Galerie: S Tatrou 603 a škodovkami projíždíme Kazachstán. Je tu vedro a místo silnic tankodrom

Po vylodění z trajektu přes Kaspické moře se výprava sedmi automobilových veteránů vydala na strastiplnou cestu přes celý Kazachstán. Úkol zněl jasně, za čtyři dny projet celou zemí, kde jsou široko daleko jen pouště a stepi. Byly to jednoznačně ty nejnáročnější etapy, které jsme doposud absolvovali. Nicméně auta to zvládla bez jediného zaškobrtnutí.

Trajekt jménem Ázerbájdžán nás zavezl ze stejnojmenné krajiny do Kazachstánu. Vylodění proběhlo v pondělí ve tři hodiny ráno. Počítali jsme s tím, že během hodiny přístav opustíme a budeme pokračovat 700 kilometrů do Uzbekistánu. Jenže výjezdová brána byla zavřená a obsluha tam nebyla. Museli jsme proto čekat. Celníci nám oznámili, že pracovníci dorazí okolo osmé hodiny. Zároveň nám oznámili, že si před vjezdem na území Kazachstánu musíme vyřídit hned několik razítek. Mimo jiné i potvrzení o zaplacení povinného ručení.

Nakonec tento administrativní proces trval nekonečných 14 hodin. Do osmé etapy jsme tak vyrazili po druhé hodině odpolední. Během vyřizování razítek jsme zároveň od české ambasády obdrželi nemilou zprávu - nemůžeme využít zkratky přes Uzbekistán, jelikož hranice jsou pro osobní dopravu zavřené. To znamenalo jediné, museli jsme projet celý Kazachstán, což znamenalo dalších 700 kilometrů navíc. Byla před námi opravdu dlouhá cesta!

Okolo 14:30 jsme konečně opustili bránu přístavu a vjeli na území Kazachstánu. Museli jsme spěchat, jelikož jet v noci s našimi auty, která pořádně nesvítí, bylo velmi riskantní. Jenže na plyn jsme moc šlapat nemohli, jelikož stav místních silnic byl katastrofální. Několik kilometrů jsme dokonce museli absolvovat po nezpevněné prašné cestě, na které nás míjela rychleji jedoucí auta a náklaďáky.

„Vůbec nic nevidím, to je šílené!“ stěžoval si Josef Zajíček za volantem Tatry 603, která se prokousávala zvířeným prachem. Naštěstí to byla jen objížďka stavby, po které následovala relativně obstojná silnice. Ta vedla až do města Kulsary, kam jsme dojeli kolem jedenácté hodiny večerní a kde jsme také v místním skromném hotelu přenocovali.

Druhý den jsme vyrazili okolo osmé hodiny. Čekala nás etapa dlouhá 580 kilometrů do města Aktobe. Vše šlo jako po másle, jen silnice, po které jsme jeli, byla zdemolovaná od nákladních vozů. Byly zde vyjeté hluboké koleje a předjíždění tak bylo velmi náročné.

Naštěstí počasí k nám bylo vstřícné. V podstatě celou dobu jsme měli zataženo a místy v poušti dokonce pršelo. Nebýt vlnité vozovky, tak šlo o snadnou jízdu. Na ubytování jsme se dostali v rozumný čas. Díky tomu jsme stihli večeři v místním podniku a také jsme si připravili auta na následující den. Ten měl být totiž výrazně náročnější. Čekalo nás více než tisíc kilometrů přes nehostinnou krajinu.

Vyrazili jsme po trase, která měla být podle místních řidičů kamionů tou nejlepší volbou. Do města Kyzylorda totiž vedly dvě cesty. Jedna měla být sice kratší, ale v podstatě neprůjezdná. My dostali doporučení jet sice delší, ale za to lepší cestou. Jen jsme měli počítat s tím, že prvních 250 kilometrů je silnice též nekvalitní.

A předpovědi se naplnily. Cesta byla více než nekvalitní. Spíše než hlavní komunikaci připomínala tankodrom. Díry byly desítky centimetrů hluboké a v mnoha případech se jim nedalo vyhnout. Příčné nerovnosti byly tak markantní, že jsme kolikrát museli jet krokem. Zároveň byl na trase velký provoz a jezdila zde převážně nákladní vozidla. Jízda tak byla dosti náročná a vyčerpávající. V podstatě každý kilometr cesty si posádky musely vydobýt.

Zpočátku bylo zataženo, ale čím více jsme se blížili na východ, tím teplota stoupala. V jednu chvíli teploměr ukázal 40 °C, což bylo extrémně náročné pro auta i pro nás v kabině, kde teplota šplhala k padesáti stupňům. Byla to opravdu vyčerpávající etapa, kterou nám nezjednodušovali ani místní strážníci. Policisté nás během dne zastavovali nejméně třikrát. Vždy však pouze z důvodu, aby si prohlédli naše auta a vyfotili se s nimi.

Do cíle, kterým bylo ubytování v městě Kyzylorda, jsme dorazili chvíli před půlnocí, rychle jsme se navečeřeli a šli spát, jelikož jsme věděli, že další den nás čeká dalších tisíc kilometrů. Jen s tím rozdílem, že už jsme měli jet po nové dálnici.

Vyrazili jsme v šest hodin ráno. První část etapy probíhala bez komplikací, jen venkovní teplota nám znepříjemňovala jízdu. Už v osm hodin jsme v poušti naměřili 42 °C, bylo nám jasné, že dnes bude ještě větší vedro než minulý den. A taky že ano, jen o pár hodin později se z interiéru našich vozů staly finské sauny. A netrpěli jsme pouze my, ale i naše půl století stará technika.

