Dánsko Češi přehlíží neprávem. Nabízí levné cestování i pláže, kam lze zajet autem. Byli jsme tam

Dánsko je země, která na první pohled nabízí spoustu zajímavostí, ale která se mi dlouhou dobu tak nějak vyhýbala. Konečně jsem se tam vypravil alespoň na pár dnů až letos začátkem března na krátký, brzce jarní výlet. Dánsko je totiž na takovéto akce přímo ideální. Ačkoliv to není úplně blízko, naprostá většina ze zhruba tisíce kilometrů se jede po německých dálnicích, za které se nic neplatí. A ani za dánské silnice osobní auta nic platit nemusí. Takže se sem dostanete relativně rychle a po cestě platíte pouze palivo. 

V Dánsku pak můžete objevovat a obdivovat všechno možné. Však se podívejte tady do naší mapy Dánska, kde najdete řadu tipů z dřívějších článků. Já jsem si jako cíl své cesty dal autopláže. Moře mám rád, pláže také a míst, kde se můžete takhle legálně projet autem, v Evropě zas tolik není. Jenže v Dánsku jich mají hned několik. 

Na cestu jsem si vzal kompaktní Subaru Crosstrek. Japonský crossover má celkem dobré předpoklady pro podobné trochu dobrodružné akce. Má vysoký podvozek, pohon všech kol, vždycky také automatickou převodovku a sadu bezpečnostních asistentů, které u Subaru říkají EyeSight. Ze všeho nejvíce tuhle pomoc oceníte na dálnicích a těch jsem měl na programu až dost. S Crosstrekem jsem jezdil už dříve, takže jsem se něj vyloženě těšil také kvůli jeho tradičnímu uspořádání palubní desky a výbornému výhledu z auta ven. Na tom si u Subaru zakládají. Celkově je to prostě na řízení příjemné auto, kterému sice na papíře chybí výkon, ale díky elektrické pomoci je auto dynamičtější, než byste po přečtení maximálního výkonu 136 koní čekali. 

Protože jsem jel sám a chtěl jsem hlavně vypadnout na vzduch, vzal jsem si také střešní stan s plánem spát buď někde úplně nadivoko, nebo v kempu. Nakonec jsem spal pouze v kempech, protože v noci pořád mrzlo a bydlet v mrazu jen ve stanu bez možnosti použít elektrické topení se mi nechtělo. Stan jsem vzal Thule Approach. Ten stejný, s jakým jsem byl v Norsku. Crosstrek pak dostal na tažné ještě malý nosič na jedno kolo také od Thule. To abych měl něco na popojíždění kolem kempů a nemusel všude jezdit autem. Tím spíš, že v téhle konfiguraci by to po zakempování znamenalo kvůli každé jízdě nutnost stan zase skládat. 

Cílem pro první den bylo město Ribe. Je to nejstarší dánské město, v jehož těsné blízkosti najdete nejen autopláž, ale také podmořskou cestu, což je asi ještě větší atrakce. Vede na ostrůvek Mandø a sjízdná je jen za odlivu (nebo i za přílivu, pokud není moc velký). Z Prahy je to zhruba 900 km. Chvíli jsem zvažoval, že přespím někde po cestě, ale nakonec jsem se rozhodl pro jeden dlouhý přejezd až do cíle. Cesta je to téměř výhradně dálniční, takže to docela odsýpá.

Po cestě tam jsem jel kolem Hannoveru a pak dále na sever. Pokud byste si chtěli podobnou cestu zpestřit a někde přespat, pak téměř přímo na trase je Wolfsburg a tamní Autostadt, případně jedete také kolem největšího německého safari Serengeti Park. Tam se také dá spát. Pokud byste zvolili cestu kolem Berlína, tak ta kromě jiného nabízí klasickou atrakci v podobě Tropical Island. 

Já jsem si to ale namířil přímo a zastavoval jsem pouze na svačinu nebo na tankování. Když jsem na přelomu února a března tankoval za necelé dvě eura, říkal jsem si, jak to mají v Německu drahé. O pár dnů později při cestě zpět jsem už tankoval za 2,5 eur. Jojo, drahá paliva cestovatele moc nepotěšila.

Všechno šlo podle plánu a někdy kolem páté jsem parkoval před Ribe Camping. Recepce už zavřená, takže jsem si vjezdovou kartu vyzvedl v automatu. Ještě za světla jsem stihl rozložit stan, připravit spaní a zapojit moji milovanou vyhřívanou deku, díky které má i ve stanu člověk pocit, že spí na peci. A pak jsem na tu „pec“ odpadl.

V Dánsku najdete spoustu velkých kempů a tohle je jeden z nich. Byl bez přehánění luxusní. Sprchy prostorné, dokonale čisté a s vizáží nějakých lázní (aktivujete je tou vjezdovou kartou). Jídelna je také krásná, nechybí pračky, mikrovlnky, sporáky a spousta dřezů pro mytí nádobí. Kdo se při mytí nudí, může si k tomu pustit velkoplošnou televizi. Já jsem tady byl sám, ale byla tu řada karavanů zaparkovaných na delší dobu. U karavanů předstany a slídy napnuté a naleštěné takovým způsobem, že to vypadalo jak sklo. Tohle opravdu není punkové kempování. 

