Snow Cruiser: Pokus dobýt Antarktidu gigantickým vozidlem byl neúspěšný, pozornost ale budí dodnes

„Zima je tady, bude sníh“ nebo „Zima je tady, naštěstí beze sněhu!“ – poznáváte se v jednom z těchto zvolání? Pravděpodobně ano, ale tehdy před více než osmdesáti lety přišla bílá nadílka každé poslední roční období. Ovšem lidstvo chtělo prozkoumat i oblasti, kde panují mrazivé podmínky celoročně. První pokus se odehrál už v roce 1907, ale vzhledem k tehdejšímu stavu techniky nepřekvapí jeho neúspěch…

Od té doby se dalších experimentů odehrálo několik. Ale nápad na dobytí jižního pólu automobilem vznikl už během druhé polární výpravy amerického badatele Richarda Byrda. Členem výpravy se stal i výzkumník Thomas Poulter…

Pravděpodobně po konzultacích s Byrdem a výměnách názorů na dostupnost jižních polárních oblastí vykrystalizoval nápad na další pokus o dobytí jižního pólu motorovým vozidlem. Poulter si byl vědomý nevhodnosti sériových automobilů, které se pro eventuální průjezd polárními oblastmi pouze upravovaly, ale přesto pořád zůstávaly stroji, vhodnými jen pro jízdu v civilizaci – bez potřebného vybavení, zásob paliva a náhradních dílů, a rovněž bez soběstačnosti a možnosti zajistit osádce v nouzovém režimu přežití do příjezdu záchranného týmu.

Bylo nutné stavbu speciálu zahájit přímo u rýsovacího prkna a na základě vlastních i cizích polárnických zkušeností.

Ihned po návratu z expedice se Poulter stal ředitelem vědeckého výzkumu Armour Institute of Technology v americkém Chicagu. Měl pod sebou tým produkující speciální projekty využívané armádou, ale i vědeckými institucemi. Jednou z takových technologií se stala i postupně realizovaná myšlenka obřího vozidla, vhodného do mezních podmínek a majícího spíše charakter pojízdné polární laboratoře a výzkumné základny.

Čas na projektovou dokumentaci nebyl příliš dlouhý, vozidlo mělo být připravené k nasazení už počátkem 40. let. Amerika hodlala obsadit v závodech o projetí nehostinného světadílu první místo a třebaže Evropa měla v té době zcela jiné starosti, nebylo radno příliš otálet.

Projekt vešel ve známost pod přezdívkou „Snow Cruiser“ a dneska je jeho technický kód I-69 takřka neznámý. Už během stavby se vozidlu dostalo značné popularity, psala o něm periodika po celém světě s výjimkou Německa a tehdejšího Sovětského svazu, samozřejmě z politických důvodů…

Hlavní tíži nákladů, odhadnutých v rozmezí 130 až 160 tisíc dolarů, zajistil zmíněný technologický institut, ale rovněž i organizace „United States Antarctic Service“, v menší míře i jiné subjekty, které mohly podpořit akci i materiálně.

Na jaře 1939 dostal projekt závěrečné schvalovací razítko a o prázdninách téhož roku začala vlastní stavba. Kolos takových rozměrů mohla postavit jen specializovaná firma, do samotného finále se dostaly slavné strojírny Pullman v Chicagu, proslulé konstrukcemi pohodlných a nákladných železničních vozů.

Povězme si něco o samotné konstrukci do té doby nevídaného obra, přestože jeho podobu přinášíme ve fotogalerii. Délka vozidla lehce přesahovala sedmnáct metrů, stroj mohl klouzat (ano, skutečně klouzat, protože použité gigantické pneumatiky postrádaly jakýkoliv náznak vzorku) po čtyřech obřích kolech, z nichž ta přední bylo možné dovybavit dvojmontážemi. Už na první pohled je patrný značný převis karosérie, který mohl (a také se tak stalo) přinést problémy. Hmotnost stroje se zastavila na hranici pětatřiceti tun.

Vůz měl vyvýšený velitelský můstek se stanovištěm řidiče, kde krom něj pracoval i navigátor, zároveň obsluhující radiostanici. Trup byl sice velký, ale na to, že měl pojmout pohonné jednotky, nádrže paliva, sklad zásob a nutných náhradních dílů i prostory k ubytování osádky, jeho rozměry zase nebyly až tak přehnané.

Na horní části karosérie byly úchyty pro pětimístný letoun Beechcraft, který měl sloužit k leteckému průzkumu.

Něco z technických zajímavostí: polárním experimentem se stal dieselelektrický pohon. U něj spalovací motory vyrábějí elektrický proud, který zabezpečuje vlastní pohon. Podobné řešení známe například z drážních vozidel a jednotek, ovšem podobný princip použít experimentálně v nehostinné ledové pustině bylo naprosto nesmyslným rizikem. Ve strojovně pracovaly dva jedenáctilitrové řadové šestiválce Cummins, každý s výkonem 152 koní. Tyto pohonné jednotky se osvědčily i v pozdějším vojenském nasazení a dodávaly se ještě po válce.

Elektrické zařízení zabezpečila firma General Electric a skládalo se ze čtyř elektromotorů. Každý měl výkon pouhých 75 koní, což na plně zatížený speciál v podmínkách, které neustále hrozily zapadnutím či uváznutím, bylo tragicky málo. Kromě základní výbavy vezl Snow Cruiser také 10 000 litrů paliva a více než tři tisíce litrů leteckého benzínu pro průzkumný dvouplošník.

Jakmile se v tisku a filmových týdenících objevily první snímky vozidla, americká veřejnost jej okamžitě přejmenovala přezdívkou „Tučňák“ či „Želva“.