„Abychom naši Škodu Octavia z roku 1961 uchladili, museli jsme mít v kabině topení na maximum. Je to starý trik. Nicméně pro nás to znamená, že v kabině máme přes 60 °C“, přiznal Ivo Tůma, člen posádky č. 3. A právě jejich Octavia musela po chvíli využít zásahu mechaniků. Do karburátoru nešel benzin, což znamenalo problém s benzinovou pumpou. Posádka to částečně vyřešila a pokračovala v jízdě.

Pak ale přišel moment, který jsme naposledy zažili v etapě přes Bulharsko. Tatra 603, ve které do Japonska jedu já a vedoucí Robot Expedice Josef Zajíček, nejede. Československá limuzína z roku 1959 začala škytat a práskat z výfuku. Mysleli jsme si, že kvůli vysoké teplotě se z pohonného ústrojí odpařuje benzin a do motoru se ho nedostává dostatek. Dali jsme chvíli odpočinek a znovu se rozjeli. Zhruba půl hodiny jízdy bylo všechno v pořádku, ale pak se to stalo znovu. Opět přišlo cukání, škytání a rány z výfuku. Věděli jsme, že dál nemá cenu pokračovat.

Zastavili jsme na předměstí kazašské metropole Taraz, hned před jakýmsi servisem aut. Ihned se k nám seběhli lidé. Ptali se, odkud jsme a co tu děláme. Vysvětlili jsme jim, že čekáme na servisní vůz, který tu bude za chvíli. Abychom nestáli na slunci, šli jsme si sednout na autobusovou zastávku. Po chvíli za námi přišel mladý kluk z toho autoservisu. Pomocí překladače na telefonu nám sdělil, že bychom tu takto stát neměli a že bychom měli co nejrychleji zmizet. Ptali jsme se ho, proč? On nám sdělil, že Taraz je město s nejvyšší kriminalitou v Kazachstánu a je to tu velmi nebezpečné. Poradil nám, ať nenosíme nic po kapsách a ať jsme opatrní. Pak nám ukázal pořezané předloktí a vytetovanou hvězdu na rameni. „Víte, co to znamená?“ zeptal se nás. My neměli ponětí.

Vysvětlil nám, že byl jako malý čtyři roky ve vězení za krádeže aut. V tu chvíli jsme pochopili, že jsme opravdu nezastavili na dobrém místě. Pár minut poté za námi na zastávku přišly děti, mohlo jim být zhruba dvanáct let. Ty nám za pomoci překladače sdělily, že ten muž, co za námi byl, je podvodník a okrádá lidi. Opravdu jsme nevěděli, co máme dělat. Byl to nepříjemný pocit.

Na servisní tým jsme na tomto pofidérním místě čekali zhruba dvě hodiny. Dorazili i se Škodou Octavia, která měla stále problém s vadnou palivovou pumpou. Mechanici na místě spravili Tatru 603. Utáhli šrouby v karburátoru a vyměnili špatně těsnící palivovou hadičku. Octavii zapřáhli za odtahovou tyč a my konečně z Tarazu odjeli.

Jenže netrvalo to dlouho a Tatra se opět začala dusit. Museli jsme znovu zastavit, tentokrát naštěstí na moderní čerpací stanici, kde mechanici měli klid na práci. Na pravé části vidlicového osmiválcového motoru našli dva kabely vedoucí ke svíčkám, které se prodřely a probíjely. Valdemar Vašenda a Martin Haša kabely nahradili, z palivové hadičky vytvořili izolaci, aby se problém neopakoval, a opět Tatru oživili. Opět to vypadalo, že motor konečně poběží jako hodinky. Jenže při testovací jízdě se všechny ty symptomy vrátily. „To budou nečistoty v karburátoru,“ řekli mechanici.

Už byla hluboká noc a my to do cíle měli ještě 500 kilometrů. Zastavila u nás postarší žena, která uměla anglicky. Poté, co zjistila, kam jedeme a co je Robot Expedice zač, nabídla nám občerstvení a ubytování v hezkém motelu, který se nacházel jen 50 metrů od čerpací stanice, kde jsme zastavili. Tuto nabídku jsme nemohli odmítnout. Zařídila nám pokoje a my si aspoň trošku odpočinuli. Mechanici zatím vyčistili karburátor a palivový systém. Našli spoustu nečistot, které zřejmě ucpaly trysky. Zdálo se, že problém je vyřešený. Mezitím se rozjela také Octavia, která dostala novou elektronickou palivovou pumpu.

V sedm ráno jsme nastartovali auta a vydali se do města Almaty, kde na nás čekaly zbylé posádky. Ale, zcela nečekaně, to přišlo znovu. Tatra 603 už potřetí za sebou musela zastavit. Už jsme byli opravdu zdrcení. Najednou si však mechanik všiml, že zapalovací cívka je neobvykle přehřátá. Během pěti minut ji vyměnil a najednou jakoby československá limuzína dostala druhý dech. „Konečně jede!“ radovali jsme se. Od té doby vše šlapalo jako hodinky a my úspěšně dorazili do cíle.

Nakonec to zřejmě byla souhra několika okolností. Teď jsou všechny vyřešené a my doufáme, že už bez komplikací dorazíme do Japonska. V pondělí 7. července nás čeká vstup na území Číny a pak 11 dní v kuse její průjezd. Tak snad se vše obejde bez technických problémů.

Zdroj: autorský text