Jsou ty větrníky krásné, nebo ošklivé? A co svobodné město? Tenhle krušnohorský výlet zamotá hlavu

Nejen svět automobilů míří k elektromobilní budoucnosti. Ta by ve své úplně nejvíc ideální formě neměla spoléhat ani tak na jaderné elektrárny, jako spíše na takzvané obnovitelné zdroje. A to jsou vodní elektrárny, sluneční nebo také větrné elektrárny. Jak to bude vypadat? Na to se můžete zajet podívat už dnes a ideálním cílem takového výletu jsou Krušné hory. Právě tam se nachází největší farma větrných elektráren u nás. Najdete ji u obce Kryštofovy Hamry.

My jsme se sem vypravili s elektrickým SsangYongem Torres EVX, protože to k sobě tak nějak ladí. Jet můžete samozřejmě čímkoliv. Nakonec často v těchto končinách potkáte motorkáře, sportovní auta a také cyklisty. Krušné hory jsou hlavně o všední dny prázdné a mají nádherné silnice jako stvořené pro hezké svezení i focení, ale to sem teď nepatří. Vždyť jedeme na obyčejný výlet. Proč tedy jet právě sem?

Protože to může být zajímavé. Tak především přes sto metrů vysoké a hučící větrné elektrárny jsou atrakcí samy o sobě. Za druhé jsou na krásném a dobře dostupném místě nabízejícím skvělé výhledy. A také se tu kombinuje tahle bezemisní obnovitelná elektrická budoucnost s historií. I když se to nezdá, je to místo kontrastů. Dole pod hučícími elektrárnami je přehrada Přísečnice, která na svém dně ukrývá zbytky svobodného města se stejným názvem. Z něj zbyla jen pamětní deska u malé silnice v údolí vedoucí od Přísečnice na Kovářskou.

Větrná farma Kryštofovy Hamry je viditelná z celého širokého okolí a je autem velmi dobře dostupná. Minete Chomutov, vyjedete po sinici číslo sedm ten obrovský kopec, kousek za benzinkou se dáte doleva, projedete Výsluní a pak po rovné široké silnici vystoupáte na mírný horizont, za kterým se najednou objeví gigantický rotor větrné elektrárny, aby se následně ukázalo všech 24 stožárů rozprostřených v nadmořské výšce kolem 800 m n. m. v celé své kráse. 

Kráse? Znám lidi, pro které jsou větrníky pěkným moderním prvkem ideálně zasazeným do krajiny, ale když jedete kolem Vídně a vidíte tam to kvantum větrných elektráren, člověk má trochu pochyby. V noci všechny ty blikající stožáry působí až apokalypticky. Náš největší větrný park je proti tomu jen taková roztomilá sestava větrníků.

Osobně si nejsem jistý, jestli se mi to líbí, ale je to prostě působivé a zajímavé. Hlavně když se dostanete do těsné blízkosti elektráren a nad hlavou vám létají listy čtyřicetimetrové vrtule. Což u Kryštofových Hamrů není problém. 

Větrná farma Kryštofovy Hamry je stále ta největší v ČR, přestože to dnes už není žádná velká novinka. Do plného provozu byla uvedena v červnu 2009. Čítá 21 elektráren a celkový výkon je 42 MW. Další detaily zmiňují informační tabule, které jsme tady našli dvě. Jedna je u zastávky Výsluní, Volyně, rozc., druhá je u odbočky ze silnice číslo 224. 

Tyhle tabule nabízejí všechny základní údaje. Takže se z nich dozvíte, že sloupy jsou vysoké necelých 80 metrů a dalších 82 metrů činí průměr vrtulí. Celkově tak tyhle objekty dosahují výšky kolem 120 metrů. A to už je sakra hodně. Počet elektráren ve větrném parku Kryštofovy Hamry se měl dále rozšiřovat, ale tento záměr narazil na odpor a bylo po elektrárnách.

Pro úplnost, mluvíme o 21 elektrárnách, ale fakticky jich tu napočítáte 24. Tři totiž patří jiné společnosti než těch jedenadvacet (je to společnost Green Lines Rusová) a uvedeny do provozu byly už v roce 2007. Můžeme tak říci, že tu jsou vlastně dva větrné parky spojené do jednoho (3+21). 

Přímo pod elektrárnami se člověk může projít. Zejména z prostředního kopce mezi Rusovou a Kotlinou je skvělý výhled a je odsud dobře vidět i přehrada Přísečnice. Známe jednoho kolegu, který právě zde provedl žádost o ruku. Při západu slunce to tady musí velká romantika, pokud vám nevadí hluk elektráren. Ale jste už docela vysoko v horách, takže se vám může při čekání na romantický západ snadno stát, že připluje mrak a místo oranžových barev na obzoru je z ničeho nic všude mlha. To byl přesně náš případ. V zimě je potřeba také myslet na to, že z elektrárny může spadnout kus ledu. A jinak tady pochopitelně dost fouká, takže pocitová teplota bude ještě nižší než ta reálná.

