Fotr dorazil do Bosny. Objevil tam pyramidu, zjevení, ale také hrůzné pozůstatky války

Tak jsme se dostali do Bosny! Přejeli jsme sem malým hraničním přechodem, který navazuje na Šarganskou osmici a projížděli jsme krajinou kolem bývalé tratě. Přechod byl super – na hranicích jsme strávili asi tři minuty, přestože nás všichni varovali, že tam budeme dlouho stát. Hodně záleží na tom, do které části Bosny vstupujete, protože málokdo ví, že Bosna a Hercegovina je federací složenou ze tří částí: Republiky Srbské, Federace Bosna a Hercegovina a autonomní oblasti Brčko.

Je to něco jako kdyby existovala federace Čechy a Jihomoravský kraj, zatímco Slezsko a Ostrava by byly samostatnou Republikou Slezsko s hlavním městem Ostrava. Zmatek, co? Každopádně jsme vstupovali do Bosny ze Srbska a skončili jsme v Republice Srbské. Tato hranice je pouze administrativní, což také málokdo ví. Dokonce i Sarajevo je administrativně rozdělené – část patří Republice Srbské a část Federaci Bosna a Hercegovina.

Chtěli jsme začít točit ve městě Višegrad, což je zajímavé místo. Jedno město Višegrad je v Maďarsku a druhé tady. To maďarské je určitě šťastnější. Bosna byla během války nejvíce zasaženou zemí a její následky jsou patrné dodnes. Země je stále rozdělená a působí jako sud prachu. Višegrad je město, kde se na mostě odehrála regulérní genocida muslimského obyvatelstva. Těla byla házena do řeky v takovém množství, že ucpala přehradní nádrž.

Višegrad se nachází kousek pod Sarajevem. Města jako Višegrad a Sarajevo trpěla nejvíce, protože byla na hranicích. Nakonec jsme tam ale nenatáčeli, protože jsme věděli, že na válku tady narazíme všude a nechtěli jsme začít naši cestu po Bosně těmi nejhoršími věcmi. Takže jsme začali točit v Sarajevu.

Pokud chcete lépe pochopit válku v Bosně, v Sarajevu najdete fenomenální muzeum – War Childhood Museum. Je to vlastně válka z pohledu dětí. Muzeum není velké, jsou to jen dvě místnosti plné reálných věcí – hraček, holicích strojků, šatů, za nimiž stojí příběhy dětí. Ty příběhy jsou opravdu silné, většině těch dětí, které je tam vypráví, bylo během války mezi 8 a 12 lety.

Holky tam plakaly a já taky. Je to místo, kde si naplno uvědomíte, co ty děti prožívaly. Přitom je to vizuálně krásné muzeum. V Bosně je více válečných muzeí, ale často jsou velmi explicitní a krvavě dějepisné. Toto muzeum je jiné, zaměřuje se na příběhy a emoce, což ho dělá nesmírně silným. Když si uvědomíte, že ty děti jsou dnes už čtyřicátníci, zasáhne vás to o to víc.

V Sarajevu jsme také rekonstruovali atentát na Františka Ferdinanda d'Este. Můžete tu navštívit hotel, kde naposledy přespal, a podívat se na velkou radnici. Příběh atentátu je fascinující. Byly vlastně dva pokusy o jeho život – první bombový útok proběhl kousek od místa, kde byl později zavražděn. Bomba se odrazila od střechy jeho auta a explodovala pod vedlejším vozem. Ferdinand si jen postěžoval, že Sarajevo má zvláštní uvítací ceremoniály, když hosty vítají bombou.

Poté pokračoval ve své cestě a navštívil zraněné z prvního útoku. Jeho řidič však omylem zahnul do ulice, kde čekal Gavrilo Princip, který ho nakonec zabil. Gavrilo Princip je zajímavá postava – zemřel v Terezíně. Kousek od místa atentátu jsou stopy v betonu, kde stál, a poblíž je malé muzeum.

Sarajevská radnice má také svůj příběh. Když Rakousko-Uhersko dostalo Bosnu a Hercegovinu do správy, rozhodlo se demonstrovat svou moc výstavbou této velkolepé budovy. Postavili také tramvajové linky, aby ukázali svou přítomnost a proměnili Sarajevo v malou Vídeň.

