Nedávno jsme si tu v rámci seriálu o cestování a možnostech rekreace v někdejších zemích socialistického tábora připomněli Sovětský svaz. Jak to bylo s „velkou zemí“, ví dnes každý – historky o posedlosti, špionománii a paranoidnímu podezírání o desítky let překonaly existenci tehdejší šestiny světa. Ovšem paměť je selektivní a čas tříbí vzpomínky, tak nám dovolte několik malých a snad i trochu humorných ohlédnutí, tentokrát v docela stručné formě.
Doporučíme vám tři knihy proslulých českých cestovatelů. Prvním z nich je Miloslav „Míla“ Urban, známý a legendární pražský veteránista. Vydal se s dvouválcovou Tatrou 12 nejen přes celé Spojené státy a Kanadu až na Aljašku, ale cestoval i v Evropě. Mimo jiné také přes Polsko, dnešní Ukrajinu a Bělorusko do Sovětského svazu.
Jeho kniha se jmenuje „Nesmrtelných 12 HP“ a mohla v této podobě vyjít samozřejmě až po listopadu 1989, protože v ní autor zcela věcně a s humorem popisuje někdejší sovětské poměry. Také ovšem všudypřítomnou byrokracii, úředního šimla, alkoholismus a zlodějny jako součást tehdejší každodenní reality.
Dovolte jednu vzpomínku z knižních řádků: Urban byl celý fascinovaný jakýmsi starcem, hlídajícím na velmi málo frekventované horské silnici vjezd do tunelu. Přímo před tunelem se uprostřed silnice nacházela rozměrná díra, kterou musel Urban složitým manévrováním objíždět. A kolem spousta kameniva, jímž bylo možné díru zaplnit a jízdu motoristům usnadnit. Myslíte, že to onen hlídač udělal? Odpověď naleznete v knize…
Další – a naprosto výjimečnou cestovatelskou osobností – byl František Alexandr Elstner. Jeho kniha o putování přes Polsko do Moskvy a následně až na Krym vyšla poprvé v roce 1960 a jmenuje se „Šťastnou cestu, Octavie“. Publikace pojednává o autorově putování s novou dvoubarevnou škodovkou Octavia do SSSR v roce 1959. Kniha musela být samozřejmě napsaná v souladu s požadavky tehdejšího tuhého režimu.
Ovšem ti, kdo dovedou číst „mezi řádky“ a objevovat skryté významy psaného textu, se dozvědí o tehdejším Sovětském svazu takové věci, jakým nebudou chtít uvěřit. Autor zcela otevřeně (až se divíme v politickém kontextu konce padesátých let) píše o „děžurných“ i o vnuceném „doprovodu“ pracovnice cestovní kanceláře v jeho autě. Ta zcela jistě měla ještě druhé zaměstnání a více nadřízených, kterým chodila referovat.
Právě mezi řádky se zájemce dozví o tragickém stavu jiných než hlavních silničních tahů a zákazech nocování jinde než v označených kempech. Také ale o pohostinnosti a praktikách sovětského turismu, směřujících k zahraničním návštěvníkům.
Patrně nejsdílnější je drobná publikace dvojice Hanzelka + Zikmund. Jmenuje se „Zvláštní zpráva č. 4“. Poprvé směla samostatně vyjít až v roce 1990. Zabývá se putováním asi nejproslulejších československých cestovatelů s doprovodem ve dvou speciálech Tatra 805 mezi Dálným východem a pohořím Ural v první polovině 60. let. Kniha se čte jedním dechem a odhaluje naprosto šílené poměry ve všech sovětských svazových republikách, kterými dvojice projela.
