Divoká i krásná Sýrie: Co už po řádění islamistů neuvidíte a proč jsme spali pod prádlem na střeše

Je srpen roku 2010. Sýrie je ještě relativně bezpečnou zemí, kde zatím nezuří občanská válka. Po hodinovém čekání ve frontě na kontrolu pasů se konečně dostáváme do příletové haly damašského letiště. Asi po půl hodince přijíždíme letištním autobusem do centra města.

Je parno a teploty stoupají ke čtyřiceti stupňům. Naše putování po krásné, přátelské, ale někdy i divoké Sýrii může začít.

Po příjezdu do města hledáme ubytování, abychom se zbavili batohů. Bohužel několik vytipovaných hotýlků už nefunguje a najít nějaký otevřený s volným pokojem není snadné. Procházíme městem, kde na každém rohu narážíme na podobizny bývalého či současného prezidenta Hafíze a Bašára Asada. Asi po hodinovém hledání v jedné úzké uličce nacházíme zapadlý a zatuchlý hotýlek, kde mají místo na střeše. No nic, nevadí. Pršet nebude a večer bude alespoň profukovat vítr, řekli jsme si.

Nevěděli jsme však, že místo na matracích pod přístřeškem už také není volné. Aby hotýlek nepřišel o naše peníze, personál vymyslel geniální řešení. Nocleh nám připravili tam, kde ještě zbylo nějaké místo. A tak dva náctiletí pracovníci na střechu přinesli ze sklepa matrace. Trochu je oprášili a položili je pod šňůry s právě vypraným prádlem. Říkali, že za chvilku bude suché a pak si pod něj můžeme normálně lehnout. Byli jsme v šoku, ale tlačeni batohy, teplem a dobrou cenou jsme souhlasili.

Po krátkém odpočinku s arabskou kahve vyrážíme do centra města za súkem Al-Hamidiyah. Největší centrální súk se nachází uvnitř starého opevněného města Damašku hned vedle citadely. Súk je dlouhý šest set metrů a je zastřešen desetimetrovým kovovým obloukem. Začíná v ulici Al-Thawra a končí na náměstí u Umayyovské mešity.

Súk vznikl v osmanské éře a byl postaven podél osy římské cesty k Jupiterovu chrámu za vlády sultána Abdula Hamida I kolem roku 1780. Dnes je jednou z nejoblíbenějších nákupních čtvrtí v Sýrii a je lemován stovkami obchodů s oděvy, tradičními řemeslnými výrobky a šperky.

Najdete zde také kavárny či stánky s občerstvením. Neodolali jsme a koupili si zde na sebe místní typické oblečení kúfii a džalábii. Jedná se o kombinaci kostkovaného šátku přes hlavu a dlouhé bílé košile až na zem.

Obcházíme bohužel zavřenou Saladinovu hrobku a vstupujeme do Umajjovské mešity, kterou v Sýrii nemůžete vynechat. Vyzujete si boty, natáhnete dlouhé nohavice a můžete vstoupit na rozpálenou mramorovou dlažbu na nádvoří mešity.

Panuje zde neskutečné vedro a naše chodila trpí. Přeskakujeme jen po stínech, kde je teplota povrchu trochu snesitelnější. Prohlížíme si kašnu a pokladnici a utíkáme se schovat do útrob chrámu. Mešitu nechal postavit šestý chalífa z rodu Umajjovců Al-Valíd ibn Abd al Malik mezi lety 706–715. Mešita stojí na místě bývalé byzantské baziliky Jana Křtitele. Z ní se dochovaly korintské sloupy, které se nachází v modlitebním sále.

Vylézáme zpátky do uliček starého města, kde se procházíme převážně po křesťanské čtvrti a obdivujeme okolní architekturu. Na sedmou hodinu už ale pospícháme do kavárny ANawfara, kde pravidelně při kouření vodní dýmky vypráví, jako za starých časů, vypravěč staré arabské pohádky.

