Největší jeskynní komplex v Chorvatsku je hned u D1. Je to osvěžující zastávka, i v létě tu je 6 °C

Pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera. Když jsme před mnoha lety jezdili do Chorvatska, jednoznačně největší dobrodružství byla cesta z Karlovace dál na jih po silnici s označením D1. Sjezd na Karlovac a pak velká okreska v létě s naprosto brutálním provozem. Nejlepší bylo to jet za tmy, kdy se táta pověsil za autobus společnosti Samoborček, který to valil „vesnice nevesnice“ a jeho tempo bylo vražedné. V autě (a asi ani v tom autobusu) se moc spát nedalo. Ségra občas hodila šavli. Vždycky to byl slušný adrenalin. Proč to píšu? Protože jsme tudy pravidelně jezdili kolem místa, co se jmenuje Cerovačke špilje a nikdy jsme tomu nevěnovali pozornost. Většinou proto, že naší tradiční zastávkou byla velice poctivě provařená Plitvická jezera. 

Cerovačke špilje jsou ale hodně zajímavé místo, protože to je největší jeskynní komplex v Chorvatsku. Dnes už kolem skoro nikdo nejezdí, protože už (naštěstí) vede až na jih dálnice, nicméně pokud sjedete na exitu Sveti Rok, pak stačí jet chvíli směrem na Gračac a za dvacet minut jste zde. Zpestření cesty na Jadran to může být hodně dobré a osvěžující. Doslova. 

Cerovačke špilje zde existují tři: horní, střední a spodní. Pro turisty je přístupná horní a spodní jeskyně, přičemž horní by měla nabízet hlavně velké sály, zatímco ta spodní je zajímavá svou délkou. Celkově má zhruba čtyři kilometry, pro turisty je ale přístupných prvních zhruba 700 metrů. Právě v té spodní jsem se byl podívat. 

Jeskyně jsou zajímavé z několika důvodů. V první řadě jde o archeologii, protože zde byly nalezeny pozůstatky z doby železné, jako například předměty z bronzu nebo keramické nádoby. Lidé už velmi dávno zjistili, že jeskyně nabízí stabilní teplotu po celý rok a používali ji jako své obydlí. Keramické nádoby sloužily jako zásobníky vody. Údajně zde žil jistý specifický chorvatský kmen, který tu ale objevili Římané, původní obyvatele vyhnali a pak jeskyně upadla v zapomnění. Objevena byla až náhodou začátkem minulého století při stavbě železnice. 

Kromě archeologie jsou jeskyně zajímavé také z pohledu zvířat. Cerovačke špilje mají specifický ekosystém, takže tu žijí různí brouci, kteří se jinde nevyskytují. A je to rovněž jedno z největších nalezišť jeskynního medvěda v Chorvatsku. Svědčí o tom kosti nebo vyhlazené rohy v místech, kde medvědi spali. Ti totiž po probuzení ve tmě nevidí a pohybují se podél stěn. Jakmile narazí na roh, pamatují si, že tam musí uhnout a pak pokračují dále ven. Právě tyhle rohy jsou pak nepřirozeně hladké, zatímco všude jinde jsou hrany skal ostré. I tohle je jedna z věcí, které se v jeskyni dozvíte. 

Parkoviště před Cerovačke špilje nemůžete minout. Na hlavní silnici uvidíte velké směrovky a od křižovatky to sem je sotva minutu. Moderní areál nabídne základní zázemí, pokladnu se suvenýry nebo místnost, kde se v létě člověk schová před vedry a kde si může v automatech pořídit nějaké občerstvení. Je dobré vědět, že tohle není vstup do jeskyní. K němu je potřeba dojít kousek výše lesem. Pomalou chůzí je to cesta asi na 20 minut. Jako první dojdete ke spodní jeskyni, ta horní je pak asi o deset minut dále. 

Před nákupem vstupenek je také dobré se podívat, jak přesně vychází časy vstupů do jednotlivých jeskyní. Dá se totiž udělat kombinovaná prohlídka, kdy nejdřív navštívíte horní jeskyni a potom rovnou přejdete na navazující prohlídku spodní jeskyně. Já jsem dorazil nepřipraven, na kase jsem řekl, že bych chtěl vstupenku a pán mne rovnou odeslal na nejbližší začínající prohlídku, což byla spodní jeskyně. Až tam jsem se dozvěděl, že vlastně byla možnost zavítat i do té horní. 

