Praktický průvodce Skotskem: Jak se vejít do budgetu a proč je půjčení auta ta nejlepší volba

Před cestou do Skotska je dobré nepodcenit ani tu méně zábavnou část příprav, jako je administrativa a pojištění. Pokud plánujete půjčení auta, počítejte s tím, že cena za cestovní pojištění se může docela rychle navýšit. Vyplatí se porovnat nabídky v porovnávačích a hlavně zkontrolovat, co pojištění skutečně kryje, včetně spoluúčasti a druhého řidiče. Jakmile auto připojistíte tak, aby vás případná nehoda nebolela na peněžence, cena už je znatelně vyšší. Rozhodně nedoporučujeme odcestovat bez cestovního pojištění.

Další věc, na kterou je potřeba myslet dopředu, je vstupní povolení ETA (asi 450 korun). To se vyřizuje jednoduše online přes oficiální mobilní aplikaci, klidně z pohodlí gauče, a celé to zabere sotva pět minut. Po schválení už pak u sebe stačí mít jen cestovní pas. Občanka nestačí, Spojené království je mimo Schengen, takže pas je nutnost. Raději si zkontrolujte jeho platnost, jinak neodletíte.

Hodně se nám osvědčila Revolut karta, hlavně kvůli výhodnému kurzu. Ve všední dny je kurz téměř bezkonkurenční, o víkendech už je to o něco slabší, ale pořád velmi slušné. Vyplatilo se nám i jednorázově zaplatit měsíční členství, díky kterému jsme měli vyšší limit na směnu měn než u free účtu. Nechali jsme si poslat i fyzickou kartu, ale zpětně musím říct, že nebyla úplně nutná. Všude jsme platili kartou v telefonu. Hodila by se spíš na výběry z bankomatu, jenže ty jsme vůbec nepotřebovali, protože hotovost jsme měli už z domova.

Mapy jsme ve Skotsku řešili s dostatečnou rezervou, protože na mobilní signál se tam (především v odhlehlých oblastech) opravdu nedá spoléhat. Základ jsme měli v Google Maps online, ale klíčové byly offline mapy stažené přes Mapy.cz. Právě ty nás několikrát zachránily ve chvílích, kdy byl signál slabý a Google mapy se vůbec nenačetly. Díky tomu jsme se bez stresu orientovali i v odlehlejších oblastech.

Mapy.cz jsme navíc hodně používali i na pěší výlety. Turistické trasy jsou v nich přehledněji zakreslené, nechybí vrstevnice, ani detailní informace o terénu, takže člověk má lepší představu, co ho čeká. V kombinaci s autem a chozením po kopcích to byla hodně praktická volba a zpětně bychom ji neměnili.

Internet jsme řešili přes eSIM z aplikace Sayli. Vzali jsme 20 GB na tři týdny pro oba, což nás vyšlo na 30 dolarů, tedy zhruba 620 korun, a úplně to stačilo. Ke konci cesty nám zbylo ještě asi 5 GB, protože jsme často využívali Wi-Fi na ubytováních, v kavárnách nebo restauracích. Jediné, na co jsme si dávali pozor, bylo bankovnictví. Přes veřejné hotspoty jsme se do něj nikdy nepřihlašovali.

Odvoz z letiště jsme původně chtěli řešit co nejpohodlněji, přece jen po příletu a s velkými kufry člověk nemá náladu řešit logistiku. Jenže Uber a Bolt nám nabízely cestu z letiště do bližšího centra města za zhruba 38 liber (1064 Kč). A to už je částka, u které se vyplatí se na chvíli zastavit a zamyslet. Naštěstí existuje levnější řešení.

