Rakousko, nedobytná chata železniční společnosti a sníh v Itálii. Natáčení osmé řady pokračuje

Po adrenalinovém raftingu a kaňoningu na řece Soča, kde jsme málem přišli o kameru, jsme zamířili dál na západ. Než jsme však definitivně opustili Slovinsko, měli jsme ještě jeden cíl na hranicích mezi Slovinskem a Itálií. Tentokrát jsme se neponořili do záhad, ani UFO, ale zaměřili jsme se na dějiny první světové války.

V této oblasti totiž probíhala tzv. sočská fronta, kde se odehrály masivní boje. Navštívili jsme dvě významná místa na „Cestě míru“, která mapuje celou frontu, ale výlet jsme zkrátili, protože holky už byly z náročných návštěv unavené. První zastávkou bylo muzeum Kolovrat, kde jsou zrenovované zákopy a opevnění na vrcholku hor mezi Slovinskem a Itálií.

Toto místo je fascinujícím bludištěm zákopů a podzemních chodeb, a co je nejlepší – vstup je zdarma, takže si zde můžete užívat atmosféru, jak dlouho chcete. A právě tato autentičnost, umocněná deštěm, dodala našemu natáčení nečekaný emocionální rozměr. Holky si uvědomily, jak těžký život museli vojáci ve válce mít. V této oblasti se stále nacházejí pozůstatky uniforem a vojenského vybavení. Na sočské frontě bojovaly stovky tisíc vojáků a až půl milionu z nich přišlo o život.

Druhým místem, které jsme navštívili, byl horský kostel smíření. Cesta k němu byla skutečně dechberoucí a na stěnách kostela jsme našli virtuální náhrobky některých padlých vojáků. Objevili jsme zde i náhrobky hradeckého a českobudějovického praporu, kde figurovala spousta českých jmen. Více než 30 000 Čechů zde zemřelo a někteří tvrdí, že to bylo největší nasazení českých vojáků v historii našeho vojenství.

Předtím než jsme Slovinsko nadobro opustili, rozhodli jsme se ještě najít místo, kde se natáčela část filmové série Letopisy Narnie. To nebylo vůbec jednoduché, protože na toto místo neexistují přesné GPS souřadnice a navíc řeka Soča byla vyschlá.

Natáčela se tam zásadní bitva přes most, pravděpodobně ve druhém dílu filmu. Pikantní na tom je, že natáčení této akční scény trvalo přibližně dva měsíce a po jeho dokončení promítali místním obyvatelům film na letišti v Bovci. Jenže právě při promítání přišla prudká průtrž mračen, která zaplavila projektor, takže nikdo film neviděl a lidé se na něj museli vydat až do kina.

Okolo řeky Soča vede turistická stezka nazvaná Narnie, což byla naše poslední zastávka ve Slovinsku.

Abychom holkám trochu zpříjemnili cestu, zastavili jsme se u Pyramidenkogelu, rozhledny nad jezerem Wörthersee, která je největší dřevěnou rozhlednou na světě. Co dělá toto místo ještě zajímavějším, je fakt, že na rozhledně najdete také nejdelší skluzavku pro děti, která vede z výšky 50 metrů.

My jsme měli štěstí, že v době naší návštěvy zde nebylo příliš mnoho lidí, takže jsme si mohli užít nejen úchvatné výhledy do Slovinska, ale i adrenalinovou jízdu po skluzavce, která trvá 25 vteřin – a to je na takovou jízdu docela dlouho.

Naším dalším plánem bylo ubytování v horské chatě. Když jsme ale dorazili, přišlo nepříjemné překvapení – nikam jsme se nedovolali a chata byla zavřená. Celou situaci komplikovalo to, že chatu spravuje společnost Regio Hotel, která patří pod RegioJet a Student Agency. Jejich slogan „Naše služby vás nadchnou“ se hodně míjí se skutečností.

Neměli jsme signál, a tak jsme museli řešit rezervaci přes Booking.com a následně hledat nové ubytování. Naštěstí se to podařilo, ale celá situace nám pěkně narušila plány.

Náš náhradní plán nás zavedl na tři zajímavá místa, z nichž jedno bylo skutečně unikátní. Ve městě Gmünd se nachází kostel, který je doslova rozdělen silnicí. Stojí na staré římské silnici, kterou město nechtělo zrušit, a tak postavili kostel okolo ní. Kněz káže na jedné straně a věřící sedí na druhé. Pokud kolem projede traktor, kněz zkrátka přestane kázat.

Další zajímavou zastávkou byl kostel ve městě Malta, kde před dvanácti lety odkryli venkovní fresku Svatého Kryštofa. Zvláštní na této fresce je to, že zobrazuje postavu neuvěřitelně podobnou Mickey Mouseovi. Rakousko se tím pyšní a pojmenovali tuto postavu „Maltamaus“. Tato náhoda dokonce vyvolala obavy ve studiu Walt Disney, které se bálo možného soudního sporu kvůli autorským právům.

