Od počátků letectví lidé snili o tom, jak překonají nejen vzdálenosti, ale i čas ve smyslu rychlosti spojení mezi startem a přistáním. Nejdříve vrtulové stroje, posléze turbovrtulové, pak proudové – a následovala krátká etapa dopravních velkoletadel rychlejších než zvuk. Byly to Tu 144 a Concorde. Druhému z nich, výsledku britsko-francouzské spolupráce, je věnováno dnešní ohlédnutí…
Štíhlý a graciézní letoun s obdivuhodnými vlastnostmi začali jeho výrobci nabízet právě před půlstoletím, na konci ledna 1976 po dlouhé etapě náročných zkoušek. Ale při pátrání po jeho historii se musíme ponořit značně hlouběji…
Pět let po konci války vzešla z iniciativy britského Královského výzkumného ústavu letectví komise, která si kladla za úkol vytvoření podmínek pro nadzvukovou leteckou dopravu. Tehdy členové týmu nemysleli jen na civilní letectví, ale i na teoretické vojenské využití, třebaže výzkum v oblasti tryskových motorů nepokračoval tak rychle, aby bylo do konce dekády možné představit pozitivní nebo už realizovatelné ideje.
Krátce nato vznikla vědecky ověřená teorie křídla tvaru delta, a to byl jeden ze zásadních faktorů, ovlivňujících vznik nadzvukových letadel. Teorie se potvrdila během zkušebních letů stroje Handley-Page s deltovitými křídly.
Na projektu začaly nezávisle na sobě pracovat špičkové týmy z Velké Británie a Francie, počátkem šedesátých let obě pracovní skupiny dospěly k podobným výsledkům, které se lišily jen velikostí stroje a počtem použitých proudových motorů. Na vlastním projektu nadzvukového stroje začali pracovat i Američané, ale budoucí nadzvukový Boeing nepřekročil stádium plánů.
V první polovině šedesátých let se projekt poprvé dostal do úvah o vzájemné spolupráci Francie a Velké Británie, myšlenky se začaly stávat realitou po vstupu Velké Británie do EHS (Evropské hospodářské společenství – ekonomický a hospodářský útvar spojených zemí západní Evropy).
Název Concorde (francouzský) poprvé zazněl v roce 1963, ale z britské strany nebyl vnímaný jednoznačně. Patrně ještě nepřešly animozity z dob stoleté války nebo zaúřadovala tradiční mezistátní řevnivost. Ale název se líbil francouzskému prezidentu Charlesi deGaulleovi, britská strana spolkla námitky a Concorde zůstal Concordem (název znamená „svornost“, „shodu“ či „jednotu“).
Pohon nadzvukového speciálu po mnoha zkouškách zajistily čtyři motory Rolls-Royce Olympus, umístěné po dvou v gondolách pod deltovitými křídly. Agregáty působily značný hluk už na letištní ploše, při praktických zkouškách se navíc zjistilo, že třesk při překonání zvukové bariéry bude vyžadovat provozování zejména nad oceány.
Concorde pojal (podle provedení objednavatele) 90 až 128 cestujících na příčných dvojicích sedadel, oddělených úzkou uličkou. Soudobé prameny hovoří o úzkosti některých cestujících, zaviněné těsným prostorem – je to logické, proti konvenčnímu Boeingu 727 nebo 747 konstruktéři museli maximálně využívat každý milimetr dostupné plochy.
Počáteční provozní hodnoty byly nesporně zajímavé. Maximální dostupná letová hladina činila přes osmnáct kilometrů (!), průměrná cestovní rychlost přes 2000 km/h, doba transatlantických letů byla jen něco přes tři hodiny!
Zajímavostí letounu, nabízející unikátní vzhled při letu i při pojíždění na zemi, byl „nos“ stroje s možností náklonu: během letu se stal přísně aerodynamickým, aby maximálně snižoval odpor vzduchu, během přiblížení k zemi, vzletu a při pojíždění na ranveji jej pilot mohl sklonit dolů. Důvod: lepší výhled!
První let, o němž referovaly sdělovací prostředky celého světa, se konal počátkem března 1969, Concorde byl nacpaný přístroji a na palubě měl řadu odborníků z civilního i vojenského letectví včetně zástupců obou továren, tedy British Aircraft Corporation (pozdější British AeroSpace) a francouzské Sud Aviation, z níž se později stala společnost Aérospatiale (dnešní Airbus).
Zkoušky pokračovaly následujících pět let, Concorde dostal konečné razítko letecké způsobilosti a 21. ledna 1976 vykonal s velkou slávou svůj první civilní let.
Oba výrobci uvažovali o stovkách objednaných exemplářů, ale ukázalo se, že realita taková zdaleka nebude. Concorde vyžadoval maximální servisní zázemí, bohatě dimenzovaná letiště a také trasy, na nichž by vydělával, tedy dálkové, nejlépe transoceánské.
Během jeho výrobního cyklu postavily obě továrny pouhých dvacet exemplářů. Stroje létaly především z Paříže a Londýna do Washingtonu a New Yorku, letět Concordem se pokládalo za značně prestižní záležitost bez ohledu na náklady a prostorové omezení. Později přibyla další cílová místa, například Bahrajn, Rio de Janeiro či Miami.
Pravidelných linek se zúčastnilo čtrnáct Concordů, další šestice létala nekomerčně, ale už v závěru minulého století se čím dál hlasitěji mluvilo o jejich konci. Ten byl urychlen událostmi z 11. září 2001.
Třebaže se ani supermoderní Concorde nevyhnul závadám, nikdo nepočítal s takovou tragédií, jaká se stala 25. července 2000 během startu z pařížského letiště. Concorde při plné vzletové rychlosti narazil na ranveji do předmětů, které tam neměly co dělat, došlo k explozi pneumatik, trosky narazily do křídla, prorazily palivové nádrže a hořící letoun se zřítil na budovu nedalekého hotelu. V ohnivé smršti našlo smrt všech 100 cestujících, devět členů posádky a čtyři v hotelu. To rozhodlo, nadzvukový Concorde došel ke svému konci.
Poslední let s platícími cestujícími se odehrál na konci října 2003, od té doby se muselo cestovat už jen podzvukově.
Concorde představoval unikátní projekt a je jen dobře, že se z dvaceti vyrobených exemplářů osmnáct dochovalo. Jeden stroj byl zničený na konci kariéry tohoto modelu, jeden byl rozebraný. Ostatní jsou k vidění v muzeích a kolekcích. Upozorňujeme na vizuální kompozici dvou nadzvukových letadel ve venkovním technickém parku muzea v německém Sinsheimu, kde se nabízí přímé srovnání nadzvukových Tu 144 a Concorde.
Historie techniky zná mnoho přímých tras a mnoho slepých cestiček. Možná se nadzvuková technika transatlantických letů jednou vrátí, pokud ovšem lidstvo dostane rozum a odvrátí se od zničujících a planých teorií včetně likvidace fungujících technických konstrukcí…
Zdroj: archiv autora, Aérospatiale, Air France