Tramvajová zastávka je doslova pár kroků od východu z letištní haly a je na cestující s kufry perfektně připravená. Ve vozech jsou vyhrazená místa na zavazadla, takže nikomu nepřekáží. Letištní lístek do centra (airport zone) vyjde na 8 liber (224 Kč) na osobu. Až v centru jsme si zavolali Uber, protože jsme se nechtěli s kufry mačkat v autobuse.Tenhle krátký přejezd nás vyšel už jen na 10 liber (280 Kč), což dává mnohem větší smysl než drahý odvoz rovnou z letiště.

Městskou dopravu jsme řešili hlavně přes Edinburgh Trams a Lothian Buses. Celodenní jízdenka, která platí na tramvaje i klasické městské autobusy v rámci Edinburghu, stojí 5,50 libry (154 Kč), zatímco jednorázová jízda vyjde na 2,20 libry (61 Kč). Lístky se dají koupit v automatech nebo pohodlně přes aplikaci Bus & Tram, kde je aktivujete těsně před nástupem. V autobuse jízdenku ukazujete rovnou řidiči, v tramvaji chodí průvodčí a kontroluje. Jízda načerno tu opravdu nepřipadá v úvahu.

Autobusy jsou barevně rozlišené podle provozovatele a oblasti. Lothian Buses (typicky červené) obsluhují hlavně město a širší centrum. Je dobré si pohlídat, do jakého autobusu nastupujete, protože ne na všechny linky platí stejný typ jízdenky. Při vystupování se běžně řidiči poděkuje. 

Půjčení auta se ve Skotsku vyplatí nepodcenit a hlavně nikam nespěchat. Určitě nemá smysl brát hned první nabídku, na kterou narazíte. Rozdíly v cenách i podmínkách jsou poměrně velké. Vyplatí se číst drobný text, hledat auta s neomezenými kilometry a ideálně automatickou převodovku, která je na místních silnicích a při jízdě vlevo velkou úlevou. My jsme šli cestou nezávazné poptávky u Celtic Legends, odkud nám přišlo víc variant s cenami a podle nich jsme se v klidu rozhodli.

Platbu jsme řešili celou dopředu, s tím, že je možné platit kartou online nebo až na místě. Jen pozor na Revolut, ten neberou, protože je považovaný za předplacenou kartu. Auto jsme si pak vyzvedávali přímo u letiště přes Arnold Clark, což bylo praktické a bez zbytečného zdržování. Obrovským plusem pro nás bylo, že půjčení bylo bez depozitu, což u jiných nabídek nebylo vůbec běžné. Samozřejmě i tady platí spoluúčast při nehodě, proto dává smysl připlatit si za připojištění půjčeného auta k cestovnímu pojištění. Čím vyšší krytí, tím vyšší cena.

Auto nás vyšlo zhruba na 15 tisíc korun, benzin za celou dobu na 5 915 korun. Ceny paliva jsou velmi podobné těm jako u nás, většinou kolem 1,39 libry za litr, tedy zhruba 39 korun. Když se ale člověk trochu rozhlíží, dá se natankovat i levněji, klidně kolem 36 korun. Každopádně před převzetím auto opravdu celé projděte, ideálně si ho nafoťte nebo natočte. Ušetří vám to případné nepříjemnosti při vracení.

Parkování a vstupy k památkám jsou ve Skotsku zpoplatněné. Jakmile šlo o oficiální turistické místo, parkovné se platilo prakticky vždy. Naopak různá „náhodná“ místa u silnice nebo menší vyhlídky bývala často zdarma. Cena parkování se většinou pohybovala v řádu několika liber, nejčastěji kolem pěti (140 Kč). U Old Man of Storr to bylo například 7 liber (necelých 200 Kč). A pozor, placení se kontroluje opravdu důsledně. Když jsme zaparkovali u Fairy Pools, sotva jsme vylezli z auta a už jsme měli lísteček za stěračem s výzvou.