Kousek dál od naší trasy leží jedna z nejkrásnějších rakouských silnic, která vede až k přehradě, jež nabízí úchvatný výhled z vyhlídky přímo na její koruně. Rozhledna na přehradě se tyčí do výšky 200 metrů, což vám dává pocit, že jste na vrcholu světa. Pohled dolů a kolem je prostě úžasný a celé to působí jako dokonalý zážitek pro každého milovníka výšek a přírody. Cesta nahoru je nádherná, ideální pro auta i motorky, protože krajina je skutečně malebná.

Jediný háček je, že cesta končí u přehrady, takže se musíte otočit a vrátit stejnou trasou zpět. Poplatek za vjezd na tuto vyhlídkovou cestu je asi 30 eur, ale za ten zážitek to rozhodně stojí. Přesto to nebyla jediná přehrada, kterou jsme navštívili. Naším dalším cílem byla přehrada Vajont, která se nachází v Itálii.

Když se k přehradě blížíte, najednou se před vámi otevře údolí, kde uprostřed hor stojí obrovská přehradní hráz, ale za ní není žádná voda. Jen monumentální stavba, která jakoby vyzývala k otázce: „Proč tu vlastně stojí?“ Tato přehrada byla dokončena v 60. letech a je spojena s největší civilní katastrofou v italské historii a zároveň jednou z největších katastrof, které kdy byly spojeny s přehradami.

Historie této přehrady je děsivá. Přehrada byla postavena v úzké soutěsce nad městem Longarone. Už během její výstavby místní obyvatelé varovali, že oblast je velmi náchylná k sesuvům půdy, protože hory zde byly geologicky nestabilní. Inženýři však pokračovali v práci a nakonec byla přehrada dokončena. V té době byla považována za zázrak stavební techniky, protože její hráz dosahovala výšky 275 metrů – v té době to byla jedna z nejvyšších přehrad na světě.

Jenže jednoho dne, krátce po jejím dokončení, došlo k obrovskému sesuvu půdy. Celá hora se sesunula do nádrže přehrady, což způsobilo masivní vlnu. Říká se, že vlna, která se zvedla, dosahovala výšky až 150 metrů. Hráz sama zůstala nepoškozená, což svědčí o její robustní konstrukci, ale vlna se přelila přes hráz a zaplavila údolí pod ní. Do města Longarone dorazila během několika minut a zabila více než 2 000 lidí.

Tato tragédie změnila způsob, jakým se přehrady po celém světě staví. Od té doby jsou geologické průzkumy mnohem důkladnější a projektování přehrad se výrazně zpřísnilo.

Byli jsme na tomto místě právě v den, kdy začínaly záplavy v Čechách, což pro nás bylo mrazivé memento. Byl to silný připomínající okamžik, jak mocná a ničivá voda může být, když se vymkne kontrole. Stát pod touto přehradní nádrží a dívat se na tu obrovskou hráz vysokou skoro 300 metrů, za kterou se zvedá hora, je zážitek, který vám vezme dech.

Celá soutěska, která má místy jen asi 40 metrů šířky, působí téměř klaustrofobicky, a když si představíte, jak celá hora padá do vody a vytváří smrtící vlnu, nedá se popsat ta tíha, kterou na vás toto místo působí. Pro mě to bylo jedno z nejsilnějších míst, které jsem kdy navštívila.

Poté jsme pokračovali dál do hor, kde nás čekalo překvapení – kalamita. Pepa si zde vyhlédl jednu specifickou lanovku, kterou chtěl za každou cenu natočit. Naším cílem bylo dostat se do výšky 2100 metrů. Předpověď slibovala, že sníh začne padat už od 1600 metrů, ale to nás nezastavilo, a tak jsme se vydali na cestu. Jak jsme stoupali, opravdu začalo sněžit. Přijeli jsme přes horský průsmyk, lanovka fungovala, a tak jsme se rozhodli ji využít.

Tato lanovka byla skutečně unikátní – je to taková „záchodová“ lanovka, do které se vejdou jen dva lidé, a navíc musíte doslova naskočit, aby kabina neodjela bez vás. Celá lanovka překonává převýšení zhruba 500 metrů a vede až na průsmyk Sasolungo, což je velmi populární místo mezi horolezci v Dolomitech. Jízda lanovkou je naprosto fantastický zážitek, protože máte pocit, že sedíte na záchodě – velmi omezený prostor a k tomu všemu výhled na zasněžené svahy. Pepa se tam těsnal s Pepinkou a přiznávám, že si ani nedovedu představit, jak se tam mohou vejít dva dospělí.