Trochu jsem přehodnotil itinerář, takže jsem tu místo jedné noci nakonec strávil noci dvě. První jsem objednal přes internet, druhou jsem si zašel objednat rovnou na recepci, jakože si pobyt prodloužím. Sazba za druhou noc byla vyšší. Důvod? Protože jsem to řešil osobně na recepci, při objednání on-line je sleva. Ale co už. 

Na recepci jsem potřeboval zjistit ještě podrobnosti o té přílivové cestě na Mandø, abych tam nevjel v nějakou nevhodnou přílivovou dobu. Testovat brodivost Crosstreku někde v moři by jistě nebyl dobrý nápad. Paní ochotně poradila a já se vypravil na první průzkum.

Protože příliv mi dával čas jet na podmořskou cestu až kolem oběda, dopoledne jsem vyrazil na Rømø a zdejší autopláž. Ze všech tří pláží, které jsem postupně navštívil, tahle dávala pro auta nejvíce prostoru (zhruba 3 km), měla nejhladší povrch a byla tedy nejvhodnější pro větší obytná auta a také nabídla nejpohodovější příjezd. Prostě jedete rovně po silnici, která skončí a vy pokračujete dále po pláži. Pak si najdete svůj kousek písku a můžete tam kempovat třeba celý den, pouštět draky, procházet se nebo skočit do vody (asi ne na konci února). 

Více o autopláži na Rømø si můžete přečíst v samostatném článku níže: 

Z Rømø jsem pak přejel na podmořskou cestu, která nakonec měla nádech úplně největšího dobrodružství z celého tohoto malého tripu. Na pláži leda tak zapadnete. Pokud nejste blázni, kteří by chtěli jet úplně do vln, tak se nic nestane. Jen budete hrabat nebo shánět někoho, kdo vás vytáhne. Ale tady na té cestě máte jasně daný čas a víte, že pokud se tam někde uprostřed zaseknete, třeba kvůli píchlé pneumatice, váš čas vyprší a pak tam pravděpodobně přijde voda. Tenhle strach podporují značky na vjezdu na cestu, kde máte obrázek utopeného auta a nápis „tohle byste mohli být vy“. Nechybí informace o tom, že každý příliv cestu zaplaví. 

Cesta je kamenitá, je plná louží, když voda ustoupí, je kolem spousta bláta. Připomíná to korejské getboly, které natáčel Pepa. Nakonec se ukázalo, že ne každý příliv cestu zaplaví, protože když je příliv nižší, většina cesty je pořád nad vodou. Ale spoléhat se na to úplně nedá. Záleží třeba také na větru. Každopádně je to skvělé místo jak na zajímavý zážitek, tak na fotky. Na ostrůvek Mandø se dostanete asi po čtvrt hodině jízdy a na ostrově na vás čeká klid. Více o tomto místě si můžete přečíst v samostatném článku. 

Po dni plném focení, kontrolování mobilu a stránek s předpovědí přílivu a také ježdění na prehistorické skládačce jsem opět zakempoval u Ribe, dal horkou sprchu a šel večer pracovat do stanu. Abych to ráno všechno zabalil, skočil do Subaru a popojel pár desítek kilometrů na sever. Cestování v Dánsku je plynulé, relativně pomalé a v první řadě placaté. Je to tady taková placka, že k majáku Blåvandshuk Fyr bych snad dojel i na té mojí retro skládačce. Na kole tu pochopitelně proto jezdí úplně všichni.

Maják Blåvandshuk Fyr je další super atrakce. Je to nejzápadnější bod Dánska. Máte tu pláže, výhled z majáku i pozůstatky druhé světové války. Za parkování se nic neplatilo, ale velikost parkoviště naznačuje, že tu v dobách letních prázdnin bude asi dost lidí. 

Od majáku jsem se přesunul na Børsmose Strand a poté na Vejers Strand. V obou případech sem můžete zajet autem, k dispozici je pruh pláže dlouhý necelé dva kilometry. O všech zmíněných místech si více přečtete v samostatném článku níže: 

Když se vypravíte do těchto končin, téměř jistě pojedete kolem zdejšího vojenského prostoru. Je to zajímavé místo, zejména pokud v sobě máte pořád kus takového toho dítěte, které na kole jezdilo do kdejaké louže, aby to pořádně cákalo. Tady je přesně takovýchto lákadel spousta. Na každém rohu je nějaká vyježděná blátivá cesta, velké louže a ne všude je vjezd zakázán. Byl jsem ve velkém pokušení otestovat off-roadové schopnosti Subaru, ale nakonec jsem si to rozmyslel. A dobře jsem udělal. 

