Výjezdní doložka, devizový příslib i pašování jako běžná praxe: Jak jsme jezdívali do Jugoslávie

Krásná země s mnoha geografickými zajímavostmi, příjemně teplým mořem, s rozeklaným pobřežím a mnoha většími i menšími ostrovy, skalnatými scenériemi i nádhernými jezery lákala naše turisty už před válkou, tehdy samozřejmě jen movitější cestovatele. Každý si mohl vybrat, jakému typu dovolené se chce věnovat, zda poznávacímu či pobytovému s osvěžením v mořských vlnách a na oblázkových plážích. Není divu, že Jugoslávie zaujímala přední místo mezi prázdninovými cíli našich dovolenkářů, věc byla ovšem do jisté míry ztížená politickými a hospodářskými omezeními.

Země se po ukončení válečných událostí vydala cestou „budování socialismu“, ale se značnými výhradami vůči obdobné praxi dalších východoevropských států. Nezaujala tak tvrdý, licoměrný a nesmiřitelný odpor vůči všemu západnímu a otevřela se uvolněnému režimu obchodu a styků s ostatním světem. Nenásledovala tak umanutě poslušnost k tehdejšímu Sovětskému svazu, čímž se dostala na černou listinu a její hlavní představitel Josip Broz-Tito míval v padesátých letech i v našem tisku přídomek „Krvavý pes“. Náš lid ovšem většinově smýšlel jinak a toužil po zájezdech do Jugoslávie bez ohledu na titulaturu, jaká se objevovala v tendenčních novinových článcích.

Ale navzdory krásám a tehdy ještě netknutosti jugoslávského vnitrozemí chtěli naši turisté směřovat především k Jadranu. Podívejme se, co o tom soudí jedna reklamní tiskovina, vydaná v sedmdesátých letech Obchodní komorou Jugoslávie v Bělehradu: „přitažlivost Jadranu je vlastně i v tom, že jeho riviéra není ještě označena znaky vysoko vyspělého turistického průmyslu a že blízkost mezi člověkem, vodou a flórou neztratila komercializací turizma svoji spontánnost. Život zde probíhá v prostředí rybářských sítí, smutných nebo veselých dalmatských melodií a jednoduchého, ale vždy bohatého stolu.“ Tolik tiskové materiály, lákající návštěvníky na tradiční pohostinnost, uvedli jsme přesnou citaci včetně některých chyb, nečeských výrazů a v jednom případě i lehce krkolomného slovosledu.

První poválečná možnost návštěvy Jugoslávie nastala už rok po válce, kdy cestovní kancelář Čedok začala pokračovat v předválečném programu železničních zájezdů k moři. Akce se nazývala „Jadranský vlak“ a jednorázově mohlo být vypraveno až pět set osob. Podmínky ovšem byly úměrné době: pokud existoval jízdní řád, představoval jen orientační pomůcku, zdržení při průjezdu územím pod okupační správou byla mnohahodinová a cesta trvala i více než tři dny. Jezdilo se především do Rijeky, Splitu a Dubrovníku, a to od konce května do konce září, měsíčně v tuto dobu mohlo odjet 1500 až 2000 zájemců. Nikdo ovšem netušil, že zanedlouho bude konec…

Zájezdy do Jugoslávie se podařilo obnovit až v druhé polovině 50. let po skončení největší politické „zimy“. Čedok opět vypravoval každý měsíc v sezóně několik zvláštních vlaků (většinou desetivozových souprav, tažených výkonnými parními rychlíkovými lokomotivami).

Rozmach zájezdů do Jugoslávie nastal až další dekádu, kdy se mezirezortními dohodami Československo – Jugoslávie podařilo nasmlouvat dostatečnou ubytovací kapacita plus další služby. Už to nebylo samozřejmostí, protože Jugoslávii opět „objevila“ i západní Evropa a například pro obyvatele tehdejší Německé spolkové republiky se jednalo o cenově velmi zajímavou alternativu populárních autobusových a automobilových jízd do Itálie. Jugoslávie se v té době otevřela světu i v jiné podobě: její občané mohli vyjíždět na západ (především Rakousko a západní Německo), pracovat tam jako „gastarbeitři“ a vydělané peníze mnohdy investovali do pobřežních soukromých nemovitostí, restaurací, hotelů a nájemních lodí.

