Příroda, design a umění v jednom pod dohledem 14metrové Anny. Našli jsme dvě až surrealistická místa

Pokud někdy vyrazíte do Švédska, jen těžko se vyhnete designu a umění. Severské pojetí těchto věcí je svým způsobem unikátní a má své nezaměnitelné kouzlo, ať už se budeme bavit o architektuře, nábytku nebo o automobilech. Důvod? Autoři si často berou inspiraci právě ze zdejší přírody. Když jsme tedy před časem plánovali desetidenní cestu do Švédska, právě tahle kapitola místní kultury byla jedním z bodů našeho itineráře a ostrov Tjörn ležící asi hodinu jízdy severně od Göteborgu pro to byl ideální destinací.

Tady se totiž míchá moderní umění, severský design, historie i příroda do jednoho zatraceně pestrého obrazu. Stačí jen vědět, kam přesně zavítat. 

Ostrov Tjörn je z Prahy asi 1500 km daleko, pokud to vezmete přes Dánsko a most z Kodaně do Malmö. Až za Göteborg se jede po dálnici, která nenabídne žádné dramatické pohledy, ale zase to může být celkem bezproblémový a pohodlný přesun. V našem případě cesty s EX90 také dost tichý a příjemný, protože naše auto mělo plnou výbavu včetně masáže na předních sedadlech nebo skvělého audiosystému Bowers & Wilkins. Na kterém jsme si pouštěli v perfektní kvalitě... Draka bolí zub a podobné hity od Dády Patrasové, protože dvouletý prcek jednou nařídí muziku a tak to prostě bude. Na věci typu Red Bull Symphonic, kde se kombinuje klasická hudba s modernou a tady v tom autě výborně vyzní každé jedny housle, jsem protentokrát musel zapomenout. Takže: „Dupy, dupy, dup, draka bolí zub...“

Cestovně zajímavé to začne být prakticky ihned poté, co člověk opustí dálnici a za pár kilometrů se objeví na velkém mostu Tjörnbron. Nejprve tunel, pak most a výhledy na okolní krajinu, kde se dramaticky střídají skály, lesy a moře. Je to jak přejezd do trochu jiného světa, kde čas plyne o něco pomaleji a kde je vše o něco klidnější. A to se mi líbí. Soudě podle počtu typických rekreačních švédských domků často otočených na západ s velkými prosklenými plochami evidentně nejsem sám. Mimochodem, ještě více se mi líbí, jak krásně to tady všechno vzájemně ladí. To, že někde začíná působení lidí, ještě neznamená, že tam končí příroda. Ten respekt k přírodě často zní jako klišé, ale ve Švédsku to umí přetavit do reálného životního stylu a umí to fakt dobře. 

Esencí tohoto přístupu je Pilane skulpturepark. Na první pohled je to něco jako galerie moderního umění, která ale není zavřená někde v budově. Umělecká díla jsou vystavena volně v přírodě. Má to několik výhod a ty tomu celému dávají velice zajímavý rozměr. Protože je velká část exponátů umístěna na svahu otočeném k silnici, člověk si může nejedno dílo prohlédnout z dálky bez ohledu na otevírací dobu. Celé to navíc působí až surrealisticky. Tím spíš, že na vše shlíží velká hlava ženy, která je umístěná na vrcholu zdejšího kopce. 

Žena se jmenuje Anna a je to jediný trvalý exponát. Všechno ostatní se čas od času mění. Anna je opravdu monumentální socha hlavy mladé ženy od katalánského umělce Jaumeho Plensy. Trochu jsem pátral, zda odkazuje na nějakou známou osobu, ale moc jsem neuspěl. Jaume Plensy takto zobrazoval reálné lidi, takže Anna opravdu existuje, nicméně její identita není veřejně známá. Příběhu tohoto díla to dává další zajímavý rozměr. Jinak Anna vznikla v roce 2015 speciálně pro Pilane a hlava má na výšku poctivých 14 metrů. Zajímavé je i to, že Anna má trochu zasněný výraz a zavřené oči. Vysvětlení jsem našel dvě. Údajně by to mělo vyjadřovat právě švédský klid, ale zároveň se Anna dívá na západ, tedy směrem na moře. Do očí ji tak často svítí slunce a ještě častěji fouká ostrý severský vítr. 

I samotné místo téhle galerie stojí za pozornost. Lidé zde totiž žili už od pradávna, což vyjádřeno řečí čísel znamená stopy ukazující na osídlení už zhruba osm tisíc let nazpět. Když si to člověk uvědomí, dostane ostrý kontrast moderního umění vs. pradávné historie. Do mozaiky tohoto místa si ještě přidejte volně pobíhající zvířata (hlavně ovce) a pochopíte, proč to sem lidi tak táhne. 

Pokud pojedete okolo, Pilane skulpturepark těžko přehlédnete, protože Anna na kopci budí hodně pozornosti a je dobře vidět už z parkoviště, stejně jako několik futuristických děl od Tony Cragga, který zde byl vystavován během naší návštěvy. Pohled směrem na západ ale ukazoval, že my během návštěvy asi mhouřit oči jako Anna nebudeme kvůli slunci, ale spíše kvůli západnímu větru kombinovanému s deštěm. Ještě před chvílí bylo slunce, teď se rychle zatahuje a brzy bude pršet. Návštěvu jsem ale kvůli počasí neodložil. Však není přece špatného počasí, je pouze špatné oblečení. Na severu to platí dvojnásob. A hlavně tohle přece je ona výhoda venkovní přírodní galerie. Všechny ty exponáty působí jinak za ostrého slunce, jinak za soumraku a jinak za deště. Z toho mimochodem plyne, že sem můžete jít opakovaně a dost možná na vás čeká pokaždé trochu jiný zážitek. 