Vstupy do hradů a zámků jsou zpoplatněné téměř bez výjimky. Průměrná cena se pohybuje kolem 300 korun, ale samozřejmě záleží na konkrétním místě. Pro představu, Glamis Castle vyšel zhruba na 550 korun. Někde je možné projít se alespoň po zahradách zdarma a platí se až za vstup dovnitř, jinde je vstupné povinné hned od začátku. Vždy se proto vyplatí zkontrolovat podmínky předem.

Speciální kapitolou je Edinburgh Castle. U něj doporučuju rezervaci několik dní dopředu, jinak se může stát, že se dovnitř vůbec nedostanete. Vstupné vychází zhruba na 600 korun a bez online rezervace není šance, na místě si obvykle lístek už nekoupíte, je vyprodáno. Stejné je to s návštěvou Balmoral Castle. Ten má vyprodané vstupné dovnitř i týdny dopředu, naštěstí si v klidu a zadarmo můžete projít zahrady a okolí. Zastavit se v obchodě se suvenýry nebo si dát něco dobrého k jídlu.

Jízda vlevo je sama o sobě zážitkem, a proto jsme si rovnou připlatili za auto s automatem. Nechtěli jsme řešit řízení na opačné straně a zároveň přemýšlet nad řazením levou rukou. První dva dny byly upřímně dost zvláštní. Pořád to táhlo ke krajnici, hlídání zrcátek vyžadovalo vědomé soustředění a všechno bylo tak nějak „opačně“. Jenže pak si člověk zvykne. Po pár desítkách najetých kilometrů už to partnerovi přišlo přirozené a mozek se prostě přepnul. Auto je samozřejmě nastavené na míle, takže rychlost řešíte v mílích za hodinu, všeobecně se ale ve Skotsku jezdí pomaleji než u nás. Spotřebu pak vidíte v mílích na galon. Což je vlastně docela vtipné, protože tankování je v litrech.

Největší výzvou byly venkovské silnice, hlavně na skotské Vysočině. Jsou úzké, často sotva pro jedno auto, a to i přesto, že po nich jezdí poměrně velká SUV, žádné malé cooperky, jak to člověk zná z filmů. Tady přichází ke slovu takzvané „passing places“, právě na nich se auta vyhýbají. Nezastavuje se kdekoliv, ale opravdu jen na těchto místech, která jsou označená cedulí. Funguje to překvapivě dobře. Ten, kdo dává přednost, blikne tomu druhému. My jsme za celou dobu neměli jediný problém, místní řidiči jsou dost ohleduplní. Jen pozor, když pojede po kopcovité cestě, vždy si na horizont najíždějte pomaleji a spíš z kraje.

Speciální kapitolou jsou místní ptáci. Sebevražední je slabé slovo. Tolik sražených bažantů jsme snad nikde jinde neviděli. Když někde uvidíte upozornění na ptáky, berte ho vážně. Ptáků je tu mraky a mají tendenci skákat přímo pod kola. Bažanti obzvlášť působí, jako by neměli pud sebezáchovy. Jeden nám dokonce lehce „pohladil“ blatník a ještě nám pak vynadal ze křoví. V některých místech si pak dávejte pozor také na jeleny, například při průjezdu poblíž údolí Glencoe jich bylo u cesty sražených nebývale hodně.

Místo klasických hotelů jsme většinu času bydleli v guest housech, které jsou ve Skotsku naprosto běžné, hlavně na venkově. Vybírali jsme přes Booking, protože to pro nás bylo jednodušší a chtěli jsme mít jistotu snídaně a parkování. Nabídka je opravdu široká, často jde o domy nebo vily, kde místní pronajímají pár pokojů a berou to jako přivýdělek, takže si každý může vybrat podle stylu, ceny i lokality.

Důležité je ale koukat nejen na oficiální informace, ale hlavně na fotky a recenze, ideálně na Google recenze. I tak se ale může stát, že to nebude stoprocentní. Typickým příkladem pro nás byl Inverness, kde nabídka ubytování nebyla zrovna valná. Skončili jsme v malém pokojíčku, kam se naše kufry sotva vešly. Brali jsme to ale sportovně. Ubytování bylo relativně levné na tři noci a stejně jsme tam jen přespávali.

