Na pláži v Normandii jsme našli minu z války. Úřady ji označily klackem a nechaly tam několik dní

Normandie je krásný region severozápadní Francie plný kamenných domků, břidlicových střech a památek, jež budete obdivovat pokaždé, když je uvidíte. Zamilujete si dlouhé pláže, tamní klidný život neoddělitelně spjatý s hladinou moře a místní trhy. Jen na pár místech se budete prodírat davem turistů, ano, myslím například Mont-Saint-Michel, jinak si svou dovolenou užijete téměř v poklidu. Akorát vám moře nesmí vyplavit dělostřeleckou minu.

Asi každý si při vyslovení slova Normandie vybaví Den D a vylodění Spojenců na jejích březích 6. června 1944 během druhé světové války. Nelítostné boje ztvárněné několika filmy a nespočtem dokumentů dnes připomínají hlavně pomníky padlých hrdinů, obzvláště pak na pláži Omaha, a pozůstatky ostřelování na některých budovách. Příhoda v severozápadní Francii mi ovšem ukázala, že válka stále ovlivňuje životy Francouzů a zdá se, že tomu bude i v dalších desítkách let. A mohu říct, že dovolená je pak opravdu bombová.

Do Francie jezdím se svou snoubenkou a její rodinou už několik let a právě Normandii jsem si velmi oblíbil pro její malebné vísky, památky a bleší trhy. Letos se však dovolená začala vyvíjet jinak, než jsem čekal. Z poklidného odpočinku na pláži se vmžiku stala značně nepříjemná situace, a to kvůli zrezivělému „kameni“ porostlému korýši.

Během procházky podél moře mě zaujal podivně vypadající předmět, hlavně jeho zadní část. Připomínala totiž křidélka stabilizátoru vojenské munice. Nijak zvlášť se v ní nevyznám, ale dokumentů z druhé světové jsem přece jen pár viděl a tohle se v písku obvykle neválí. Vzhledem k potenciálnímu nebezpečí jsem ihned upozornil své známé, a to především z toho důvodu, že snoubenka umí plynně francouzsky a bůhví, jestli by z mého pokusu o vysvětlení Francouzi nenabyli dojmu, že se „bombu“ snažím spíše odpálit než oznámit. Navíc její otec je ve vojenské technice a munici poměrně dost zběhlý a mohl tak mou domněnku vyvrátit, případně potvrdit.

Z poklidného ležení na dece jsem je velmi rychle vyrušil slovy: „Asi jsem našel nějakou nevybuchlou munici!“ Jen co to zahlédli, hned tušili, že tohle není žádná legrace. Okamžitě proto kontaktovali příslušné záchranné složky a zároveň jsem střežil prostor, aby se nikdo další nepřiblížil. A tady to, vážení, teprve začínalo.

Ze všeho nejdříve po nás chtěli poslat fotky, což by nebylo nic divného, kdyby na druhé straně nebyl dotyčný zmatený a pořádně ani neznal číslo svého pracovního mobilu. První pokus se tedy nezdařil. Ještě jsem to nezmínil, ale dost nás tlačil čas, byl příliv a se stoupající hladinou se naopak začala snižovat šance na úspěšné odstranění nebezpečného předmětu. Znovu nám tedy nadiktoval číslo a podle profilové fotky na WhatsAppu tentokrát zjevně i správně. Kolísal ale signál, tak chvíli trvalo, než se všechny soubory odeslaly.

Operátor linky po několika minutách usoudil, že zásah složek bude opravdu nezbytný a na místo vyslal své kolegy. Přijeli tři hasiči – dva pánové v letech a jeden na pohled čerstvý člen sboru. V dlouhých kabátech a vysokých botách si to namířili k nám. Chvíli nad nálezem přešlapovali, následně dlouze volali. A volali. Voda se přibližovala, až drobné vlnky začaly zlehka olizovat spodní část dělostřelecké miny, jak správně identifikoval otec mé snoubenky.

Hasiči, francouzsky Sapeurs-pompiers, s vážnou tváří procházející lidi poučovali, aby se nepřibližovali. Čas se krátil a nazrála tedy chvíle rychle konat. Jeden z mužů hrdinně přistoupil blíže k mině, patu zarazil do písku a vryl dlouhou čáru až na okraj pláže. Tam další zapíchl klacek, na jehož konec zavázal kus červeno-bílé pásky. Voila! Kdo hádá vyklizení pláže, bude zklamán. S přáním hezké dovolené se s námi jen rozloučili a odešli.

Překvapeni? My také. Rozuměli jsme tomu, že se stoupajícím mořem těžko bezpečně vojenskou munici odstraní, ale že nikdo nezůstal pro zajištění bezpečí ostatních, nás zaskočilo. Asi čekáte, že s odlivem dorazili pyrotechnici i speciální technika a mina zmizela rychleji, než se objevila. Vzhledem k tomu, že by tím můj příběh skončil, je jasné, že tomu tak nebylo ani zdaleka.

Nevybuchlá dělostřelecká mina se na pláži totiž válela, slunila, chcete-li, další dny, týden a změnilo se akorát to, že nějaký místní to už nevydržel a dělostřeleckou munici ohraničil kolíky, jelikož kolem místa projížděly také traktory a mohly by ji snadno přejet. Nemluvě o procházejících se rodinách s dětmi.