Upřímně, já na podobná umění zas až tak moc nejsem, ale i takové umělecké negramoty, jako jsem já, Pilane dokáže oslovit. Ten přírodní klid v kombinaci s futuristickými tvary pod dohledem Anny má zvláštní atmosféru. V kombinaci s hustým deštěm to dostalo trochu strašidelný nádech, ale proč ne. I to je emoce. 

Jak půjdete po trase prohlídky, postupně minete několik exponátů, pozůstatky pradávných obydlí, několik ovcí a Anna se vám bude postupně nad hlavou zvětšovat. Je to příjemná procházka. Úplně nahoře hned vedle sochy Anny jsem mhouřil oči stejně jako ona. Foukal hodně ostrý západní vítr a výhled do okolí pochopitelně nebyl nic moc. Raději jsem proto zase slezl o trochu níže, kde následují další exponáty od dalších autorů. Abych nakonec celou prohlídku zakončil skoro až úprkem na parkoviště do švédsky klidného interiéru EX90, protože déšť se postupně změnil na skutečný liják. 

Kousíček od Pilane je městečko Kyrkesund, odkud jezdí vodní „autobus“ na ostrov Härön. Pokud chcete zažít další podobu švédského designu, který ale tentokrát stvořila samotná příroda, tohle bude ideální místo. Anebo pokud chcete zažít opravdový klid, protože na tomhle malém ostrově je sice malá vesnice, ale auta se sem nedostanou. Kdyby člověk chtěl být poněkud více patetický a popustil uzdu fantazii, dalo by se říci, že jsme naši EX90 nechali na tjörnské straně Kyrkesundu. Technika nás dovezla na hranici dostupného světa a na druhý břeh nás odveze převozník. Také vám zní „Härön“ podobně jako „Charón“? 

Převozník tady nemá moc práce, protože kanál má na šířku pár desítek metrů a samotná loď jede asi tak tři minuty. Auto je potřeba nechat na parkovišti těsně před Kyrkesundem. Odsud dojdete do přístavu asi za deset minut, případně můžete jet autobusem, protože hned vedle je zastávka. Jízdenky na autobus i na lodní MHD lze koupit přes aplikaci ToGo. Protože spoje často navazují a jízdenky jsou omezené časem, jeden lístek lze použít pro autobus i loď. To jsme zjistili až zpětně, takže jsme se prošli. 

I ta kratičká cesta „na druhý břeh“ znamená, že se skutečně dostanete do jiného světa. Absenci aut prozrazuje množství vozíků a kárek u přístavu a dokonale hladký asfalt připomínající cyklostezku. Tady to není luxus, ale nutnost, aby se vozíky s nákladem dobře tahaly. Samotný ostrov není velký, ale nabízí hned několik možností, kam se vypravit. No a my hledáme ten design, že ano. 

Tras, kam se vypravit, nabízí ostrov Härön několik. Po asfaltové „károstezce“ se dá projít vesnička samotná, ale zajímavější jsou menší treky po skalách směrem k západnímu pobřeží. Tohle už ale nejsou úplně turistické procházky.

Počítejte s přelézáním větších kamenů, místy na vás čekají úzké lávky a místy je to s malým dítětem trochu o nervy. Právě proto jsme nakonec k atrakci, kam jsme měli namířeno, nedošli. Motivace kamenných prolézaček postupně přestávala fungovat a dcerka stále více vyžadovala nošení na koníka, což tady ale často moc nejde. A tak jsme se otočili a pomalu se zase vrátili. 

Tou hlavní atrakcí je Härönský pes, který leží na samotném jižním cípu ostrova. Je to skála, kterou hlavně mořské vlny vytvarovaly do podoby psa. Známe to i z jiných koutů světa, někdy zkrátka příroda lidskou pomoc ke stvoření vlastního uměleckého díla nepotřebuje. Pokud se sem vypravíte, počítejte spíš s tím, že to bude celodenní výlet, ačkoliv se zdá, že skalní pes není od přístavu moc daleko. Cesta je hodně o chození po kamenech a ve finále není vůbec těžké se ztratit. Navíc k psovi značená stezka nevede, takže pak už to je jen na kvalitách vaší orientace. 

I když jsme Härönského psa neviděli, tenhle ostrůvek zaujal. Ten klid a ticho tady byly dechberoucí a podtrhlo to i počasí, kdy konečně také jednou nefoukalo a bylo polojasno. V menších zátokách voda dokonale zrcadlila nebe a to vodní zrcadlo zasazené do skal občas fakt působilo jak z jiného světa. Na ostrově je i tábořiště, kde se dá přespat. Tohle si dávám na seznam míst, kam se musím vrátit. Jednak abych viděl toho psa, ale hlavně abych tady zůstal přes noc. Musí to být skvělý zážitek, pokud si zrovna počasí nevzpomene, že vám odfoukne stan. 

Ostrov Tjörn nabízí ještě jednu velkou uměleckou atrakci, která byla na našem itineráři. Jmenuje se Nordiska Akvarellmuseet a je to muzeum akvarelů. Těšili jsme se na kombinaci švédské architektury, přírody a umění zase v trochu jiné podobě, jenže tentokrát to byla vyloženě smůla. Těsně poté, co jsme sem dorazili, v muzeu začali měnit expozici, což znamenalo uzavření prakticky na celé září. Škoda, ale i tohle občas život/cestování přináší. 

Tjörn a další okolní ostrovy ovšem umí nabídnout spoustu jiných atrakcí, takže si člověk snadno najde náhradu. Třeba vodní kanál, dřevěnou promenádu po skalnatém pobřeží nebo další přírodní park vedoucí přes dva malé ostrůvky. Ale o tom si povíme zase příště. 

Zdroj: autorský text