Ve většině případů ale guest housy fungovaly skvěle. Majitelé byli příjemní, ochotní poradit, nic nebyl problém a snídaně bývaly poctivé a vydatné. Je ale fér říct, že ceny ubytování jsou obecně v celé Velké Británii vyšší a je potřeba s tím počítat. Nejeli jsme vyloženě lowcost, ale zároveň jsme nevyhledávali luxusní spaní. Přesto nás ubytování stálo zhruba polovinu celkové částky za dvacetidenní dovolenou. Pokud ale chcete poznat Skotsko trochu víc „zevnitř“, guest house je za mě mnohem lepší volba než anonymní hotelový řetězec.

Jídlo jsme řešili hodně pragmaticky. Snídani jsme měli vždy zajištěnou z ubytování. Přes den jsme byli na cestě a chtěli jsme stíhat, ne prosedět půl dne v restauraci. Ideálním řešením proto byla polévka, obvykle sytá a velká porce. K dostání byla na hradech, zámcích nebo u jiných turistických míst nebo center. Cena se pohybovala kolem pěti liber (140 Kč) a vždy k ní bylo pečivo a slané máslo. Kdybychom každý den chodili do restaurace, dovolená by se nám o dost prodražila. Ceny za jídlo nejsou zrovna nízké. 

Večeře jsme proto často řešili přes takzvaný meal deal z běžných supermarketů. Funguje to tak, že si vyberete hlavní jídlo (sendvič, wrap nebo salát), pití a snack (ovoce, klobásku, sýry a další). Výběr je obrovský a cena se odvíjí od toho, jestli sáhnete po obyčejné variantě, nebo po „prémiovém“ sendviči. V průměru to vycházelo od 3,5 (98 Kč) do 6 liber (170 Kč) za celé menu, což je na místní poměry super nabídka. Většinou jsme k tomu přihodili ještě nějaké dobroty na večerní chroupání a měli vystaráno.

Do restaurace jsme samozřejmě občas zašli, hlavně když jsme si chtěli dát něco typicky britského. Nejčastější volbou bylo fish and chips, které nás i s pitím vyšlo zhruba na 1200 korun pro dva a to jsme nechodili do žádných fancy restaurací, ale obyčejných podniků. Stejně tak je potřeba počítat s tím, že alkoholické drinky nejsou levné. V jednom takovém baru nás jeden koktejl vyšel na dvanáct liber (336 Kč). Na druhou stranu byl vynikající. Kombinace jednoduchých obědů, supermarketových večeří a občasné restaurace se nám osvědčila nejvíc. Ušetřili jsme peníze, čas a přitom jsme neměli pocit, že bychom se nějak výrazně omezovali.

Léto se může zdát jako ideální čas na cestu do Skotska, ale ve skutečnosti to není tak jednoznačná výhra. Je to hlavní sezona, takže turistů je všude plno, parkoviště u známých míst bývají beznadějně zaplněná a ceny jdou výrazně nahoru. Někde klidně i na dvojnásobek. A pak jsou tu midges, tedy skotské pakomárky.

Ve městech je člověk většinou vůbec nepotká, ale jakmile vyrazí na Vysočinu, k vodě nebo kamkoli na túry, začne peklo. Nejde o pár mušek, ale doslova o tisíce miniaturních obtěžujících tvorů. Kvůli nim si tak lidé pořizují speciální síťky přes obličej, kupují spreje a snaží se je všemožně odehnat. Upřímně, není to nic, co byste chtěli řešit na dovolené, a to i přes fakt, že má skotské léto nejstabilnější počasí.

