Jeho parametry neznáme, ale předpokládá se, že výška vzhledem k údolí Radslavického potoka a geografickým podmínkám se – stejně jako u námi popsané památky – pohybovala v rozmezí deseti až jedenácti metrů nad dnem úzkého údolíčka, lemovaného strmými a dnes již téměř neprostupnými houštinami nekultivovaných náletů. Historické zdroje se nezmiňují o datu zániku dřevěného mostu, dobově nejasná a těžko ověřitelná je i stavba tohoto monumentálního díla. Nejčastěji je zprovoznění mostu zmiňováno v souvislosti s výstavbou takzvané císařské silnice v době počátku osvícenského rozmachu silničního stavebnictví za vlády Marie Terezie, konkrétně v druhé polovině 18. století. Dobově by to souhlasilo, klasicistní prvky jsou zde předvedené v jedinečných markantech tohoto slohu.

Některé prameny se zmiňují o tom, že nejbližší okolí mostu tehdy nebylo zalesněné, možnost ověření ale samozřejmě chybí. Namísto toho nastoupí prostá logika: na tehdejší poměry zcela unikátní dílo (nejen v českých, rakousko-uherských, ale i evropských poměrech) jistě už tehdy působilo jako krajinotvorný prvek, stavitelé si bezpochyby přáli, aby široký a odvážně rozkročený oblouk stavby, srovnatelné v historickém kontextu třeba s přemostěním Nuselského údolí, dokončeném před půlstoletím za nesrovnatelně mohutnější technické a vědecké podpory, byl už zdálky vidět. Je tedy pravděpodobné, že případné zalesnění bylo odstraněno.

Most je vystavěný kombinovanou technikou kamenného zdiva s doplňky pálených cihel, což na jednu stranu vytváří zajímavou vizuální i stavební kombinaci, na stranu druhou snadněji podléhá destrukci vlivem stárnutí.

Most byl podle starých map i podle svědectví několika dosud žijících místních pamětníků průchozí ještě koncem 60. let, třebaže se v jeho bezprostředním okolí vine silnice spojující dnes Velké Meziříčí s Velkou Bíteší a po odbočce i s Osovou Bítýškou. V sousedství této komunikace, k jejíž stavbě a zprovoznění došlo již před válkou, probíhá trasa dálnice D1 Praha – Brno.

Objekt byl od konce 50. do konce 80. let památkově chráněn a zařazen mezi významné mostní objekty tehdejšího Československa. Co to v praxi znamenalo: víceméně jen tu „papírovou“ ochranu. Mostu bylo tehdy už 200 let, nutně potřeboval zpevnění a konzervaci, té se mu ale dostalo jen v minimální míře. Na konci 80. let bylo rozhodnuto o vybudování skládky v této lokalitě a z těžko pochopitelných důvodů byla památková ochrana objektu sejmutá. Pro most samotný se ale nic nezměnilo, snad s výjimkou okolí, na němž postupně vyrostlo mohutné a rozlehlé odkladiště odpadu, velké pole slunečních kolektorů, sklady stavebního materiálu – a podle dostupných informací se podobné průmyslové využití bezprostředního okolí bude ještě zvyšovat.

V mezidobí se bývalá komunikace, začínající odbočkou ze silnice číslo 602 v místě zvaném Karlov, stala neprůjezdnou z obou stran. Její historické trasování, jak je patrné z přiložené mapy, novější předválečná komunikace obchází, původně byla obě zaústění císařské silnice dostupná odbočkou ze silnice č. 602. Dnes to již není možné, příjezdem od Velkého Meziříčí stojí „v cestě“ skládka, příjezdem od Velké Bíteše ocelová závora chránící malý dřevosklad používající zbytky silnice jako pracovní a skladovací plochy při zpracování a odvozu kulatiny.

Ještě před zřízením skládky byl vstup na most fyzicky znemožněný vykopáním jámy, ta se následně musela zavézt. Skládka vznikla na přelomu 80. a 90. let a definitivně znemožnila průchod po mostním objektu, který už tehdy byl v havarijním stavu.