Doporučuje se nepodceňovat oblečení a dorazit před vchod do jeskyně s určitým předstihem, abyste se tam nepřiřítili a pak uhnaní nelezli dovnitř. Není to dobré, protože uvnitř je i v létě kolem šesti stupňů, zatímco venku klidně mohou být vedra přes 30 stupňů. Už když se postavíte před vstup, tak to bezpečně ucítíte. Je to jak kdybyste stáli před lednicí. 

Prohlídka dolní jeskyně je dost zajímavá. Je pravda, že tady nenajdete nějaké úplně obří jeskynní sály, ale je tu bohatá krápníková výzdoba (pokud se tomu tak říká) a jednotlivá stanoviště nabídnou různé pohledy na to, co se v těchto místech v minulosti dělo. Od pradávného vzniku toho všeho až po relativně nedávnou historii z let šedesátých reprezentovanou nasprejovanými nápisy na stěnách z dob, kdy ještě nešlo o oficiální turistickou atrakci. Dnes už ale jsou i tyhle nápisy vlastně součástí historie. Výklad probíhá chorvatsky a anglicky. 

Procházka je to příjemná a pohodlná, protože se jde po vybetonovaném chodníku a občas přes lávky. Stačí pouze dávat pozor, abyste nešlápli vedle a z chodníku nezahučeli někam do krápníků. Jak to u podobných jeskyní bývá, místní v průběhu času najdou všemožné detaily vzniklé z kombinace neuvěřitelných tvarů krápníků a světla. Když zapojíte fantazii, nebo když se něco správně nasvítí, tak tady uvidíte na stěnách Darth Vadera z Hvězdných válek, je tu krápníková svatba nebo třeba medvědí hlava. Já jsem si na stěnách našel úplně evidentní lidskou tvář vypadající jak z hororu. 

Náš průvodce opakovaně zmiňoval, že to nejzajímavější tahle jeskyně nabízí až v místech, která už nejsou přístupná. Turistická trasa končí v menší síni, ze které vede malinká chodba kamsi do tmy. Tam někde se pak skrývá obrovský prostor a asi dvacetimetrový sráz. Prý když se postavíte na okraj a posvítíte dolů, dno nevidíte. Škoda, že se alespoň na tuhle hranu dojít nedá. 

Po prohlídce se stejnou trasou turisté vrací zpět k východu dle libosti. Průvodce jde poslední, aby měl jistotu, že v jeskyni nikdo nezůstal, protože pak vstup zamkne a osvětlení zhasne. 

Cerovačke špilje jsem nakonec navštívil až po cestě zpět ze Šibeniku, odkud jsem sem přijel ne po dálnici, ale po okreskách a z nemalé části jsem jel právě po chorvatské D1, kde byl v dávných dobách ten brutální provoz a kde to chvílemi připomínalo něco jako rallye Jadran. Dnes je to o něčem úplně jiném. 

Hybridní 308 SW přesně tady v těchto místech ukazovala spotřebu asi tak čtyři litry na sto, protože se tu oficiálně smí jet velmi pomalu. Napojil jsem se na tuhle cestu u Kninu a prakticky celou dobu až do Gračacu tu je padesátka. Je to velmi nepříjemné, protože se jede po obrovské okresce. Turista nemůže vědět, co přesně si tady může dovolit, zatímco místní pochopitelně nemají nervy na to se tu ploužit takhle pomalu. Často tu je i plná čára. Když jsem nějakého místňáka pustil a vydal jsem se za ním, bylo to chvílemi i kolem 120 km/h. Což o to, i hybridní tříválec takovéto tempo zvládne a podvozek Peugeotu je na ostrou jízdu slušně připravený, jenže když dotyčný takhle pokračoval i přes vesnice, nedalo mi to a radši jsem zpomalil. 

Chvíli jsem si říkal, že bych příště jel do Chorvatska právě „po staré“, ale tahle zkušenost mne dokonale odradila. Padesátka je tu naprosto nesmyslná, místní to nedodržují a ve výsledku tu Chorvaté akorát vytvořili prostředí, kam si policajt může stoupnout úplně kdekoliv s radarem a rovnou bude kasírovat. Kromě toho i ve vnitrozemí ve vesnicích často potkáte klasické automatizované radary. Jsou krásné, černé a vypadají dost nově. 

Takže pokud chcete jet tudy, bude nutné se obrnit trpělivostí. Ale zase odměnou vám bude nízká spotřeba. 

Zdroj: autorský text