My jsme tam byli mimo hlavní letní špičku a i potvrdilo se, že předpovědi jsou spíš orientační. Prvních sedm dní mělo totiž propršet a být zima. Silně pršelo jen dvakrát, několikrát naopak krásně svítilo slunce a když už mrholilo, většinou jsme zrovna přejížděli mezi výletními místy. Klíčové je tedy oblečení. Vrstvit, mít pevnou obuv a zainvestovat do kvalitní nepromokavé bundy se opravdu vyplatí. Stejně tak má smysl ošetřit oblečení impregnačním sprejem, pokud třeba ťapete celý den po městě v dešti, nebo se chystáte na túru po dešti.

Velmi praktické je mít dvoje boty. Jedny „městské“, ve kterých můžete jít klidně ještě večer na večeři, a druhé do terénu, kde vám nebude líto, že skončí celé od bahna. Skotské stezky totiž umí být pořádně rozbahněné a to těžké, lepivé bláto se pak umývá jen velmi špatně. Když s tím ale počítáte dopředu, počasí vás nepřekvapí.

Když už jste ve Skotsku, byla by škoda vynechat tradiční britské jídlo. Fish & chips je sázka na jistotu a my jsme ho ochutnali hned několikrát. Jedna ze zastávek byla například v Portree přímo v přístavu v malém bistru hned vedle The Lower Deck Sea Restaurant. Platí se tam pouze hotově a porce nás vyšla na 11,50 libry (322 Kč). Ryba nebyla špatná, ale na můj vkus docela mastná. Další fish & chips jsme si dali v Edinburghu v Bertie's Proper Fish & Chips, což je vyhlášená restaurace zaměřená právě na tenhle pokrm. Tady už cena odpovídala popularitě podniku 16,95 libry (474 Kč) za jednu porci.

Nutností a možná i povinností je ochutnání místního nápoje jménem Irn-Bru. Ve Skotsku je tahle limonáda populárnější než cola, mají ho i v McDonald’s a místní na něj nedají dopustit. Nám zachutnal až podezřele hodně, možná u nás vznikla lehká závislost. Chutná totiž trochu jako takové ty barevné kulaté žvýkačky, ale každý v něm cítí něco jiného. My jsme si ho oblíbili natolik, že teď kupujeme předražené plechovky v candy storech, protože jsme si přivezli málo zásob domů. Samozřejmostí je i ochutnávka whisky. Prohlídky palíren ale nejsou úplně levné a vždy je potřeba, aby někdo zůstal střízlivý pro řízení na ubytování. Pokud bychom měli doporučit jednu chuťově výraznou kouřovou whiskey, pak rozhodně kouřovou Laphroaig. Buď ji budete milovat, nebo nenávidět, nic mezi tím.

A pokud to někdo myslí opravdu vážně a chce si ze Skotska přivézt kilt, připravte se na menší investici. V turistických obchodech vyjde kompletní výbava zhruba na 4500 korun, v běžných obchodech klidně několikanásobně víc. Za tu částku si partner kilt koupil v obchodě We love Scotland. Součástí je kilt samotný, k němu patří ozdobná spona, kožený pásek se sponou, vysoké ponožky, sporran (brašnička, protože kilt nemá kapsy) a řetízek ke sporranu. Zvolil si neutrální vzor Black Watch (tmavě modrá se zelenou). Mimochodem, partner ho hodnotí jako překvapivě pohodlný.

Já jsem si ze Skotska přivezla koženou kabelku místní značky Islander, opět s částečným tweedovým vzorem Black Watch, spolu se šálou z jehněčí vlny. Tu jsme koupili hned vedle edinburského hradu v obchodě se suvenýry. V takových obchodech se prodává plno různého oblečení a doplňků, často také tweedové věci, které ale stojí už trochu víc peněz. Pokud ale nechcete utrácet, zamiřte do místních vintage obchodů. Třeba W. Armstrong & Son Vintage Clothing Emporium je pokladnice kvalitních kabátů, sak a šál za skvělé ceny.