Ledy se pohnuly až v roce 2018, kdy začala aktivita o opětovné zařazení mostu do seznamu chráněných objektů, což se podařilo v polovině následujícího roku. Od té doby také probíhají spory o vlastnictví i o využití stavební památky. Autor článku slyšel na toto téma několik verzí, ale netroufá si určit tu nejpravděpodobnější, protože – jak známo – úřad je úřad a nikdy nevíme, čím nás některá instituce překvapí. 

Podle jedné verze má dojít ke zrušení skládky, podle jiné verze naopak k rozšíření. V těchto případech by se most musel snad jen zakonzervovat, protože přístup k němu by byl stejný jako dnes – tedy víceméně žádný. Autor článku se ve Velkém Meziříčí setkal i s názorem, že by přes most mohla vést cyklostezka. Raději snad ani ne: jak by se vyhnula skládce, která pozemkem zasahuje až k silnici č. 602? A jak by nutnými instalacemi zabezpečovacího zařízení utrpěla původnost mostu? Povrch, zábradlí, zajištění – to vše by mělo značný vizuální dopad na historický vzhled stavby! Snad nejlepším řešením by byla konzervace mostu do podoby z předválečných časů, znemožnění přístupu ze strany prostoru skládky, vybudování jednoduché naučné stezky směrem od zaústění původní komunikace blíže Velké Bíteši (není to k objektu daleko, od silnice č. 602 cca 500 metrů původním zatáčkovitým trasováním císařské cesty) a zřízením malého parkoviště pro vozy návštěvníků. Tím by přísloveční „vlk a koza“ zůstali zdraví, nasycení, Vysočina by měla o jeden půvab více - navíc v oblasti, která v tomto kraji není na podobné silniční stavební památky příliš bohatá.

Vydejme se tedy na cestu: se skládkou za zády a s povolením vedoucí odpadového hospodářství Technických služeb Velké Meziříčí včetně souhlasu přítomného správce objektu si klestíme cestu k západnímu předmostí. Hroudy rozježděné a ztvrdlé hlíny velikosti hlávky zelí dovedně kryje křovinatý a kopřivový porost, takže rozhodnutí vzít si lehké sportovní boty proklínáme během každé snahy kotníků o zdařilé podvrtnutí. Do toho stoupající horko, nálety hmyzích rojů plus všeobecně známý „parfém“ skládky… A pak náhle stopka, protože v cestě nám stojí důkladná, vysoká a bez pomoci ženijní techniky neprůchodná mříž z armovacího železa, přivařená těsně u okrajů mostovky, aby se na stavbu samotnou nedostal ani hubený, podvyživený a maličký pozorovatel. Nalézáme torzo ocelové zábrany, zapuštěné do země, kdysi tedy byl zákaz vstupu vyjádřený pouhou závorou. 

V sousedství zapomenutý patník, pak se naše oči zabodnou do modré plochy mostu. Modré?? Ano, modré a plastové. V souvislosti s druhým přijetím mostu pod pláštík památkové ochrany rozhodl tehdejší vlastník, že nebude nechávat po bezmála čtvrtce tisíciletí chátrat povrch, pečlivě jej zakryl modrou plastovou fólií, kterou navíc zatížil desítkami starých pneumatik. Takže se na most nejenže nedostanete, ale ani jej v původní podobě neuvidíte. Ale pod plastem se skrývají zbytky asfaltového povrchu, rozšířeného na kraje přemostí. Můžete spatřit i několik odřezaných ocelových tyčí, zřejmě zbytků původního zábradlí z novější doby a samozřejmě hranaté objekty při krajích, z podhledu identifikované jako nástavce polosloupů, postavených ze samotných břehů Radslavického potoka. Pak snad ještě nízké zděné parapety, a to je vše. Zábrany proti vniknutí jsou i na druhé straně.

