Měsíc jsem stopovala po Británii. Poslední zastávkou byl Oxford, závěr celé cesty byl dost nečekaný

Ze Swindonu jsem se vydala směrem k Oxfordu, ale jelikož jsem měla ještě dost času před cestou domů, tak jsem to vzala trochu oklikou přes Reading. Když jsem totiž poprvé uviděla tento název na mapách, přečetla jsem to jako „reading“. Slovíčko, které v překladu znamená „čtení“, mě jakožto nadšenou čtenářku hned zaujalo, a právě proto mi přišlo šíleně super jet do města s takovým názvem. Bohužel při jednom ze stopů mi bylo sděleno, že se to čte jinak než ono sloveso, a to jako „reding”. K čertu s tím.

Ze Swindonu jsem našla nejlepší cestu stopem do Readingu a vydala se k silnici. Na první stop ze Swindonu jsem se dostala až do Hungerfordu a odtamtud následně rovnou do Newbury. Odtud už to bohužel dále nešlo, skoro nic nejezdilo, a když ano, tak ani nepřibrzdili. A tak jsem se vydala pěšky. Mezi domy mě to pěšky ale tak úplně netěšilo. Jako by to byla už jen vytrvalost, že ten trip musím dokončit. Našla jsem si tedy cestu pro pěší a nejbližší trasu, kudy se na ni napojit.

Bylo už pozdě večer a já stále neměla kde spát. Unavená a trochu více nervózní jsem si hledala místo přes mapy, ale ani to nepomáhalo. Cesta, po které jsem šla, byla jen úzkou pěšinou podél řeky a hned z druhé strany byl plot. Naštěstí byl poblíž hotel, a i když jsem nebyla úplně v náladě to zase vzdát takovým způsobem, už jsem měla dost a toto bylo rozumné řešení.

Hotel byl lehce zastrčený a paní na recepci byla neskutečně milá. Dostala jsem pokoj v přízemí hned u jídelny a ať si užiji odpočinek. Hned jsem měla lepší náladu. A co nevyřeší milí lidé, to vyřeší horká sprcha. Dávám se celá do pořádku a ulehám s otázkou, co mě potká další den.

Druhý den hned po snídani už sbalená mažu dál. Tentokrát se už nevracím na pěšinku, ale využívám příležitosti a toho, že jsem zpět na hlavní cestě a po chvilce se zase vezu blíže k cíli. Do Readingu se tím pádem dostávám ještě před polednem, a tak vyrážím jen proběhnout město s tím, že hned zase razím do cílového Oxfordu.

Z chvilky se nakonec stávají tři a půl hodiny a mrtvola s batohem na zádech, protože tohle město je z nějakého důvodu plné lidí. K tomu poté zjišťuji, že cesta do Oxfordu je pořád dlouhá a já akorát vidím, jak se mi nad hlavou stahují mračna a je mi jasné, že původní plán dojít z Readingu do Oxfordu za zbývající čtyři dny prostě nejde. Musím do Oxfordu hned, není se tu kde schovat.

A tak znovu stojím u silnice, palec nahoru a po kratší chvilce, kdy zástupy aut bez sebemenšího přibrzdění projížděly, mi najednou zastaví Kodiaq a v něm maminka se dvěma malými dětmi. Bydlí kousek od Wallingfordu, ale hodí mě do centra, odkud mi pojede linkový autobus až do Oxfordu za pár liber.

V autobusu vymýšlím, jak pořešit ubytování, jelikož mám hostel v Oxfordu zařízený až na pozdější dny. Naštěstí, jelikož jde o moji poslední zastávku, vím, že neodjedu dříve a jen si to tu prodloužím. Rozhodnu se to řešit až na místě a doufat, že nebudou mít plno. Všechno vyšlo a já si to užívala. Na hostelu byli úžasní lidé a já byla konečně v cíli, byla jsem v Oxfordu.