K radnici se váže vtipný příběh o bosenské tvrdohlavosti. Rakouské úřady vykoupily pozemky pro výstavbu radnice, ale jeden místní muž odmítl prodat. Ani neuvěřitelná nabídka rakouského ministra financí ho nepřesvědčila – souhlasil pouze pod podmínkou, že jeho dům bude přestěhován cihlu po cihle na druhou stranu řeky.

A tak se stalo. Jeho dům, nyní známý jako Inat Kuča (Dům zloby), stojí na druhé straně řeky jako památka na bosenskou tvrdohlavost.

Sarajevo bylo nejdéle obléhaným městem během bosenské války, trvalo to přes tři roky. Během této doby byl zřízen letecký most pro humanitární pomoc, který byl dokonce intenzivnější než berlínský zásobovací most. Potravinová pomoc často přicházela ve formě konzerv, mnohé z nich byly prošlé a ještě z dob vietnamské války. Mnoho z nich bylo vepřových, což bylo pro muslimské obyvatelstvo problematické.

Po válce zde postavili památník ve tvaru konzervy jako ironické „poděkování“ za mezinárodní pomoc. Většina turistů tento památník přehlédne, ale podle nás je to úžasné místo, které ukazuje postoj k celému válečnému konfliktu. Konzervou jsme symbolicky opustili Sarajevo a zamířili do hor, kde jsme bydleli asi tři kilometry od minového pole. Je to opravdu neuvěřitelné, když si uvědomíte, že u nás v Česku můžeme jít volně do lesa nebo do hor, aniž bychom se museli bát.

V roce 1984 Bosna hostila zimní olympijský hry. Byly to první zimní olympijský hry v komunistické zemi. Hrozně se povedly, měly opravdu výborný reference. Postavili tady řadu sportovišť, která samozřejmě během války byla buď zničena, nebo je dokonce armády využívaly jako odstřelovací pozice a tak dále. A jet po těch rozbořených olympijských areálech je zajímavé. V podstatě jsou dva. To první jsou skokanské můstky, které jsou úžasné. Kousek od toho je i luxusní hotel, který ale na mapách běžně člověk nenajde. Ale my jsme si ten hotel natočili. Na ty skokanský můstky se dá vyjít úplně nahoru. Je to šílený.

Druhé místo je bobová dráha. Ta tehdy měla asi 1300 m a byla jedna z nejrychlejších na světě. Dráha se samozřejmě dala blbě vojensky využít, takže zůstala relativně v hezkém stavu. To takhle přijdete do lesa a tam je kilometr a půl dlouhá betonová bobová dráha, která je celá osprejovaná a lidé si z toho udělali pěší zón. Takže místo po chodníku lesem chodí tou bobovou dráhou a nebo tam jezdí na horském kole. Korejci zkrátka měli chodníčky, tihle mají bobovou dráhu.

A je to krásné místo. Opravdu myslím, že je krásný. Holkám se tam hrozně líbilo. Mně teda taky. A kousíček odtud je jeden z nejhezčích výhledů na Sarajevo.

Potom jsme samozřejmě jeli na bosenské pyramidy. To je poměrně nový fenomén. Je to někdy rok 2004/2005, kdy jistý doktor, který žil v Americe, kde nestudoval archeologii, ale ekonomiku, vyhlásil zdejší kopec za pyramidu slunce. A pozor, je kolem toho neuvěřitelná a vlastně složitá peripetie.

To hlavní není na té pyramidě, ale asi 2 km vzdušnou čarou vedle, kde objevili podzemní tunely, který prý vedly právě do té pyramidy. Ty tunely jsou zajímavé, protože vlastně nesloužily k hornickým účelům. Jsou to takové tunely nebo labyrint vykopaný někde jakoby vedle těch pyramid. A historicky je to staré 30000 let. Ta historka je taková, že někdo před 30000 lety tady vykopal tunely, aktivně tady působil a ta pyramida byla vlastně nějaké energetické centrum. A pak 5000 let před Kristem někdo přišel a všechno to zavřel, aby něco schoval nebo aby něco zakryl a tak dále a tak dále.

Co je důležité? Je to jedna z nejnavštěvovanějších lokací v Bosně. Prodává se tam úplně všechno. Skleněné pyramidy, kovové pyramidy, med z pyramidy. My jsme se koupili pyramidovou vodu. Dvě deci stály 250 korun v přepočtu. Je to voda, která má paměť a která je nenakažená rádiovými signálem.