To už ale v Československu pracovalo více cestovních kanceláří, například Cestovní kancelář mládeže (CKM), družstevní cestovní kancelář Rekrea, Autoturist pro individuálně cestující veřejnost, členy autoklubu a Svazarmu či Balnea, zajišťující zahraniční lázeňskou péči. Individuální turistiku do Jugoslávie omezovaly právě tamní politické poměry. Pokud jste chtěli vycestovat k Jadranu, museli jste splňovat několik předpokladů…

Prvním předpokladem se stalo vlastnictví cestovního pasu. Ten byl ještě do počátku 80. let jen klasický zelený (Československo mělo několik druhů pasů: cestovní, zvláštní, služební a diplomatický, každý s odlišnou barvou desek a strukturou stránek). Později speciálně pro Jugoslávii přibyl pas šedé barvy. Důvod? Obavy! Obavy o to, aby někdo náhodou nechtěl emigrovat. Bylo to směšné, protože mohl emigrovat se zeleným běžným, stejně jako se šedým jednorázovým pasem. Proto cestovní kanceláře spolu s „poradci“ z ministerstva vnitra a zahraničí vymyslely takovou jistou obezličku, k níž se ještě dostaneme.

Vlastnictví pasu – třebaže nebylo samozřejmé – ještě zdaleka neznamenalo možnost cesty. U Jugoslávie i ostatních západních států (kategorizovaných jako NZ = nesocialistické země) jste museli zažádat o tzv. výjezdní doložku, tedy o povolení opustit zemi směrem k Jugoslávii. Pokud jste měli škraloup nějakého státobezpečnostního charakteru, nedávného emigranta v rodině či podobné „prohřešky“, byl většinou s cestou konec. Emigrace se totiž často s „pozůstalými“ z Československa scházela právě na jugoslávském pobřeží, později podobnou benevolencí proslulo i Maďarsko, ale to až v druhé polovině 80. let.

S oběma doklady v kapse jste si mohli zažádat o prodej valut, tzv. kapesného. To bylo další úskalí, na němž zájezd mohl zkrachovat. Státní banka československá totiž měla přidělený určitý limit, rozdělený podle cílových míst. Žádost se podávala počátkem roku a už koncem února bylo jasné, zda pojedete, či nikoliv. Urgence většinou neměly smysl, protekce byla na denním pořádku a černé obchody vzkvétaly ke spokojenosti obou stran.

Počátkem osmdesátých let dostal žadatel na den 350 až 450 jugoslávských dinárů, maximálně ovšem 9000 dinárů na celý pobyt. Z toho si samozřejmě musel hradit benzín a další poplatky – měl výhodu, když jel organizovaným zájezdem, který zajišťoval vše včetně ubytování, parkování a stravy platbou z Československa. Na druhé straně pak ovšem dostal snížené kapesné. Pro ilustraci uvádíme některé ceny komodit z tohoto období: kilogram běžného chleba stál cca 10 dinárů, kilogram suchého salámu od 250 dinárů, třetinka piva v obchodě od 10 dinárů, desetideková čokoláda od 120 dinárů a litr benzínu kategorie Speciál cca 27 dinárů. Z toho je jasné, že se banka nepředala…

Občas se také stávalo, že jste dostali pozvání od tamního obyvatele. To muselo být úředně ověřené buď v místě jugoslávského bydliště či na československém zastupitelském úřadu v Bělehradu nebo na konzulátu v Záhřebu. Pak jste dostali směšných 350 dinárů na celou dobu pobytu – to v tehdejší praxi vyšlo na několik pohlednic do Československa a pár porcí zmrzliny.

Pánové museli před cestou do Jugoslávie dát do úschovy stranický průkaz, vojenskou knížku, průkaz brance či průkaz nevojáka.

Jiným dokumentem – ovšem i pro cesty do tzv. Zemí socialistického tábora (ZST) - bylo celní a devizové prohlášení. Tam jste zaznamenali všechno cenné, co jste vyváželi – například zlaté šperky, hodinky, rádia (kromě pevně vestavěných autorádií), fotoaparáty, lodě, atd, a celnice to často při návratu kontrolovala.

