Bylo to nejlepší připomenutí faktu, že pořád musíme objevovat nové zkušenosti. Během posledních let práce motoristického novináře jsem nabyl dojmu, že už mě může máloco překvapit. Seděl jsem za volantem v různých koutech Evropy i Spojených státech amerických, řídil jsem spalovací i elektrická auta snad ze všech různých segmentů, ale nic z toho mě nedokázalo připravit na první chvíle stresu na sedadle řidiče, když jsem se rozhodl půjčit si malý hatchback na řeckém ostrově Korfu.
Známe to snad všichni, s novým prostředím i neznámým autem se nám nejlépe seznamuje za světla. Naše dobrodružství ale začalo už ve chvíli, kdy jsme si v autopůjčovně ABC Rent-A-Car vybírali náš vůz. Nikdy jsem neřídil Fiat Panda, takže jsem si jeden rovnou objednal, a protože jsem pociťoval dovolenkovou lennost, sáhl jsem pro variantě s automatem, lépe řečeno robotizovaným manuálem DuaLogic. Bohužel, vytoužené Pandy jsem se nikdy nedočkal. Doposud jsem věřil, že ve středomoří je Pand až nadbytek, ale na mě bohužel žádná nevyšla.
Když mi řidič autopůjčovny o den později v podvečer přivezl objednaný vůz, rychle jsem si vzpomněl na nabídku „Fiat Panda or similar“. Právě to „or similar“ (nebo podobné) sehrálo svou roli. Místo Pandy v automatu na mě čekal Renault Clio minulé generace s přeplňovaným benzinovým tříválcem 0.9 TCe o mocných 66 kW (90 k). A s manuálem. Z původní objednávky tak téměř nezůstal kámen na kameni, shodný byl jen pětidveřový hatchback. Dobrou zprávou však bylo, že nebyl moc drahý.
Kolik vlastně stojí půjčení? Za Renault Clio jsem zaplatil 40 eur plus 6 eur za pojištění na jeden den. Zbytek nákladů tvoří dotankování na původní stav nádrže před vrácením, což v našem případě bylo dalších 12 eur za necelých 7 litrů paliva. Na čerpací stanici, které jsou na Korfu často s obsluhou, jsem platil 1,769 eur za litr klasické pětadevadesátky. Ve výsledku jsme se tedy vešli do 1500 korun.
Konečně můžeme pokračovat tam, kde jsme nakousnutím denní doby začali. Pokud vám ranní dopravní špička v Praze připadá zmatečná a riziková, na Korfu raději zůstaňte u moře nebo bazénu v bezpečí hotelu. Celé středomoří je dost podobné a doprava na Korfu není jiná – provoz tu není moc hustý, ale o to peprnější. Samotnou výzvu představovala i nastávající noc při honbě za západem slunce. Už během prvních minut za volantem jsem zažil situaci, při níž jsem se začal bát – sice jsem svítil, ale když se na lesní cestě proti mě ze tmy vyřítil muž v tmavém oblečení na černém zhasnutém skútru, v prvním okamžiku jsem si představoval ten nejhorší scénář.
Nějak jsme se však vyhnuli a naše životy se zase rozdělily. O chvíli později se stala opačná situace, když z vedlejší ulice vyjel Land Rover s rozsvíceným přídavným LED osvětlením, kterým mi vypálil snad celou sítnici obou očí. Byl to opačný extrém, ale uznávám, že byl vidět.
Při jízdě v nočních hodinách si na Korfu navíc uvědomíte další realitu tohoto ostrova – minimálně na severu je minimum silnic s ohraničením krajnic čárami. S halogenovými světly našeho Renaultu jsem tak během dvacetikilometrové jízdy neustále hledal, kam asfaltová klikatice před námi vlastně vede. Každá zatáčka byla nekonečně dlouhá a vestavěná online navigace na dodělaném 2DIN panelu v Cliu nefungovala, takže jsem si ani nemohl pomoci náhledem na mapu, abych věděl, kam vlastně jedu. A když jsem se další den ráno vrátil za volant, začal jsem o ostrově přemýšlet trochu jinak.