A je živá, takže když vezmete skleničku té vody a nalejete to do dalšího litru vody, tak tu vodu proměníte a proměníte sebe. Základní slogan pana doktora je „všechno, co jsme se učili o historii lidstva, o historii vesmíru a planety, je lež, všechno je jinak.“

Upřímně, hora Rtanj v Srbsku byla pyramida ze všech stran, tohle připomíná pyramidu jen z jednoho pohledu. Nicméně doktor z toho dokázal vytřískat úplně všechno. Dokonce tam prodává knihy o pyramidách v češtině a vybudoval tu všechno možné včetně například meditačního lesa.

Od pyramid jsme se přesunuli k Mostaru. Plánovali jsme navštívit Titův bunkr, ale napoprvé se nám to nepovedlo. Nicméně nevzdáváme se a zkusíme to znovu s menší kamerou. V Mostaru jsme strávili hodně času u místního mostu, který je nádherný, ale také smutný ze dvou důvodů. Za prvé, protože byl během války zbořen, a za druhé, protože na něm lidé stále umírají kvůli tradici skákání do řeky. Skok z 26 metrů není vůbec jednoduchý.

Od obnovy mostu tu evidují přes 20 smrtelných úrazů, většinou turistů, kteří podcenili nebezpečí. Někteří skočili v zimě a podchlazeni se už nevynořili, jiní se zranili nebo je řeka strhla do podvodní jeskyně. Přesto tam skáče Klub skáčů z mostu – místní potápěči. Ti vás za 50 € zaškolí a pak skočí s vámi. Je to svým způsobem atrakce, ale také nebezpečná tradice. Bohužel mezi těmi, kteří přišli o život, jsou i Češi.

V Mostaru jsme také natáčeli u bývalé lublaňské banky, která byla během války nejvyšší budovou ve městě a sloužila jako sniper-house. Budova zůstala tak, jak je, a nikdo ji neplánuje opravit – je to memento války. Klidně můžete do ní vstoupit a vylézt až do sedmého patra, odkud měli snipeři přehled nad celým městem.

Kousek odtud je park, kde kdysi stála první socha Bruce Lee na světě. Stála tam jako symbol smíření, protože Bruce Lee byl oblíbený mezi všemi – muslimy i katolíky. Když však byla socha zobrazujícího herce v bojové pozici otočena směrem na muslimskou část, někteří muslimové si stěžovali a sochu strhli. Když ji postavili znovu a otočili směrem na křesťanskou část, křesťané si stěžovali na to samé.

Při naší návštěvě byla socha opět pryč, zůstal jen betonový podstavec. Doufáme, že se vrátí, protože je to krásný příběh o pokusu spojit lidi.

Naše další zastávka byla ve městě Međugorje, jednom z největších poutních křesťanských míst na světě. V roce 1981 zde sedm dětí vidělo na kopci Podbrdo Pannu Marii. Zjevení se opakovalo a rychle se rozšířilo mezi lidmi. Jugoslávská vláda i státní policie se do příběhu vložily a vyslýchaly děti, aby úřady zjistily pravdu. Međugorje se však brzy stalo významným poutním místem, které ročně navštíví statisíce lidí.

Nešli jsme do zdejšího kostela, ale vydali jsme se na místo zjevení. Cesta byla strmá, kamenitá, a venku bylo 37 stupňů, ale modlící se davy šly v tichu a často bosky. Potkali jsme i Čechy, kteří sem pravidelně pořádají zájezdy. Celé místo má zvláštní atmosféru, protože poselství Panny Marie z roku 1981 bylo o míru – a právě deset let před vypuknutím bosenské války.

Pro mě, po celém tom dni a vyčerpání, byl výstup na kopec opravdu výzvou, ale když jsem viděla starší lidi o holích, kteří se tam vypravili, dostalo mne to. Nakonec jsem to zvládla a musím říct, že to bylo možná zajímavější než ty pyramidy. I když člověk nemusí být věřící, to místo má svou sílu a kouzlo.

Dál nás čeká pár dnů „volna“, i když to bude spíš pracovní odpočinek. Musíme začít pracovat na prvním televizním dílu osmé série, dotočit některé záběry a naplánovat další cestu. Čas letí hrozně rychle. 

Takže se těšte na další dobrodružství a my se zase brzy ozveme s novými zážitky.

Zdroj: autorský text