Ještě než stroj vyjel do radikálně zkrácených zkoušek (čas velmi tlačil), netajili se odborníci obavami o osud výpravy, protože si uvědomovali nevhodnost celé konstrukce. Vozidlo mělo sice deklarovanou maximálku 48 km/h, ale už během přepravy po ose do přístavu nedosáhlo rychlosti větší než polovina tohoto limitu. O to hůř mělo být v oblasti věčného ledu…

Došlo k transportu, při němž Amerika poprvé a také naposled spatřila červený Snow Cruiser. Z mateřského závodu v Chicagu musel speciál po běžné silniční síti překonat vzdálenost více než tisíc mil do bostonského přístavu, kde se včetně osádky a materiálu nalodil na nákladní plavidlo North Star.

Ale už samotná cesta do Bostonu přinesla řadu komplikací: vůz se nevešel na běžné silnice, doslova tragicky ucpával dopravní tepny a městské ulice – a k tomu se samozřejmě přidávaly i tisíce aut diváků, parkujících na i zcela nemožných místech. Snow Cruiser měl cestou i problémy se spalovacími a elektrickými motory, nevyzrálost konstrukce se projevila ve chvíli, kdy se vůz vinou řidičské chyby a úzkého mostu dostal do potoka. Ženijní technice trvalo tři dny, než jej dostala zpět na vozovku! Jak to bude v Antarktidě, kde žádné vojenské vyprošťováky nebudou k dispozici?

Na přístavní molo se Snow Cruiser po mnoha komplikacích dostal se zpožděním až 12. listopadu 1939. To už měla být loď dávno na cestě. USS North Star odplula 15. listopadu a všichni věřili, že se s polárním klimatem ošlehaným speciálem za čas opět uvidí a zažijí triumfální jízdu Amerikou…

Cílem cesty se stala Velrybí zátoka v Antarktidě, v blízkosti výprava postavila základnu, pojmenovanou Little America III. Tady vlastně teprve začaly zkoušky Snow Cruiseru, které ovšem měly být provedené někde blízko civilizace a výrobního závodu. Ukázalo se, že i při běžné jízdě bez překonávání nerovností dokáže vůz zastavit i miniaturní sněhová vlnka a nasazení přední dvojmontáže velké zlepšení nepřineslo.

Trvale nízké teploty přinesly i komplikace s elektromotory, vzhledem k neustálému boření musel Snow Cruiser jezdit na zpětný chod tak, aby dvojmontáže byly vzadu. Projekt tedy zanedbal základní principy jízdy v terénu, dávno už známé z těžkých nákladních a vojenských vozidel, která také nemají zdvojené obutí vpředu, ale vzadu…

Tím pádem se podstatně zredukovala dojezdová vzdálenost a možnosti pohybu vozidla. Nejdelší cesta po sněhovém podloží měřila necelých 150 kilometrů a ukázalo se, že by Snow Cruiser plánovanou trasu nikdy neprojel.

Vozidlo tedy znehybnělo a proměnilo se v základnu. Velitel vozidla Thomas Poulter odletěl v lednu 1940 do Ameriky, kde se snažil získat podporu pro návrat mrtvého obra domů, ale s mizivým úspěchem. Svět včetně USA se řítil do války.
Zbytek expedice strávil v Antarktidě ještě sedmnáct dalších měsíců, ale už se ani nepokoušel uvést stroj do pohybu. Základna Little America III poté osiřela a její místo kromě zbytků vybavení označovaly jen tyče s barevnými značkami.

Přešla válka a teprve v roce 1946 navštívila místo věčného odpočinku Snow Cruiseru další výprava. Stroj stál tak, jak naposledy zaparkoval, byl jen zavátý sněhem. Expedice ovšem neměla možnosti a vybavení ke zprovoznění vozidla, proto jej musela zanechat na místě.

Na své další setkání s lidmi čekal „Tučňák“ dlouhých dvanáct let. Lidé jej znovu navštívili až roku 1958 – ale třebaže byla výprava, na níž participovala i americká armáda, velice dobře technicky vybavená, evidentně nebyl zájem dostat Snow Cruiser zpět domů. Aby se expediční speciál nestal kořistí cizí mocnosti (tehdy samozřejmě Sovětský svaz), zahrnuli jej pomocí buldozerů několikametrovou vrstvou sněhu. Od té doby (pravděpodobně) Snow Cruiser už nikdo nespatřil…

V dalších desítkách let prošlo místo, kde stojí (stála?) základna Little Americka III značnou proměnou. Část ledovce se ulomila a v místě zlomu spatřila posádka americké lodi USS Edisto zbytky dřevěných baráků a zařízení, které vyčnívaly z ledovce. Snow Cruiser ale nikdo neviděl, přestože se přepokládalo, že tam pořád někde je.

Až po přelomu milénia se díky vyspělé počítačové technice podařilo simulovat výskyt, sílu a účinky mořských proudů. Vědci z amerického institutu došli k závěru, že se odlomený kus se Snow Cruiserem a zbytkem základny stal putující ledovou krou, která se postupně rozpouštěla.

Snow Cruiser tak na 99 % leží na mořském dně a vyhlídka na to, že by jej – třebas jen zprostředkovaně pomocí dálkově řízených podmořských plavidel – mohlo spatřit lidské oko, je zřejmě nulová. Expedice Little America III se tak stala dalším mementem toho, jak se nevyplácí experimentovat s drsnými podmínkami polárního jihu…

Mimochodem, precizně zpracovaný příběh Snow Cruiseru nabízí video od kolegů z Autobible. Pokud vás tohle téma zajímá, video si můžete pustit níže. 

Zdroj: archiv autora, Pullman, AP, The Atlantic