S Tatrou 603 jsme v Koreji zažili peklo. Naši expedici na cestě do Japonska málem spláchl déšť

Robot Expedice se po bezmála dvou týdnech přesunula z Číny do Jižní Koreje. Během putování přes poloostrov však výpravu historických veteránů potkal silný déšť a cestu zkomplikoval hustý provoz v hlavním městě.

Z etapy za odměnu se tak stala noční můra. Posádky si naštěstí následující den odpočinuly v luxusním trajektu přes moře do Japonska. Zároveň teoreticky dosáhly cíle, avšak technicky ještě ne. Proč?

Den poté, co Robot Expedice vjela na jihokorejské území, se vydala na cestu přes celý poloostrov. Cílem bylo město Pusan, kde se nachází přístav, ze kterého se výprava sedmi československo-japonsko-amerických veteránů dostane do Japonska. Vyráželi jsme z hlavního města Soul a mysleli jsme si, že etapa dlouhá necelých 500 kilometrů bude spíše za odměnu. Byla to totiž naše poslední delší jízda.

Ráno jsme se v klidu nasnídali a setkali se s českým velvyslancem Ivanem Jančárkem. Ten nám pověděl o historii Koreje a seznámil nás s kulturou a hospodářstvím této malé, ale technicky velmi pokročilé země. Do etapy jsme vyrazili okolo desáté hodiny, kdy už neměl být tak hustý provoz. Zároveň byla sobota, tudíž jsme doufali, že silnice budou víceméně prázdné.

Avšak opak byl pravdou. Silnice v Soulu připomínaly jedno velké parkoviště. To našim veteránům samozřejmě nesvědčilo. Pak navíc přišlo to, s čím jsme tak nějak počítali, ale doufali jsme, že to nenastane - déšť. A nebylo to jen mrholení, ale silná průtrž mračen. Podobným stylem v Koreji prší už mnoho dní a ve vnitrozemí se tvoří povodně.

Pro nás to znamenalo hned několik komplikací. V podstatě žádné z našich aut pořádně nestíralo, tudíž řidiči měli omezený výhled z vozů. Zároveň na vozovce byla vrstva vody, tudíž hrozil aquaplaning. A v neposlední řadě byly kvůli povodním v některých místech zúžené dálnice a tvořily se tam dopravní kolony.

Bylo to zkrátka 500 kilometrů utrpení a bezpochyby jedna z nejnáročnějších etap vůbec. Naštěstí všechny posádky dorazily do Pusanu v pořádku. Nebýt jednoho ulomeného stěrače u Tatry a promáčeného interiéru Škody Octavia Ivoše Tůmy a Radka Tomana, tak dokonce mohu napsat, že to naše auta zvládla bez ztráty kytičky. To jsme pak řádně oslavili v místní restauraci, kde jsme ochutnali místní speciality.

Po noci strávené v Pusanu jsme se přesunuli do přístavu, který byl vzdálený pouze dva kilometry od hotelu. „Byla to extrémně náročná etapa, auta to málem nezvládla, jsem rád, že jsme to vůbec zvládli,“ vtipkoval na konto extrémně krátké etapy Alois Krejčí jr.

Oproti trajektu přes Kaspické a Žluté moře byl proces odbavení opravdu svižný. Bez velkého zdržování jsme se nalodili a už v 16:00 jsme vyráželi na plavbu přes Japonské moře do Ósaky. Trajekt byl opravdu luxusní, úplně jiná liga, než co jsme doposud zažili. Nacházela se tu skvělá restaurace s kulturním programem, noblesní bar, posilovna, wellness, kasino, bazén, vířivka, zkrátka všechno...

Byla to opravdu pohodlná plavba, která nám nesmírně rychle utekla a moc jsme si ji užili. Po patnácti hodinách na trajektu jsme zakotvili v přístavu. „Jsme v Ósace!“ Radovali jsme se.

Nicméně některým radost moc dlouho nevydržela, jelikož, jak mi například přiznal Jan Drbohlav nebo Miroslav Kuchár, po příjezdu do Ósaky si uvědomili, že celý ten úžasný kolotoč končí. Zároveň jsme ještě nebyli v úplném cíli, jelikož auta jsme museli nechat v přístavu, aby mohla projít celní kontrolou.

Ta se navíc uskuteční až v úterý 22. července, a to kvůli pondělnímu státnímu svátku. Kromě toho, naší cílovou destinací je až český pavilon na výstavě Expo 2025, ke kterému se dostaneme až ve středu. Slavit tak budeme až tam. Do té doby si budeme užívat krásy Japonska.

Zdroj: autorský text