Tak jako ostatní kouříme šíšu a popíjíme místní kafe s kardamonem. Posezení je příjemné, nicméně vypravěč ani po dvou hodinách nepřichází. Nevadí, atmosféra v této starobylé kavárně za ten čas stála. Procházíme se ještě po městě, ale začíná se stmívat a než dojdeme zpět do hotelu, je už úplná tma. Na střeše těžko hledáme naše místa. Až za svitu pouličních lamp pod střechou odhadujeme, kde bylo ono rozvěšené prádlo a které matrace jsou vlastně ty naše. Znaveni po horkém dni usínáme rychle.

Vstáváme brzy ráno, balíme si věci a jdeme na snídani. Vajíčko natvrdo, olivy, arabský chléb, trojúhelníček sýra a místní káva je zde takový standard. Vycházíme z hotelu a ihned na ulici stopujeme první mikrobus – místní mu říkají „servis“. Žádáme radu, jakým způsobem se dostat na hlavní autobusové nádraží Harasta.

Řidič nás pochopil, ale neuměl vysvětlit. Mávnul na nás, ať nastoupíme k němu. I s pasažéry si udělal zajížďku a vysadil nás kdesi na kraji větší silnice. Během cesty ještě stačil zatelefonovat kolegovi z jiného mikrobusu, aby nás vyzvedl. Je to až k nevíře, ale vše klaplo a my si na Harastě kupujeme lístky do pouštní Palmýry.

Autobus nás vysadil hned naproti restauraci a my jsme nic neřešili a šli se najíst. K našemu překvapení restaurace vařila jen jedno jídlo. Kombinace brambor na plátky, rýže, kuřecího masa a arabského chleba pro nás byla možná trochu nezvyklá, ale moc nám chutnala. Po nasycení jsme vyrazili hledat hotel.

Vydali jsme se do města směrem k rozvalinám. Ve městě bylo úplné mrtvo a ohromné vedro. Teploměr nám ukazoval 44 °C ve stínu. Bylo neuvěřitelné, že za ten den každý z nás vypil devět litrů vody a nebyli jsme snad vůbec na záchodě. Cestou jsme se kousek nechali svézt rozpadlým tuktukem a nakonec jsme narazili na hotel New Afqua nedaleko rozvalin.

Chtěli jsme dostat pokoj, kde nebude takové vedro, a tak jsme se tentokrát neubytovali na střeše, ale ve sklepě. Teplota tu byla sice nižší, ale prostředí bylo nevalné. Zamykali jsme vzpříčením židle o dveře, ale i tak se dalo do pokoje vejít přes kuchyň. A tak jsme zde raději žádné cenné věci nenechávali.

Vydáváme se do rozvalin historického města Palmýra. Nejprve navštěvujeme Belův chrám, který je už dnes, tedy v roce 2024, bohužel rozbořený řáděním Islámského státu. Jsou snad snahy chrám obnovit, což by bylo úžasné, ale kdo ví, jestli k tomu nakonec dojde.

Chrám byl zasvěcen nejvyššímu z palmýrských bohů, bohu Belovi. Skládal se z velkého nádvoří a celly. Cella je obdélníková stavba postavená na počátku 1. století n. l. na pódiu uprostřed nádvoří. Nádvoří měří 210 × 205 m a je obehnáno vysokými zdmi. Vchod na chrámové nádvoří vede přes propylaeum s mohutnou bránou a monumentálním schodištěm.

Po prohlídce pokračujeme skrze Velkou kolonádu, jež vedla prostředkem města ze severozápadu na jihovýchod. Jednalo se o hlavní ulici Palmýry. Byla dlouhá 1190 metrů a 22 metrů široká. Začala vznikat ve 2. století a za královny Zenobie byla dostavěna druhá polovina kolonády.

Byli jsme nuceni zastavit u nejkrásnější části kolonády, tedy vstupní brány a divadla. Dál nás prozatím nepustili místní beduíni, kteří tu prodávali ručně dělané náhrdelníky z velbloudích kostí. Bylo skoro povinné si něco koupit, jinak nedali pokoj

Další zastávka už byla dobrovolná u tetrapylonu. Takto byly označovány starověké římské památky kubického tvaru s bránou na každé ze čtyř stran, obvykle postavené na křižovatce. I tuto stavbu bohužel zničili při občanské válce extrémističtí islamisté při jejich druhém obléhání Palmýry, takže nyní už není k vidění.

