Neopakovatelná atmosféra a trůn místo záchodu. Strávili jsme noc v britské „chatě“ se služebnictvem

Ano, uznáváme, britské panství tak úplně nezapadá do konceptu Fotra na tripu, který je hlavně o punkových cestách. Ale když už se úplně náhodou a zcela neplánovaně naskytla možnost strávit jednu noc na tak zajímavém místě, byla by škoda se nepodělit a neukázat, jak to tady vypadá. Především proto, že nejde o okázalý luxus, ale spíše o něco jako útulné muzeum, kde lze zažít a nasát tu pravou britskou atmosféru 19. století. A také je to místo s příběhem. 

Tohle stavení se jmenuje Hound Lodge a na internetu o něm najdete hodně skromný popis, a sice že je to „turistická chata“. Všechno je samozřejmě relativní, takže i tohle stavení může být pro někoho chata. V našich měřítkách punkových cestovatelů je to ale prostě obrovské luxusní stavení. Není to ovšem takový ten okázalý nevkusný luxus, kde je zlaté pomalu i prkénko od toalety. Luxus tohoto místa spočívá spíše v historické původnosti. Věci, které tu jsou, jsou obecně velmi staré. Třeba v jídelně je 130letý stůl. Ve finále to vlastně je velmi příjemné a útulné prostředí. Zejména pro ty z vás, kteří máte rádi psy. 

Hound Lodge je součástí panství v Goodwoodu, kde se koná několik velkých akcí. Pro fanoušky motorismu to je především Goodwood Festival of Speed a případně závody historických aut Goodwood Revival. Hound Lodge ale stojí stranou všeobecnému zájmu a tak to bylo odjakživa.

Počátky této „chaty“ se datují do devatenáctého století, kdy byl mimořádně populární lov. První Vévoda z Richmondu, Charles Lennox, koupil nedaleký Goodwood House už v roce 1697 kvůli tomu, aby to měl blízko do Charletonu, který byl nejpopulárnější loveckou lokalitou té doby. V 18. století byl Goodwood rozšířen a vznikla tu i klasicistní budova z křemene navržená architektem Jamese Wyattem, které se dnes říká Hound Lodge. Byla navržena tak, že v přízemí pobývali psi a správci byli v prvním patře. Hound Lodge byl stranou od Goodwood House, aby psi své pány nerušili a ti si mohli po lovu užívat zasloužený klid. Zato zdejší správci si údajně museli zvyknout na hlasité noci doprovázené konstantním štěkáním.

Podobné ubytovací prostory mimochodem byly svého času stavěny především s ohledem na psy, nikoliv na zde pobývající služebnictvo. Zajímavé je, že právě takováto místa údajně měla ústřední topení o sto let dříve než hlavní Goodwood House. Nebo alespoň tak nám to vyprávěl při naší návštěvě kmorník starající se o pohodlí hostů, který vypadal, jako kdybyste ho vystřihli z nějakého starého britského filmu. 

Popularita lovu ale časem začala slábnout a do popředí se dostaly dostihové závody. Dnešní Hound Lodge tak pozbyl významu, měl různá menší využití a chátral. Až kolem roku 2015 přišel současný jedenáctý Vévoda z Richmondu, Charles Gordon-Lennox, s plánem na renovaci a od roku 2016 začal dům sloužit svému současnému účelu. Renovace přitom proběhla velmi pečlivě a komplexně. Architekti řešili nejen samotný interiér a vzhled budovy, ale i její zasazení do Goodwoodu jako celku.

Nábytek není dělaný na míru, všechno to jsou historické kusy nalezené všude možně. Něco se sem stěhovalo i ze samotného Goodwood House, něco bylo nalezeno ve starožitnictvích po celé Velké Británii. Celkově shánění vybavení do interiéru trvalo tři roky a vše nakonec zdůrazňuje původní zaměření domu. Psy a lovecké motivy najdete všude možně. Na starých obrazech, na starožitném porcelánu, dominantou vstupní haly jsou dvě sochy psů a nakonec i jména zdejších pokojů byla zvolena podle jmen slavných honáckých psů. Je tu třeba pokoj Peggy, Edmund nebo Drummer. Poslední jmenovaný byl pokoj, kde jsem byl ubytován já.

Takže, jak by řeklo zdejší služebnictvo, „welcome, lovely guests“. 

Kouzlo tohoto místa tkví i v jeho nenápadnosti. Když sem přijíždíte, z hlavní ulice, není vidět vůbec nic. Vjezd před vstupní halu (nebo spíše větší místnost) vede přes nenápadnou bránu kdesi v roští z boční ulice. Cesta se klikatí mezi vysokou trávou a až po několika desítkách metrů se před vámi nenápadně objeví kousek budovy. Takhle vypadá luxusní zašívárna. 

Hound Lodge vznikl s cílem nabízet příjemné prostředí. Po vstupu dorazil komorník, který mne odvedl do mého pokoje pojmenovaného jako Drummer. Žádná recepce, žádné karty od pokojů, na dveřích pouze bylo moje jméno a ve dveřích malý stříbrný klíček. Všude byly obrazy a knihy, útulné světlo, koberce a ten starožitný nábytek. Nechybí tu ani krby s připraveným dřevem. Za chladného počasí se tu takhle normálně topí, což musí celou útulnost tohoto místa ještě dále podtrhnout. V pokoji čeká malá karafa se skotskou whisky a komorník před odchodem neopomene připomenout tlačítko v pokoji s nápisem „butler“. Když budu něco potřebovat, mám zazvonit. 

