Křivý les a Hoia Baciu: Dva lesy, dvě tajemství, od lidské ruky po paranormální jevy

Existují lesy, do kterých jdete načerpat klid. A pak jsou lesy, ze kterých si odnášíte víc otázek než fotek. My jsme navštívili dva takové. Jeden se nachází na dohled od německých hranic, druhý v srdci Transylvánie. Jeden vás okouzlí svými tvary, druhý vám vleze pod kůži. Doslova.

Křivý les v Polsku a Hoia Baciu v Rumunsku. Dva odlišné světy, ale obě místa mají společné jedno: nedají vám spát.

Byl duben. Nízko visící obloha, jemné světlo a klid, který by se dal krájet. Když jsme během natáčení 9. řady Fotra na tripu s podtitulem Kolem Baltu zamířili do západního Polska, měli jsme v plánu zastávku, o které jsme slyšeli, ale pořád nevěděli, co si o ní myslet. Křivý les, polsky Krzywy Las.

Zaparkovali jsme u nenápadného lesíku u obce Nowe Czarnowo, vzali kamery a vyrazili. Žádné stánky, žádné turistické pozlátko. Jen úzká cestička a ticho, ve kterém bylo slyšet vlastní dech. A pak… to začalo.

Stromy. Borovice, ale ne takové, jaké znáte. Každá z nich se hned nad zemí prudce ohýbá do strany, jako by se snažila uniknout nějaké neviditelné síle. Vytvářejí oblouky, vlny, někdy až dokonale pravidelné tvary. Vypadá to neskutečně, jako kdyby les někdo naprogramoval jinak.

„Tati, oni jsou začarovaný,“ poznamenala Leontýnka naprosto vážně. A my jsme nemohli nesouhlasit. Něco tu opravdu nehrálo.

Jak tohle vzniklo? Existuje několik teorií. Ta nejrozšířenější tvrdí, že ve 30. letech 20. století se tu někdo pokusil mechanicky ohýbat mladé stromky, aby získal dřevo vhodné na lodě nebo nábytek. Jenže projekt nedopadl a stromy dál rostly… Po svém.

Pak jsou tu ti druzí. Ti, kteří tvrdí, že tohle nedává smysl. Že je tu magnetická anomálie. Že stromům někdo „pomohl“. A nebo že to místo prostě dělá, co chce.

Faktem je, že nic podobného jinde na světě nenajdete. Prostor působí jako kulisa z pohádky, která se ale každou chvíli může změnit v horor.

Dětem se to líbilo. Lumi se motala mezi stromy, jako by si vybírala, který bude její. A my jsme si sedli na pařez a chvíli jen… koukali. Na místo, kde logika přestává platit.

Na tenhle les nezapomeneme. Léto 2024, natáčení 8. řady Fotra na tripu Od Karpat po Pyreneje. Rumunsko nás už pár dní tahalo za nos, krásné výhledy, podivné sochy, medvědi, Wednesday, sfinga, a pak – šup – les, kterému místní říkají nejstrašidelnější v Evropě.

Dorazili jsme ke vstupu. Už z dálky bylo něco divně. Stromy rostly do křivých úhlů, větve se točily jako klubka hadů. A co bylo nejdivnější, v samém středu lesa je palouk, dokonalý kruh, kde neroste vůbec nic. Ani plevel.

Někdo říká, že tam přistávají UFO. Někdo, že tam shořel život. A my… jsme tam stáli a necítili nic. Ale to bylo právě ono. Žádný zvuk. Žádný pták. Ticho. A ticho je někdy horší než křik.

Místní legenda tvrdí, že v 60. letech tady biolog Emil Barnea vyfotil UFO. A že se tady ztratil pastýř se stádem dvě stě ovcí.
Někteří svědci hlásí výpadky paměti, fyzické škrábance, nebo že se jejich zařízení zbláznila. Vědecké týmy tu zaznamenaly zvýšenou radiaci a zvuky, které nelze vysvětlit.

Nám se nic dramatického nestalo. Ale pocit, že jsme neustále sledovaní, ten s námi zůstal až do večera. Proto jsme si taky vzali průvodce, znal terén, znal příběhy, a znal i únikovou cestu, kdyby se náhodou začaly dít věci. Lumi byla nezvykle klidná. Děti se držely u nás. A já měla chuť se každou minutu otáčet. Hoia Baciu není les na piknik. Je to les na zkoušku odvahy.

V Polsku jsme byli v lese, který působí, jako by se usmíval. V Rumunsku v takovém, co spíš cení zuby. Ale oba mají nezapomenutelnou atmosféru. A oba nám připomněly, že i když dneska všechno googlíme, některé věci prostě vědět nechceme. Křivý les vás zaujme, pobaví, donutí fotit a přemýšlet. Hoia Baciu vás omotá, omámí, trochu vyděsí a donutí jít radši zpátky do auta.

Ať už jste na lovu tajemství, nebo jen chcete vědět, co příroda umí, tyhle dva lesy doporučujeme všemi větvemi. 

Zdroj: autorský text