Stopem a skrz přírodu do centra Bristolu. Tohle byl pravý britský tanec v kapkách deště

Cesta mě dnes táhla do Bristolu a já se rozhodla to vzít nejrychlejší možnou trasou. Našla jsem si tedy na mapách první možné místo na stopování, které by mě vzalo přes most, a odtamtud bych už nějak do Bristolu došla, abych město viděla celé.

Netrvalo dlouho a našla jsem si nějaké odpočívadlo ležící na zdejším největším hlavním tahu. Tady to trvá tak deset minutek, a když už si tahám karton a stopovací fix s myšlenkami, že to dneska asi úplně nepůjde podle představ, zastaví mi sympatický pán v malé dodávce, který míří na okraj Bristolu pro kámoše a potom vyráží na festival do Readingu. Beru to všemi deseti a tak se dostávám přes most, přesně kam potřebuji.

Pán je kamarádský a tak spolu celou cestu kecáme, co a jak, a když pomalu přichází na loučení, zeptá se mě, zda nemám blog či alespoň Instagram, kde by mohl sledovat, jak se má cesta vyvíjí. Omluvím se, že na blogové úrovni ještě nejsem, ale svůj Instagram mu dávám. Poté už následuje moje konečná a vydávám se směrem do centra.

Nejprve však snídaně. Pro tu jsem zavítala od nejbližšího Coopu, kde jsem si koupila lívance a pak jsem si na zídce za autobusovou zastávkou natrhala ostružiny a snídaně je na stole. Po snídani se vydávám směrem k Blaise Castle Estate, kde je obrovský park a tak sice půjdu městem, ale zároveň budu od té městské džungle vzdálená. Skoro celou cestu k Sea Mills rail station jdu podél řeky Trym. Tam přejdu přes koleje na druhou stranu a sednu si na okraji řeky Avon, kde mám super výhled na vodu, ticho a jsem zde bez ostatních lidí. Sem tam jen projede nějaký ten vlak.

Poté pokračuji podél Avonu směrem do Bristolu. Neustupující ticho, šumící řeka, sluníčko, které se mě snaží usmažit a fakt, že se blížím čím dál více k silnici a tudíž ke konci téhle antisociální zóny, mě uklidňují a znervózňují zároveň. Podél silnice je široký chodník, po kterém ale krom běžců a chodců jezdí také cyklisté a je tedy důležité poslouchat okolí. Sice bych byla upřímně ráda za nějaké klidnější místo, ale díky výhledům na skály za silnicí je to docela příjemné i takhle.

Na noc zůstávám opět v YHA Hostel. Na hostelu je úžasná kuchyň, kde najdete, na co si vzpomenete. Je zde i barový stůl se židlemi podél velikého okna, takže je i oběd docela zážitek. Poté se rozhodnu vyrazit ven, konečně po sprše a v čistém oblečení. Po asi hodině trajdání a bloumání po okolí hostelu začne šíleně pršet a já se rozhodnu zajít někam na zmrzlinu, než vyrazím zpátky. Zaskočím si tedy do nejbližší zmrzlinové kavárny a sleduji srze okna počasí venku a lidi, jak se utíkají schovat.

Když už nastane čas odejít, stále prší, ale to mě nerozhází. S poděkováním a rozloučením se vydávám do lijáku jen ve svých kraťasech, topu a barefootkách. Je mi úplně jedno, že jsem zmáčená deštěm. Je to neskutečný pocit a já si s úsměvem na rtech vykračuji tou řekou, která předtím byla chodníkem. Lidé se na mě dívají jako na mimozemšťana a mně je to pro jednou úplně jedno. Vždyť oni jsou na déšť zvyklí.

Přestože je déšť krásný, vyrazím zpět na hostel, nastydnout zas úplně nepotřebuji. Ven jdu znovu až pozdě večer, kdy je jedinou památkou po dešti jen svěží vzduch a mokrá cesta. Jen si skočím do obchodu, který je přibližně dvě ulice od ubytování a zase se vracím. Chvíli kecám se spolubydlícími a pak také musím vymyslet plán na druhý den a pěkně spinkat. Na ten je nakonec v plánu Bath a já tak usínám s myšlenkami na ono bílé město.

Zdroj: autorský text