Protože na cestě k vysílači (ten je na prostředním kopci vysokém 875 m n. m.) nebyl žádný zákaz vjezdu nebo závora, dojeli jsme se SsangYongem až sem, i když to bylo trochu na srdíčko. V jednom místě byla dost velká louže a vyjeté koleje v přimrzlém sněhu byly tak akorát hluboké, aby EVX nedrhlo baterkou. Navíc elektrická verze je pouze předokolka. Ale to víte, když sem dojela dodávka údržbářů elektráren, Torres to musel taky zvládnout. A zvládnul. Však to je pořád celkem vysoké SUV, že ano.

Komu nestačí výhledy do okolí a neustálé zaklánění hlavy při sledování obřích točících se vrtulí, ten může výlet doplnit o zastávku na přehradě Přísečnice. My jsme tam popojeli autem, ale přehrada se dá objet po cyklostezce také na kole. Jde o nádrž sloužící jako zdroj pitné vody, takže se tu nevykoupete a přístup ke břehům je zakázaný. Připomenout si ovšem můžete příběh tohoto místa. 

Původně zdestálo město Preßnitz, česky Přísečnice. První zmínky o tomto městě jsou někdy ze 14. století, později se tady začalo ve větší míře těžit stříbro a Přísečnice se stala královským svobodným městem. Následně se tohle místo proslavilo coby město hudby a věhlas zdejší hudební školy dosáhl třeba až do Ameriky. Začátkem 20. století zde žily zhruba čtyři tisíce lidí. V jedněch starších německých novinách jsem se dočetl, že zde býval i barokní palác, pivovar, v roce 1930 místní otevřeli i kino, bylo tady také koupaliště. Ale pak se všechno dost významně změnilo. 

Počátek konce města Přísečnice začal s odsunem německých obyvatel. Mezi lety 1939 a 1950 klesl počet obyvatel z 2600 až na pouhých 731. V 60. letech nakonec bylo rozhodnuto o stavbě přehrady a definitivním zániku původně okresního města. Pokud by někoho zajímal pohled na město těsně před zánikem, může se podívat na film Traumstadt (Město snů) z roku 1973, který se zde natáčel. Najdete ho i na Youtube. Jako poslední byl odstřelen místní kostel. Stalo se tak v roce 1974. To bylo v době, kdy už byla dokončena 50 m vysoká hráz, po které se dnes můžete v klidu procházet nebo projíždět na kole.

Historii města Přísečnice u hráze připomíná další informační tabule, jiná zase ukazuje základní technické údaje přehrady jako takové. Z hráze je pěkný výhled na údolí směrem na obec Kryštofovy Hamry. Možná je to trochu paradox, ale ačkoliv největší větrný park v ČR nese jméno právě téhle obce, od zdejších domů elektrárny přes hráz vidět vůbec nejsou.

Zajímavým zpestřením při výletu do těchto končin pak jsou dva domy z počátku 20. století, které v mapách najdete jako „Wasserhaus“ nebo jako „bývalé vodárny“. Jsou to malé vodojemy, které původně zásobovaly vodou právě město Přísečnice a vesnici Rusová, která také zanikla spolu s výstavbou přehrady. Jeden tento objekt leží kousek od památníku města Přísečnice. Je schovaný v remízku uprostřed pole a trochu obtížně se zde hledá místo, kde nechat auto. Abyste se k této staré vodárně dostali, je potřeba pole přejít, což nemusí být vždy úplně snadné. Žádná cesta sem nevede. 

Druhý takový objekt je přístupný lépe. Je kousek od rozcestníku Rusová - zaniklá obec a je zde i více místa na parkování. Navíc nemá (nebo alespoň v době naší návštěvy neměl) zazděný vstup a člověk nemusí nic přelézat. Tenhle „vodní dům“ je v menším svahu na louce. Oba objekty jsou stejné a nejsou moc velké. Mají malý vstup a uvnitř dvě nádrže. Chce to trochu opatrnosti, protože jsou ve špatném stavu. Kdo má ale podobné opuštěné stavby rád, ten si přijde na své. 

Krušné hory jsou krásným koutem České republiky, ke kterému se váže i řada ne vždy úplně pozitivních příběhů. Třeba výlet právě tady do těchto končin kolem přehrady Přísečnice dokáže zamotat hlavu. Jak doslova při pozorování přes sto metrů vysokých elektráren, tak i obrazně.

Jsou ty větrníky krásné a měly by se tu postavit další, nebo je to rušivý prvek krajiny? Měla se Přísečnice zachránit a postavit tahle přehrada někde jinde? Nebyl jsem si jistý před návštěvou tohoto místa a nejsem si jistý ani teď, ale rád se do těchto končin vrátím. 

Zdroj: autorský text