Proniknutí k samotné patě mostní konstrukce je sice možné, ale opět jen z pozemku skládky. Navíc je ztížené absencí cesty, pokud tedy za přístupovku nepovažujeme vyšlapanou pěšinu po příkrém srázu téměř horských parametrů. Ten je navíc ozvláštněný trnitým křovím, popadanými stromy a dalšími „atletickými“ prvky. Ale konečně se nad námi klene odvážný oblouk, takže můžeme obdivovat dávné stavitele, ale zároveň i vnímat neúprosný čas, který stavbu zasáhl mnoha osudovými ránami: kámen vydržel, ale cihlová vyzdívka se hroutí, drolí a rozpadá, zároveň je stavba rozrušovaná zakořeněnými dřevinami, třebaže samotná statika mostu zřejmě ještě nějakou tu desítku let vydrží. 

Ale pokud povolí cihlové části jako celek, most už mnoho šancí mít nebude. Nejpevnější a zřejmě neodolnější jsou celokamenné boční opěrné segmenty, zasahující až k samotnému potoku. Lehčí stavební prvky, tedy zejména ozdobné a bezpečnostní cihlové zábrany, detaily ozdob, rozsáhlá cihlová výplň nad kamenným klenutím – to vše padá a drolí se, pod samotnou klenbou je možné vidět hotové cihlové smetiště.

Pracně se škrábeme nahoru, mimo dohled veřejnosti se u auta svlékáme až do prádla a snažíme se zbavit oděv a boty poťouchlých trnů a větviček, které koušou, píchají a drápou. A jedeme k druhé straně. Zaústění východního přístupu (blíže k Velké Bíteši) chrání masívní závora s trojicí zámků – není divu, na blízkém dřevoskladu stojí těžební technika a jiné mechanismy. Pokračovat musíme pěšky a po stovce metrů začíná být patrný zbytek silnice, lemovaný břízkami a dalším stromovím. Objevujeme pozůstatky hrubého asfaltového povrchu, spíše už jen velké kusy štěrku, občas spojené zbytkem černé hmoty, ale hlavně mechem a luční květenou. 

Okraj lesa je vzdálený asi 400 metrů od silnice a je vidět, že většina stromů zde vyrostla až po znemožnění průjezdu/průchodu. Nedaleko od mostu jsou čerstvé pozůstatky velkého ohniště, zřejmě po „čarodějnicích“, a pak už jen klopýtání dalším pralesem náletových dřevin po esovitě zatočeném trasování bývalé cesty. Ale ani k samotným mostním zábranám se nedostaneme. Tady je to nepřístupné jak amazonská džungle, možná by se hodila mačeta, ale spíše kráčející exkavátor. Končíme prohlídku s pocitem, že nám příroda dovolila pouze to, co dovolit chtěla, a tajemná zákoutí historie s ní jdou ruku v ruce.

Cestou k autu slyšíme jen svištění vozidel po blízké silnici číslo 602. Na chvíli usedáme na kus vyvráceného stromu do sousedství žlutých a jasně fialových kvítků. Po pravé ruce máme pilně zrající pole s ječmenem, prozářené na okrajích posledními červenými šperky vlčích máků. To je příležitost k popuštění uzdy fantazie a k hypotetické cestě k návratu časem do dob, kdy se po silnici a mostě jezdilo i chodilo, všechno bylo jednodušší, jednání prostých lidí zřejmě bezprostřednější, stavba domu nemusela mít milióny razítek, ovšem trhání zubů probíhalo bez umrtvení a choroby, o nichž dnes už často nic nevíme, vybíjely celé vesnice…

Slibujeme vám, že se opět ozveme s nějakou zajímavou stavební či cestovatelskou památkou, abychom zabrnkali na čtenářské duše v tóninách, které dovede vyloudit pouze minulost a nostalgie!

Autor článku děkuje vedení Odpadového hospodářství Technických služeb Velké Meziříčí a správci skládky za vstřícnost a povolení ke vstupu a k fotografování. 

Zdroj: autorský text