Jízda trvala asi 15 minut, což je dost dlouhá doba na to, abyste si uvědomili, že nahoře začíná být situace vážná. Když jsme dorazili na vrchol, čekalo nás překvapení v podobě sněhových závějí, teplota kolem minus šesti stupňů a stále hustě padající sníh. V takových podmínkách jsme rychle pochopili, že je nejlepší co nejrychleji naskočit zpět do lanovky a sjet dolů. Byli jsme rádi, že lanovka funguje i za tak extrémních podmínek a vzali nás zpět včetně Lumi, našeho pejska.

Další zastávkou na naší cestě bylo město Bolzano, kde se nachází slavné muzeum věnované ledovému muži Ötzimu. Tento nález je považován za jeden z nejvýznamnějších archeologických objevů 20. století a možná i 21. století. Ötzi, muž, který byl nalezen vysoko v horách v ledovci, žil před více než 5200 lety. Bylo to fascinující, protože se jedná o dokonale zachovalou mumii, včetně oblečení a vybavení, která se podobně jako mamuti uchovala v ledu.

Díky moderní vědě a technologiím byli odborníci schopni zjistit mnoho detailů o jeho životě a smrti. Zjistili například, že jeho poslední jídlo byl jelen a kozorožec a že měl v žaludku bylinky, které mu měly pomoci s trávením. Na jeho těle bylo nalezeno také 20 tetování. Ötzi měřil pouhých 160 cm a vážil 45 kilogramů, což z něj dělalo malého, ale fyzicky velmi zdatného muže. Zemřel násilnou smrtí, což z celého příběhu dělá ještě větší záhadu – zabil ho někdo, ale jeho vybavení, které zahrnovalo měděnou sekeru, luk a šípy, zůstalo nedotčené. Proč tedy vůbec šel do takové výšky? A proč ho zabili, ale nevzali si jeho věci?

Vědci dokonce analyzovali jeho DNA, která vykazuje podobnosti s úzkou skupinou lidí, kteří dnes žijí na Sardinii a Korsice. Mumie Ötziho je vystavena ve speciálním boxu, který simuluje podmínky, ve kterých byl nalezen. Není zde dovoleno natáčet, ale můžete si jej prohlédnout průzorem.

Jedním z míst, které si Pepa vybral a chtěl ho za každou cenu navštívit, byla Strada delle 52 Gallerie – cesta 52 tunelů. Tato pozoruhodná silnice byla vybudována za první světové války italskými vojáky, aby se vyhnuli rakousko-uherskému dělostřelectvu, které je bombardovalo v nižinách. Proto se rozhodli pro výstavbu cesty přes hory, která by byla dostatečně bezpečná a chráněná před palbou.

Cesta je dlouhá 6 kilometrů, z čehož 2,5 kilometru vede tunely. Tyto tunely mají různou délku, od krátkých desetimetrových až po dlouhé 320metrové tunely. Nejdelší tunel se dokonce vine spirálovitě vzhůru, což je naprosto úžasné inženýrské dílo. Byl to skvělý zážitek, ale stoupání bylo opravdu náročné – došli jsme pouze k tunelu číslo 19, který byl nejdelší, a to nám trvalo dvě hodiny, protože jsme museli při cestě natáčet. Stezka je krásná, ale také velmi namáhavá.

Další zajímavostí na naší trase byla silnice Strada della Forra u Gardského jezera, kterou možná znáte z bondovské honičky ve filmu Quantum of Solace. Málokdo však ví, že tato silnice byla Winstonu Churchillovi natolik fascinující, že ji nazval osmým divem světa. Silnice má pouze 6 kilometrů, ale je naprosto neuvěřitelná – plná ostrých zatáček, tunelů a serpentin, které se vinou úzkou soutěskou od jezera Garda až do horské vesnice.

Bohužel, silnice je nyní zavřená kvůli obrovskému sesuvu půdy, který zničil její část. Italové momentálně řeší, jak ji stabilizovat a znovu otevřít. My jsme ale měli to štěstí, že byla zavřená, což nám umožnilo projít si ji pěšky a v klidu natočit úžasné záběry, aniž by nás rušily davy turistů.

Naším dalším nepřítelem se opět stalo počasí. Při přejíždění mezi Rakouskem a Itálií jsme narazili na sněhové bouře a záplavy, takže jsme museli některé destinace vynechat a improvizovat. Aktuálně se snažíme vyřešit problém s nasazením zimních pneumatik, protože podmínky v horách začínají být čím dál náročnější.

Momentálně jsme skončili v okolí Turína a přemýšlíme, kam se vydat dál. Ale nebojte, dáme vám brzy vědět! Mezitím se můžete těšit na první díly, které jdou do vysílání už od středy 2. října. Všechny se postupně objeví také u nás na webu v rubrice Epizody. 

Zdroj: autorský text