Fotr ve Švýcarsku skončil ve vězení, ale nakonec ho pustili a ani francouzská příšera ho nedostala

Švýcarsko se nám líbilo opravdu hodně. Pravda, není tu levně a některé atrakce jsou vyloženě drahé, ale jinak je příroda absolutně nádherná, všude je čisto, lidé jsou moc milí. A zajímavých míst je tu nepřeberné množství. Jenže čas letí a my musíme pokračovat dále. Takže jsme ještě natočili něco málo ze Švýcarska a pak se přesunuli do Francie.

Kousek od města Andermatt leží soutěska, ve které stojí Ďáblův most. Je to stavba, o které se tvrdí, že ji postavil sám ďábel. Most pochází ze třináctého století, kdy byla soutěska strategicky důležitá a bylo nutné vybudovat cestu pro obchod i pohyb armád. Přesto se stavba dlouho nedařila, všechny pokusy selhaly. Místní se tedy rozhodli prodat svou duši ďáblu, který slíbil most postavit. Jedinou podmínkou bylo, že první, kdo přejde přes nový most, propadne peklu.

Vesničané však byli mazaní a poslali jako prvního kozla. Ďábel se rozzlobil, vytrhl kus skály, ale most nezničil. Stavba prošla během let několika rekonstrukcemi, naposledy v roce 1956, ale stále jde o malebné místo, vojensky i historicky strategické. Dokonce zde v minulosti bojovala napoleonská vojska proti Rusům a řada vojáků padla z mostu dolů do propasti, takže si ďábel po staletích nakonec přece jen vybral svou odměnu. V plánech obrany mostu se uvažovalo i o tom, že by se mohl vyhodit do vzduchu, aby nepřítel nemohl projít.

Soutěska vede k Gotthardskému průsmyku, což je strategická spojnice, která umožňuje přístup z centrální Evropy do Itálie jediným průsmykem. A to dává oblasti obrovský strategický význam.

V Lucernu jsme zamířili do bývalého městského vězení, které je dnes přestavěné na hotel. Byl to opravdu zajímavý zážitek – trochu depresivní, ale přesto skvělý. Hotel si zachoval své původní vybavení a atmosféru věznice, včetně původních cel a nápisů jako „Nerušte ostatní vězně“ nebo „Naše kuchyně je o něco lepší než vězeňská strava“.

Holčičkám se to moc líbilo, Pepovi taky, a já se tam dokonce vyspala lépe než v jiných hotelech. Vězeňský hotel má něco do sebe – silné zdi a klid bez „papundeklových“ stěn moderních hotelů.

Jedinou nevýhodou bylo, že se k hotelu nedostanete autem, parkování ve Švýcarsku je obecně komplikované. Naštěstí jsme díky aplikaci EasyPark mohli parkovat v garážích nedaleko a nemuseli jsme se starat o hotovost.

Další zastávka byla u jezera Brienzersee, kde se natáčely scény z populárního korejského seriálu Láska padá z nebe, který jsme sledovali během našeho korejského tripu. Tento seriál přilákal do Švýcarska zástupy korejských turistů, kteří putují po stopách hlavních hrdinů.

Na mole, kde se odehrála klíčová scéna, se platí vstupné 5 švýcarských franků. I přes to se tu tvořily fronty, protože místní korejští turisté se sem jezdí s nadšením fotit na místě, kde hlavní hrdinka zachránila svůj život díky melodii z klavíru.

Zatímco jsme tam stáli, přepadl nás štáb německé televize, který točil dokument o fenoménu tohoto seriálu. Byli překvapeni, když zjistili, že jsme strávili tři měsíce v Koreji a máme k tomu také svůj příběh.

Dalším z našich cílů byl Jungfraujoch, průsmyk téměř ve třech a půl tisících metrech, kam Švýcaři v roce 1912 postavili jednu z nejneuvěřitelnějších železnic na světě.

Švýcarské horské železnice jsou doslova fenoménem. Na konci 19. a začátku 20. století tady probíhala tzv. „zlatá horečka horských železnic“. Tehdy všichni investovali do budování zubaček, které zpřístupňovaly těžko dostupné horské oblasti. V tomto období se našel podnikatel, který se rozhodl postavit tu nejodvážnější železnici právě v oblasti zvané Jungfrau.

Trať dnes vede až na horský průsmyk. Nejprve jedete klasickou železnicí a potom nastupujete na horskou zubačku. Dneska část trasy zkracuje lanovka, ale poslední úsek železnice, dlouhý sedm kilometrů, je opravdový zážitek. Trať prochází ručně vykopaným tunelem vedoucím přes úbočí dvou hor až do výšky 3 450 metrů.