Středomoří je jednou z mých nejoblíbenějších lokalit, ale mám s ním jeden problém – připadá mi nádherné jen z dálky, při výhledech na krajinu. Z bližšího pohledu je to často špinavá skládka bez ladu s skladu. To vše v kombinaci s parádními výhledy na moře i kopcovitou krajinu ostrova. Pokaždé si ale uvědomuji, jak je u nás ve střední Evropě naklizeno a čisto. Však víte, mám na mysli takový ten německý smysl pro pořádek, pokud se zrovna nejedná o celoevropskou politiku a směr rozvoje.
I hlavní silnice na severu Korfu mi v některých úsecích připomínají cestu na smetiště za libovolnou vesnicí ve středočeském kraji. Kolem úzké silnice ze starého asfaltu s propadlinami a nekonečnem záplat roste divoká vegetace s různorodými keři a vysokou trávou, kolem níž leží suť, ohořelý vrak starého Renaultu Clio a haraburdí všeho druhu. Je až neuvěřitelné, jak si zdejší obyvatelé ničí životní prostředí svou nepořádností a leností. Schválně se podívejte na fotografii pobřežní silnice.. ne, jižní Francii mi to opravdu nepřipomíná.
Zato legislativa na Korfu je celkem benevolentní, i když nejvyšší povolená rychlost na celém ostrově nepřesahuje 90 kilometrů v hodině. Nejsou tu totiž žádné dálnice. Ve městech můžete jezdit maximálně padesát, mimo ně nanejvýš devadesát. Nic víc. Dopravní předpisy a zákony tu přitom jsou shodné se zbytkem Řecka a hodit se vám může i informace, že parkování je po celém ostrově zdarma – žádných modrých, bleděmodrých, fialových nebo duhových zón se tu bát nemusíte.
Dobrou zprávou pro někoho tak bude to, že před jízdou můžete pít. Osobně jsem to nezkoušel, protože po jednom pivu nemám rád ani přeparkování auta na vlastní zahradě, ale tady vám malé množství dovolí. Povolená hranice alkoholu v krvi je na Korfu 0,5 promile. Trochu přísnější je zákon na profesionální řidiče, motocyklisty a novopečené šoféry se stářím řidičského oprávnění kratším než dva roky. Tyto skupiny řidičů mohou mít maximálně 0,2 promile alkoholu v krvi.
Druhý den už byly jízdní zážitky na Korfu pozitivnější, ale rozhodně ne bezproblémové. S naším Cliem jsme vyrazili od moře rovnou na nejvyšší horu ostrova Pantokrator s nadmořskou výškou 906 metrů a kostelem na samém vrcholu. Její jméno má náboženský podtext, protože v řečtině znamená „vládce všeho“, „všemohoucí“, a v křesťanském umění znamená určitý typ zobrazení Ježíše Krista. A tady se ukázalo české lidové pořekadlo, že „i tři válce stačí, když turbo tlačí“.
Maličké Clio se totiž postupně prokousalo až na vrchol hory, byť to nebylo úplně zadarmo. Do kopce jelo na trojku maximálně padesát a málokdy překročilo 3000 otáček za minutu. Nejlepším řešením bylo jezdit na trochu roztočenou dvojku a v poslední fázi stoupání, hlavně do strmých výjezdů z vlásenek jsem raději podřazoval do jedničky. Za doprovodu chraplajícího tříválce se nakonec vítězně vyškrábalo až na nejvyšší vrchol Korfu.
V tu chvíli nás však nenapadlo, že dobrodružství teprve začíná. Po strmém sjezdu z kopce na jedničku s občasným zatěžováním brzd jsme vyrazili do opuštěné středověké vesničky Old Perithia. Bohužel, tady nastal jeden z největších problémů ostrova pro turisty. Pokrytí evropským signálem řeckých operátorů je na severovýchodu žalostné, takže bez orientace díky online navigaci jsme začali bloudit.
A aby bylo ještě hůř, telefony se nám začaly připojovat k albánským operátorům za výrazně vyšší cenu roamingu. Najednou jsme se ocitli ve dvanáctém století. Do vytouženého cíle jsme tedy nedokázali dojet, protože turistické cedule na ostrově neexistují a ty klasické jsou jen v řečtině. Byli jsme jako Alenky v říši divů, co se s pláčem vrátili do hotelu. Doporučení pro vás – stáhněte si offline mapy.
Zdroj: autorský text