Mohla jsem si koupit skoro po měsíci máslo a chleba beze strachu, že z másla bude mastná kaluž rozlitá po celém batohu a z chleba slisované cosi. Druhý den jsem si dala snídani s hromadou dalších lidí a najednou jsem nebyla sama. Vstávala jsem obklopená lidmi, kteří byli buď na cestách jako já, nebo jen za studiem či za prací.

Ten den jsem vyrazila pouze na krátkou obhlídku města a jinak jsem se snažila vstřebat všechny emoce a chvíle za celý trip a napsat je nějak logicky do deníku, dovyznačit trasu do své papírové mapy a celkově si všechno tak nějak už chystat na cestu domů.

Jeden den se na hostelu konal „výlet“ do hospody na Pub Quiz, a tak jsem poprvé v životě byla na Pub Quizu. Za zbylé tři dny jsem prošla Oxford docela pečlivě. Alespoň tu část nejblíže hostelu, centrum a budovy slavné univerzity. Dokonce jsem se zúčastnila prohlídky města s průvodcem, kterým byl student historie právě na Oxfordské univerzitě. Prohlídka byla zcela zdarma, na konci se pouze dávalo dobrovolné dýško.

Prohlídky tohoto typu zprostředkovává Footprints Tours. Najdete je na Turistických informacích - Oxford, Broad Street 16. Nachází se hned mezi obchody se suvenýry, ale nejde přehlédnout. Prošla jsem si díky tomu Oxford s úplně jiným pohledem na město a dozvěděla jsem se zase něco nového.

Celkově mě Oxford nadchl a chtěla bych se vrátit zpět. A podívat se na místa, která jsem neviděla. Z Oxfordu se dá snadno dostat přímo na letiště do Londýna, a tak jsem touhle cestou město opouštěla i já. Na letišti už šlo všechno jako na drátkách a já při západu slunce odlétala do Prahy, kde už na mě čekala moje rodina těšící se na moje vyprávění.

A jsme na konci. Kdo tu byl už od prvního článku téhle řekněme série, tak ví, že už se vydává nějakou dobu, přesněji od května roku 2025. Tohle je splněný sen. Vyprávět ten příběh dál. A vy jste ho fakt četli. Pořád ještě nemůžu uvěřit, že mám dopsáno.

Tak tady ještě trošičku filozofování a kratičká story, která se stala úplnou náhodou. Celý trip měl být cestou za sebepoznáním, abych zjistila, co chci studovat na vysoké, ale našla jsem více, než jsem čekala. Sebe, svoje hranice a naučila se je pokořit, ale také jsem si našla velikou spoustu přátel. Jasně, většinu z nich nejspíš nikdy neuvidím, ale i tak mě nějakým způsobem ovlivnili a možná i více než ty lidi, které vídám často.

Jedním z argumentů, když jsem prosila rodiče, aby mě pustili na tenhle trip, byla vyloženě výmluva, že se mi bude hodit angličtina k maturitě. Když jsem pak na začátku čtvrťáku (o přibližně půl roku později) koukala na otázky z angličtiny, smála jsem se. Jednou z otázek byla Británie, další byla na britská města. Ale jaká je šance si je vytáhnout?

Věřte tomu, vytáhla jsem si Británii. Když tedy nastal konec mého zkoušení, místo velké spousty času navíc jsem měla pocit, že ho bylo málo. Nikdy mě nenapadlo, že tahle moje výmluva dostane tak skutečný směr. Co mě dorazilo, byla opravná maturita z ústních, ale z jiného předmětu, kde mi angličtinář řekl, že jeden z mých článků dokonce četl. Prý si hledal něco o Británii a narazil právě na Fotra, aby na konci článku našel mé jméno.

Tím chci lehce naznačit, že život se vydává různými směry, aniž bychom to vůbec tušili a že všechno nakonec dopadne skvěle, a to i když to častokrát vypadá, že si z vás někdo dělá tam nahoře akorát tak pokusného králíka.

P. S.: Pane učiteli, pokud čtete i tohle, tak vám děkuji za maturitu. A děkuji, že jsem se díky znalostem z vašich hodin domluvila na této své cestě vždy skvěle a jednoduše.

Zdroj: autorský text