Autoři píší profesionálně – bez dehonestace i bez přikrašlování, jednoduše tak, jak byli celý život zvyklí reportovat ze svých cest. Podle jejich vlastních slov je po cestě napadlo, že život v Sovětském svazu připomíná obří automobil, jehož řidič jednou nohou sešlapává pedál plynu až k podlaze a druhou nohou intenzívně brzdí. Výmluvné…
Poukázání na tyto tři publikace není reklamou. Jejich autoři totiž reklamu nepotřebují, protože se ještě za života stali legendami. Berte to jako nabídku zábavy a poučení na dlouhé večery, nejen ty zimní!
Nyní trocha veselejších vzpomínek. Modlou sovětského státu a režimu se stal Vladimír Iljič Uljanov, zvaný Lenin. Tento fanatický extrémista a hlasatel nesmiřitelnosti zemřel v roce 1922 na následky atentátu v kombinaci s mrtvicí a ostudnou pohlavní chorobou terminálního stádia. Jeho tělo bylo balzamováno a už více než sto let je stále uloženo a ošetřováno v ideálních „klimatických“ poměrech rozměrného mauzolea.
Na krátké pohlédnutí do tváře nevyhnutelně se rozpadajícího vůdce sovětské revoluce se stály stametrové fronty, hlídané množstvím milicionářů (policistů) a vojáků. Ale kdysi dávno se vyprávěla následující anekdota, po desítky let u nás velmi populární:
Manžel se vrátil ze zájezdu do SSSR. Synovi přivezl model kosmické lodi, dceři ruskou panenku, sobě vrtačku, ale manželce nic. Ta se ho ptá: „A pro mne nic nemáš?“ Manžel jí odpoví: „chtěl jsem ti koupit sovětskou kosmetickou specialitu – myší olejíček!“ Žena na to: „myší olejíček? O tom jsem ještě nikdy neslyšela.“ Manžel odvětí: „já taky ne, ale byla to ohromná hnědočervená kamenná prodejna, lidi tam stáli frontu v pětistupu aspoň sto metrů, ale než na mne přišla řada, tak zavřeli.“ A poslední dotaz ženy: „jak teda víš, že tam prodávali myší olejíček?“ Manžel ji usadí: „no, protože nad vchodem bylo velkými písmeny napsáno MAUS OLEUM!“. Neslyšeli jste tuto anekdotu, aspoň vy dříve narození?
Anekdoty o Sovětském svazu a jeho vládnoucí třídě patřily až do konce osmdesátých let k těm nejpopulárnějším u nás. Říkali si je všichni a tvrdilo se, že jejich pilným sběratelem byl i náš první tajemník KSČ a prezident republiky Augustin (Gustáv) Husák. Většinou začínaly slovy: potkají se Husák a Brežněv… Ale my si řekneme anekdotu jiného ražení:
To se kdysi potkali dva staří známí a začali se bavit o nadcházející dovolené. Jeden povídá druhému: „jeď do SSSSR! To je fantastická země! Jídla plný vlaky, vodky, co hrdlo ráčí a holky, co ti samy otevřou náruč“. Tak jo, odjel tam – a potkali se opět po prázdninách.
První se ptá: „tak co, byls v Sovětském svazu? Jaký to bylo?“ Druhý říká: „no, člověče, nic moc! K jídlu jen nějaký kaše, rajčata, ryby a ještě málo, vodka jen v hotelech, holky škaredý a zamračený…“. „To je divný“, povídá první. „A s kým jsi v tom SSSR byl?“ Druhý odpovídá: „no s Čedokem přece!“. Druhý se zamyslí: „tak to je jasný, tys tam jel s Čedokem – a já s Wehrmachtem…“
K Sovětskému svazu už se vracet nebudeme a nemůžeme. Tento státní útvar je minulostí, stejně jako ostatní země východního bloku. Podle současných zpráv se ovšem mentalita Rusů i příslušníků ostatních národů, kdysi spjatých se Sovětským svazem formou jednotlivých republik, nijak nezměnila. Svědectví o tom nám mohou podat současní cestovatelé a světoběžníci…
Zdroj: archiv autora, Inturist