Stačilo zajet pět metrů od silnice a to, co vypadalo jako relativně pevné bláto, se ukázalo jako měkká mazlavá břečka. Přesně taková, která vám okamžitě zalepí drážky v silničních pneumatikách a pak ztratíte veškerou trakci. Takže jsem zase pokorně vycouval z bláta ven, ale už v režimu „Bláto“, protože s tím začaly být problémy a raději jel na pláže. 

Obecně se mi speciálně tahle část Dánska moc líbila. Kolem vojenského prostoru Oksbøl je to takové divoké, opuštěné, ale je tu i díky tomu hezká příroda, na plážích velké duny a kýčovité západy slunce. 

Poslední dánskou noc jsem strávil ve Stjerne Camping nedaleko Vejers Strand. Nebyl takový luxus jako u Ribe, ale pořád moc pěkný kemp s fajnovou cenou. Místo, elektřina, auto a jedna osoba ve výsledku znamenalo asi tři stovky za noc. Pochopitelně se bavíme o cenách v březnu mimo sezonu. 

V kempu je ale veškeré zázemí a vybavení, hned před kempem navíc je také čerpací stanice a na druhé straně nonstop otevřená samoobsluha. Kempů tu je více a tenhle je od moře nejdále, ale zase v podstatě končí u lesa, takže tu bude patrně i v sezoně větší klid. Pokud tedy zrovna nebude armáda v noci provádět nějaké cvičení. Vojenský prostor začíná právě v tom lese za kempem, ale částečně je přístupný i veřejnosti. 

Na rozdíl od Ribe tady nefungovala recepce vůbec. Takže večer při příjezdu proběhl check-in přes automat a stejně tak ráno jsem se přes automat odhlásil. Je to jednoduché. Stačí zadat číslo rezervace, vybrat možnost „check-out“ a strčit zpět do automatu vjezdovou kartu. 

Tím alespoň protentokrát moje dánské dobrodružství skončilo a vypravil jsem se zpět směr Česko. 

Ještě dopoledne jsem ale chtěl chvíli strávit na Vejers Strand, pak nakoupit nějaké věci domů, prostě jsem nechtěl spěchat. Takže jsem se rozhodl, že tentokrát někde napůl cesty přespím. Vyhlédl jsem si apartmány Alexanderhaus Mellensee kousek pod Berlínem. Protože jsem během uplynulých dnů přece jen ještě popojel kousek severně, dojet pod Berlín znamenalo ujet 700 km a strávit v autě zhruba 7,5 hodiny. Takže to vlastně tak úplně napůl cesty nebylo. 

V Dánsku jsem ještě natankoval za docela přijatelné ceny a pak nastal klasický dálniční program. Rychlost 120 km/h, tempomat, ruce na volantu jen tak, aby se neřeklo, protože auto jede tak nějak samo a do toho podcasty puštěné přes Apple CarPlay. Navečer jsem byl v cíli, který předčil moje očekávání. 

Jde totiž o jakési lovecké domky v lese a nedaleko jezera Mellensee v klidném prostředí. Všechno je to stylově zařízené, kompletně vybavené a fakt útulné. Já jsem bydlel v domě, který měl uprostřed velkou halu s kuchyní a společenskou místností, na každé straně pak byly dva pokoje. Každý se svou koupelnou.

Po několika dnech ve stanu a v mírném mrazu byla postel ve vyhřátém pokoji docela příjemná změna. Tím spíš, že v apartmánech nikdo nebyl a celou tu velkou prostřední místnost jsem měl jen pro sebe. Cena za jednu osobu a jeden pokoj byla 1600 Kč za noc, což docela jde. 

Dánsko v tomhle režimu cestování může být velmi levné. Pochopitelně za předpokladu, že si povezete vlastní jídlo (já jsem to řešil konzervami s hotovkami) a že vynecháte restaurace. Je pravda, že nějakou místní kuchyni bych ochutnal rád, ale také je fakt, že dost podniků kolem pobřeží bylo zavřených, takže jsem nikde nic nemusel hledat a prostě si vařil (ohříval) ze svého. Kempy byly za pár stovek a největší položkou celkově bylo palivo. 

Celá cesta trvala pět dnů, takže rychlá akce. Náklady vidíte v tabulce níže. Je to velmi jednoduché. Akce vyšla na necelých 15 tisíc s tím, že zhruba dvě třetiny (10 tisíc) stál benzin. A to mimo jiné proto, že přesně v době cesty ceny raketově vzrostl. Jak už jsem zmínil, při cestě zpět jsem na dálnici bral benzin dokonce za dvě padesát. Takže za více než 60 Kč litr. 

Každopádně Dánsko i za těch pár dnů zaujalo. Nevím, zda se tam dostanu na delší cestu, ale určitě takovouto krátkou bych rád zopakoval. Třeba v létě, až bude počasí na koupání a surfování. Tak uvidíme, zda se to třeba ještě letos podaří. 

Zdroj: autorský text