Tunel kopalo ručně zhruba 2000 až 3000 italských dělníků, kteří museli v náročných podmínkách pracovat a žít nahoře v horách. Stavba si vyžádala i oběti na životech, hovoří se o 50 až 80 lidech, kteří při stavbě zahynuli. Samotný podnikatel, který projekt financoval, se dokončení železnice nedožil. Po otevření se však z této trati stala ikonická železnice celého světa.

Dnes je Jungfraujoch nejvýše položeným železničním nádražím na světě. Tento podnikatel zpřístupnil běžným turistům vysokohorské prostředí ve výšce 3500 metrů. Zpočátku to budilo mezi horolezci odpor, protože lístky byly extrémně drahé, a tak někteří horolezci chodili tunely pěšky a museli se vyhýbat projíždějícím vlakům.

My jsme měli štěstí, protože cestou zpátky nás strojvůdce pozval do kabiny, což bylo úžasné. Běžně si totiž ani neuvědomíte, že jedete sedm kilometrů dlouhým tunelem se sklonem až patnáct stupňů. Je to neuvěřitelná stavba a strojvůdce nám pověděl, že když vybudovali první dva kilometry trati, zřídili u nich zastávku s restaurací. Už během stavby tak vydělávali peníze provozem těchto dvou kilometrů a restaurace, aby mohli financovat další části železnice.

Lístky nás vyšly na 15 000 korun. S Pepou jsme platili 200 švýcarských franků za jízdenku, děti platily jen 20 franků, ale náš pes Lumi musel zaplatit 30 franků, protože na posledním úseku už neplatilo volné jízdné pro psy. Abychom se vyhnuli frontám a stáli pohodlně, připlatili jsme si i za místenky.

Naštěstí jsme chytli slevu na první dvě ranní jízdy, jinak by cena jízdenek byla ještě vyšší. Nahoře je vytvořený okruh, kde můžete navštívit ledové království, galerie a ledovec – to vše zdarma. Pohybujete se tam převážně v tunelech, nikoli přímo ve sněhu.

Prodává se tu švýcarská čokoláda a předražená káva. Všude bylo plno korejských turistů, protože i na Jungfraujochu se natáčel seriál Láska padá z nebe, což přilákalo další vlnu návštěvníků.

Navštívili jsme také Svatobernardský průsmyk, který je strategickým místem mezi Švýcarskem a Itálií. Už od 11. století zde sídlili mniši, kteří postavili hospic sloužící jako útočiště pro pocestné přecházející náročnou trasu. Od 16. století zde začali mniši používat svatobernardské psy, které sami vyšlechtili a vycvičili k záchraně lidí.

Dnes zde stále funguje hospic, kde mniši provozují hotel a na úpatí hor je slavná chovná stanice, kde můžete vidět několik poklidně odpočívajících bernardýnů. Jednoho z nich jsme si dokonce mohli pohladit.

Po přesunu do Francie jsme narazili na příběh šelmy, která v 18. století zabíjela místní obyvatele v oblasti Gévaudan. Během tří let zemřelo v okruhu 70 kilometrů až 140 lidí, většinou velmi brutálním způsobem. Útoky byly tak děsivé, že o nich psala i zahraniční média. Ludvík XV. vyslal do oblasti regiment 60 vojáků a profesionální lovce, kteří nakonec zastřelili obrovského vlka. Všichni si mysleli, že je problém vyřešen, ale vraždy pokračovaly dál.

Podle místní legendy šelmu nakonec zabil lovec, který tvrdil, že použil stříbrnou kulku posvěcenou v kostele. Podle popisů šlo o zvíře psovitého typu s hřívou, velké jako tele, s červenohnědou srstí a černým pruhem na zádech. Šelma měla neuvěřitelnou sílu a rychlost a dokonce se stalo, že ji několikrát postřelili, ale přesto dokázala utéct.

Navštívili jsme muzeum věnované této legendě, které se nachází v pětipatrovém starém domě. Expozice obsahuje dioramata, ozvučené postavy a scény, které vypráví celý příběh šelmy z Gévaudanu. Bohužel vše bylo ve francouzštině.

Naše cesta do Francie ještě nekončí – čekají nás Pyreneje, ale pak už se vrátíme domů. Jakmile budete číst poslední díl deníku z této série, my už budeme plánovat další dobrodružství.

Zdroj: autorský text