Občas na to šlo vyzrát tím, že jste „opomenuli“ uvést přesný typ přístroje a napsali třeba jen „rádio Sony“, a mohli jste si tam koupit nové a staré „zapomenout“. Autor článku zná i praxi s nepravými bezcennými šperky (řetízky, náušnice), jen pozlacenými, uvedenými jako pravé zlato, v Jugoslávii vyhozenými a nahrazenými skutečným zlatem, které si turistka přivezla. Tady se iniciativě skutečně meze nekladly…

Do Jugoslávie jste se mohli dostat letecky – většinou s československými aeroliniemi nebo zájezdovými autobusy. Ty vypravovala cestovní kancelář, jednalo se v počátku 80. let o zájezdové Škody ŠL11 Turist, ve vzácnějším případě o čistokrevné ŠD11. Ty byly později nahrazené zástupci nové řady Karosa LC 735 a 736. Existovalo i železniční spojení, a to i pro individuální turistiku, například trasa Praha – Rijeka (čas 23 hodin v případě dodržení jízdního řádu, cena jízdenky 580 Kčs – korun československých) či Praha – Split (30 hodin, 680 Kčs).

Pro československé občany neexistovala tranzitní trasa přes Rakousko. Tranzitní zemí bylo výhradně Maďarsko, individuální turista mohl hranice do Maďarska překročit například v Rusovcích nebo v Komárně, do Jugoslávie (SFRJ – Socialistická federativní republika Jugoslávie) třeba v Rédicsi nebo v Udvaru.

Pokud jste neměli naší cestovní kanceláří nasmlouvaný hotel, mohli jste se ubytovat v autokempinku, kde v sezóně a zejména na pobřeží zajišťovali i stravování. Mnoho našich turistů si na místě domluvilo ubytování v soukromí, nejčastěji ve vilkách pro turisty, které byly podobné těm v Bulharsku, kvalita zařízení ovšem bývala nesrovnatelná.

Co stál průměrný zájezd? Tak například patnáctidenní autobusový zájezd do letoviska Makarska s ubytováním v hotelu stál v druhé polovině 80. let a v prázdninovém termínu 6400 Kčs na osobu. Mělo to výhodu, že jste nemuseli zdlouhavě žádat o devizový příslib, také jste ale dostali o to méně, protože všechny služby byly hrazené už při koupi zájezdu v Československu. O dekádu dříve stál podobný zájezd kolem tří tisíc.

Družstevní cestovní kancelář Rekrea nabízela v roce 1975 dvoutýdenní zájezd vlakem k Jadranu za 3200 Kčs, ve stejné době jste se mohli vydat se Sport-Turistem letecky na sever jaderského pobřeží s ubytováním v soukromí za bezmála čtyři tisíce. A bylo mnoho takových nabídek, jenže poptávka stále převažovala. V rozmezí několika týdnů po zahájení prodeje už bývalo zbytečné se ptát – tedy oficiálně. Neoficiálně měla každá pobočka cestovní kanceláře (také ty menší v okresních městech) určité – nevelké – množství volných míst pro známé a známé známých…

Naši turisté se v Jugoslávii setkali s téměř západním výběrem zboží, zejména ve velkých městech na pobřeží a v turistických centrech. Teoreticky si mohli také vypůjčit vozidlo, a to nejen domácí značky. Půjčovny byly státní, soukromé i expozitury známých západních společností. V nabídce byly malé Zastavy 750 (licenční Fiat 600), Zastavy 1300/1500 (licenční Fiat 1300/1500), v Jugoslávii montované Opely IDA, Citroëny TOMOS nebo i luxusní Mercedesy-Benz. Ovšem autor článku nikdy neslyšel o našem cestovateli, který by si do konce roku 1989 v Jugoslávii vypůjčil vůz…

S organizovaným zájezdem vždy jezdil průvodce z cestovní kanceláře nebo byl již přítomný v místě. Nebylo tajemstvím, že se většinou jednalo o jedince, kteří v rámci možnosti pravidelně cestovat do zahraničí měli dva „chlebodárce“, k těm druhým chodili takřečeno zazpívat. A měli také přesné instrukce, jak se chovat a co říkat.