Na tohle místo jsem se dostal v rámci dvoudenní prezentace nového Land Roveru Defender OCTA (o tomto autě se můžete dočíst na webu Autosalonu)  a první den byl hodně dlouhý. Takže teď rozhodně nepotřebuji komorníka, ale sprchu a také si odskočit. Koupelna je opět velmi pěkná. Je tu sprcha, staře vypadající vana, ale co na první pohled nevidím, je záchod. Jen tu uprostřed stojí takový velký dřevěný trůn. Až později zjišťuji, že právě tahle židle je vlastně záchod. No, možná bych to s tou historickou původností zas až tolik nepřeháněl. Ale co už, nebudeme z toho dělat drama, však jde o víte co. Od kolegů jsem později zjistil, že ne každý pokoj má takovouto speciální toaletu. Takže pokud budete chtít poctivě trůnit, chtějte pokoj Drummer. 

Jinak pokoj je celkově velmi útulný. Okna kryjí těžké závěsy a postel má neuvěřitelně vysokou matraci. Ta by měla být vyrobena z vlny místních goodwoodských ovcí a využívá tradiční systém pružení jakýchsi malých knoflíků. Zda jsem to správně pochopil, to si nejsem jistý, ale pohodlí má tahle postel na rozdávání. Pokojů nabízí mimochodem Hound Lodge pouze deset a maximálně tu může najednou bydlet dvacet hostů. Samozřejmě se psy, pokud je chovají. 

Místní komorník při vyprávění o historii tohoto místa nezapomněl nabídnout také nějaké to pití. Vyzkoušeli jsme zdejší goodwoodské pivo, ale hlavním bodem programu měla být večeře servírovaná v klasickém stylu devatenáctého století. Sedí se u nekonečně dlouhého stolu starého 130 let, který opticky trochu zmenšují obrovské vázy s ještě většími rostlinami. Hlavní chod se neservíruje tak, jak jsme zvyklí, ale komorník prostě přinesl obří talíř plný plátků masa a šťouchaných brambor se slaninou a cibulkou. Každý si má naložit, kolik chce. 

Osobně nejsem žádný kulinářský expert a když na to přijde, spokojím se s párky ohřátými na vařiči před tím, než si ustelu v autě, ale že tohle není úplně obyčejné maso, to jsem bezpečně poznal i já. Součástí celého goodwoodského panství je totiž i farma, takže mnoho z toho, co zde hosté jí, je z vlastní produkce. Ve finále to byla jednoduchá jídla dokonalé chuti. Čert vem kostky ve skluzu, molekulární kuchyně a nekonečné večeře s osmnácti chody, tohle je luxus podle mého gusta. Luxus podtrhl domácí chléb, který když jsem vzal do ruky, tak se skoro rozsypal. Samozřejmě byl ještě teplý. Kdyby byl k večeři jen tenhle chleba s máslem, sním půl bochníku a hrozně si na tom pochutnám. 

Večeři zakončilo portské víno. Komorník opět nenaléval každému hostovi, ale pouze tomu prvnímu u stolu podal láhev s tím, ať si naleje a podle tradice láhev následně může poslat pouze vlevo sedícímu kolegovi. Byl to vážně velmi příjemný večer se vskutku dokonalým jídlem. 

Osobně luxusní hotely rozhodně nevyhledávám, protože jsou studené a nakonec co to je za zážitek zaplatit strašné peníze a stejně být zavřený někde v nějakém baráku. Ale tohle místo na mne zapůsobilo. Ta britská atmosféra a nádech minulosti podpořený odérem starých knih a starého nábytku je něco speciálního. Stejně jako nenápadnost celého stavení a klidné prostředí, pokud sem zrovna nedorazíte během goodwoodského Festivalu rychlosti. O hosty tu je postaráno po všech stránkách, takže mohou jít na golf, projet se na koni, vyzkoušet si létání (hned vedle je malé letiště) a samozřejmě se svézt autem. 

Kolik stojí ubytování, to jsme nezjistili. Mám trochu obavy, že tohle bude místo z kategorie „kdo se musí ptát na cenu, ten není cílovkou“. Na internetu najdete formulář, přes který zašlete žádost o ubytování. Žádný rezervační systém tu samozřejmě není. Je to místo pro speciální návštěvy. Komorník nám vyprávěl, že jednou tu třeba byl ubytovaný pouze jediný host, který ale měl s sebou dvanáct bodyguardů. 

Jakkoliv luxus nevyhledávám a raději přespím v autě někde u vody, přece jen těmto speciálním hostům trochu závidím. Představa, že zde člověk tráví britský podzimní týden, kdy za těmi těžkými závěsy konstantě bubnují na střechy nějakých historických jaguarů či land roverů kapky deště, zatímco sedím uvnitř u krbu pod nažloutlým světlem starých lamp uprostřed knih a obrazů s nějakou tou whisky, tak ta se mi tedy vážně hodně zamlouvá. Mám takový pocit, že v tu chvíli by se tady útulnost dala krájet. 

Zdroj: autorský text