Poté jsme se vydali na kopec před hradem Kalaat Ibn Maan, a mohli tak před západem slunce shlédnout celé rozvaliny i Údolí hrobů na druhé straně kopce. Na vrcholu kopce ale neuvěřitelně fučelo, až se nedalo rovně stát na nohou. V šeru jsme se přes beduínské stany vraceli pomalu k městu. Zašli jsme si ještě na honosnou večeři plnou zeleniny, rýže a jehněčího masa. A pak dlouho do večera společně s majitelem restaurace popíjeli výborný čaj.

Do hotelu jsme se vrátili pozdě a dveře byly zamknuté. Museli jsme tlouct dlaněmi do dveří a oken, dokud jsme recepčního po celodenní práci nevzbudili. Rozespalý vykoukl ze dveří, pustil nás dovnitř a zase zamkl.

Po probuzení odmítáme snídani a pospícháme na autobusové nádraží neboli karadžádu. Tam ale nezažíváme zrovna příjemné ráno. Jeden místní ušmudlaný podivín na nás neustále dotíral, tahal nás za batohy a držel za ruce. Byl to blázen, chrčel jako kůň a pořád se na nás upřeně díval. Místním naštěstí došla trpělivost. Zpacifikovali ho a odtáhli pryč od nás. Cestujeme nejprve do Homsu, kde končí pouštní krajina, jelikož se blížíme k životadárné řece Orontes.

Po cestě zažíváme pro nás neuvěřitelnou věc, která je ale pro místní naprosto běžná. Řidič během jízdy rozdělává bonbony, které pak nechá kolovat po celém mikrobuse. Je to hezký zvyk, říkáme si a rádi si jeden bereme. O něco méně se nám už ale líbí, když rozdělá lahev vody a také ji pošle po autobuse kolovat. Kdokoli má žízeň, napije se.

V Hamá jsme už nechtěli zkoušet štěstí a hotel na přespání jsme si našli dopředu. Přímo v centru se nachází hotýlek Cairo a vzhledem k teplu se opět ubytováváme na střeše. Tentokrát už ale máme rezervované matrace. Na ploše třiceti metrů čtverečných se nás tu tísní celkem devět. My tři Češi, dva Japonci, tři Španělé a Francoise z Belgie, který s námi celé město posléze prochodil.

Z hotelu to máme kousek k noriím. Ty jsou tak unikátní, že je musíme určitě vidět. Jsou to vlastně taková vodní dřevěná kola, která už od starověku nabírala vodu a vytahovala ji do akvaduktů. Největší norie na řece Orontes se jmenuje Al-Muhamadije a měří téměř dvacet metrů. Norií bylo na řece spousta, do dnešní doby se jich dochovalo kolem deseti.

Teploty opět stoupaly ke čtyřicítce, a tak jsme raději zalezli do místního bufetu na grilované maso se zeleninou. Vodu z kohoutku bohužel musíme odmítnout, přestože je krásně studená. Mohla by nám však zapříčinit velké těžkosti v dalším cestování. Dle doporučení našeho lékaře raději kupujeme místí pivo Barada, a přestože není moc dobré, osvěží nás a špatně nám po něm snad nebude.

Po západu slunce se procházíme u nejvýše položené skupiny třech norií. Když sejdeme k řece, zastaví nás místní kluci a hecují nás, abychom si s nimi dali závod v plavání. Přestože je řeka špinavá, souhlasíme a závody vyhráváme. Z vody nás však tahá místní policie, jelikož je zde koupání přísně zakázané. Naštěstí si vystačí jen s napomenutím.

Ale i tak nebyl dobrý nápad koupat se v této řece. Nevhodné vody k pití jsme se dříve vyvarovali, ale špinavá řeka na nás bohužel následky zanechala a hned následující den se ozvaly útrpné křeče žaludku. Místní léky nakonec zabraly a my mohli pokračovat v cestě dále na sever do Latákie.

Zdroj: Pavel Chlum, Tripel.cz, autorský text