Autor článku si vzpomíná na jeden zájezd v druhé polovině 80. let. Po příjezdu do hotelu se šel každý ubytovat a dostal hotelovou kartičku. Poté se všichni sešli v restauraci, kde už byl přítomen průvodce, ten se představil a ihned řekl, že si od každého vybere cestovní pas (šedý), který mu vydá zpět při nástupu do autobusu ke zpáteční cestě. Mezitím prý stačí hotelová legitimace. A skutečně veden stádním ovčím reflexem mu skoro každý z těch cca pětatřiceti účastníků bez mrknutí oka pas vydal!!! Zůstala asi pětice, která si pasy podržela u sebe (v ní autor článku, dnes pán v důchodovém věku), a těm se tato praxe nezdála. Průvodce znervózněl a stále se po každém z této pětice otáčel. Bylo jasné, že asi nezapůsobil správně „ideologicky“.

Pak apeloval na přítomné mladé dívky a slečny, aby nenavazovaly krátkodobé dovolenkové známosti s místními playboyi, hrozil možností venerických chorob a podobnými lahůdkami. Také zdůraznil, ať s nimi netráví noci ani za zlaté šmuky, dlouhohrající desky a jiné dárky. Prý je to svého druhu prostituce!!! Pak ještě udělil pokyny stran stravy a dalších detailů a zeptal se, zda má někdo nějaký dotaz. Přihlásil se autor článku s dotazem, jak se do italštiny přeloží následující věta: „Jsem z Československa a žádám o politický azyl“. Průvodce zesinal a málem omdlel, kolem stolů to zašumělo, ale odpovědi se autor článku nedočkal. Ovšem zajímavé bylo, že se průvodce začal pravidelně vyskytovat na stejných místech jako tazatel – že by hlídal? No to snad ne…

Nedostatečné kapesné jsme už zmínili. Co s tím? Přivézt si nějakou tvrdou valutu s sebou, nejčastěji západoněmecké marky či dolary ke směně (nejjistějším směnárníkem byly banky). Ovšem jak? Naskýtalo se mnoho možností: častým trikem bylo jemné otevření lepicího pásku na vrchu krabičky cigaret – hlas lidu tvrdil, že nejlépe to šlo u značky Clea – opatrně vyjmout pět či šest cigaret a dovnitř vložit dvě složené bankovky. Dalšími schovávačkami byly fotoaparáty, rádia či dětské hračky nejmenších cestovatelů.

A co si z Jugoslávie dovézt? Prakticky cokoliv, co země umožnila vyvézt. Zákaz platil pro archeologické předměty, záležitosti kulturní či vědecké povahy, pokud nebyly koupené v běžné síti či specializovaných prodejnách nebo vzácné historické artefakty. Jinak vše: textil, šperky, džíny a doplňky, kosmetiku, kožené zboží, hudební nosiče všeho druhu, drobnou elektroniku, ale třeba i hrací karty a pohlednice s nahotinkami (pozor na československé celníky), západní tiskoviny (pozor na totéž), občas i nedostatkové léky. Kdo nemohl vycestovat třeba do Rakouska či Itálie, na jadranském pobřeží našel mnohé z toho, co by hledal na západě.

Dnes se jezdí zpravidla jen do Chorvatska a mnohé se změnilo. Ceny vyletěly raketovou rychlostí až do stratosféry, dřívější osamělé oázy klidu připomínají tržiště a klidné kouty pobřeží zabraly monstrózní hotely, rozložité dovolenkové rezorty a bazény.

Proto si ocitujme ještě jednu větu ze zmíněné reklamní brožurky (bez jazykových úprav): „Jugoslávie se svými kontrasty a poutavým cestovním ruchem poskytuje návštěvníkům vždy nové zážitky a příjemný pobyt. Příroda i dějiny této země postaraly se, aby poměrně na malém prostoru odkrývaly stále nové krásy, které dovedou překvapit a nadchnout“.¨

Tak šťastnou cestu/sigurno putovanje!

Zdroj: autorský text