Mezitím kontaktování české ambasády přineslo jen mizivou útěchu. Jen se tím prý potvrdil celkový přístup Francouzů k jakémukoli problému. Budu ovšem oponovat slovy: „Až na jednoho.“ Míra frustrace tamního obyvatele vyústila v ještě nebezpečnější situaci, ať byly jeho úmysly sebevíc ušlechtilé. Po několika dnech, kdy někteří z nás leželi na pláži a další se šli projít, náhle vše zmizelo. Klacky i munice se prakticky vypařily. Nikdo z nás si ničeho nevšiml ani neslyšel přijet žádné auto, které by to odvezlo. A to jsem ještě týž den vše znovu fotil.

Byli jsme překvapeni, nicméně se nám ulevilo, že už je pryč. „Aby náhodou neležela na té bedně u vstupu na pláž,“ pronesl jsem ve vtipu. Jenže to jsem nevěděl, jak blízko pravdě jsem vlastně byl. Šel jsem se tam podívat a na dřevěné bedně, kam lidé dávají odpad z moře, opravdu ležela mina na přímém slunci. Nemusím asi připomínat, že v polovině července se Francie potýkala s extrémním suchem kvůli vysokým teplotám.

Tehdy už to bylo opravdu vážné. Chladnější voda a mokrý písek přece jen vojenskou munici alespoň ochlazovaly. Znovu jsme tedy telefonovali, přesněji snoubenka zavolala, tentokrát ale rodinného přítele, rodilého Francouze z nedalekého města. Ten kontaktoval radnici v Lingreville, tedy místě, kde jsme minu našli, a následně nám poslal zprávu, že celou záležitost vedení města urychleně vyřeší. A zde mohu potvrdit, že opravdu velmi rychle přikročilo k činu.

Na místo dorazili úředníci v bílém kombíku, prohlédli podezřelý předmět, rozhlédli se a za doprovodu silné dunivé rány shodili minu za bednu. Už jen chybělo si očistit ruce, poplácat se po ramenou a pochválit se za dobře odvedenou práci. Celé jednání nás opravdu zaskočilo a silně naštvalo. Takhle to tam totiž zůstalo až do konce naší dovolené. Viděli jsme v tom naprosto neprofesionální přístup i ohrožení lidí, kteří tudy chodili na pláž.

Ať bylo chování záchranných složek jakékoli, konání radnice bylo silně za hranou. Střízlivější pohled na věc nám ovšem poskytla pyrotechnická služba Policie České republiky, která zároveň podle fotografií usoudila, že opravdu jde o dělostřeleckou minu.

„S příslušníky francouzské služby Service deminage, spadající do systému civilní ochrany, se pravidelně setkáváme při mezinárodních pyrotechnických konferencích a odborných jednáních. Z jejich prezentací a vzájemných diskusí vyplývá, že denně vyjíždějí k nálezům munice a v rámci těchto výjezdů současně svážejí i dříve oznámené nálezy. Kritéria, podle kterých stanovují priority jednotlivých zásahů, nám však nejsou podrobně známa. Francouzští kolegové také opakovaně uvádějí, že při současném tempu odstraňování válečné munice mají v některých regionech zajištěnu práci na několik staletí dopředu,“ odpověděl na dotaz redakce plukovník Stanislav Žid, vedoucí odboru munice pyrotechnické služby.

Podle něho zároveň mohou nastat situace, kdy jsou útvary nuceny přednostně řešit závažnější události a zásah u některého nálezu munice odložit. Vzhledem k silně zatížené oblasti, jakou Normandie bezesporu je, může jít v sezóně o několikátý výjezd. Francouzští pyrotechnici podle dostupných dat odstraňují ročně přes pět set tun munice z druhé světové války. Pro nálezy munice a manipulaci s ní navíc neexistuje jednotná evropská právní norma. Proto jsme také z jejich (ne)konání vnímali určitou netečnost. 

„V České republice je při nálezu munice, případně při podezření, že by se o munici mohlo jednat, každý povinen neprodleně ohlásit nález policii, nebo Vojenské policii, pokud je nález na území zrušených vojenských újezdů či v chráněném objektu,“ dodal Stanislav Žid.

Po návratu domů jsem písemně kontaktoval francouzské úřady a popsal celý incident. Reagovala pouze policejní prefektura příslušného regionu, ovšem pouze otázkou, kde se mina nachází. Na oplátku jsem se také zeptal, konkrétně na to, zda je tohle obvyklý postup. Světe div se, liší se!

Pokud se totiž na pláži najde podezřelý předmět, musí nálezce upozornit četnictvo, aby mohlo být vytvořeno bezpečnostní pásmo. Ne, rýha do písku to opravdu není. Informuje se následně také starosta obce, pořídí se fotografie, zaznamenají se souřadnice a zašle se na prefekturu žádost o pyrotechnickou likvidaci.

„Ve většině případů pyrotechnici zasahují do jednoho týdne. Jedinou situaci, kdy věc řeší okamžitě, je pouze ve chvíli, když z výbušného předmětu vychází kouř,“ reagovala na dotaz redakce Lou Leroy z oddělení komunikace prefektury Saint-Lô.

Celou věc navíc zkomplikoval neznámý „hrdina“, který dělostřeleckou minu odnesl na dřevěnou bednu na začátku pláže. Předmět se totiž nesmí přemisťovat a odnášet na pevninu, a to nejen z bezpečnostních důvodů. Jakmile se totiž nachází mimo námořní oblast, zasahovat už musí jiná služba. V našem případě by to mělo být pyrotechnické středisko civilní bezpečnosti v Caen. Celý proces se tak o to více prodlouží.

Jelikož mě utvrzovali v tom, že mi dají ihned vědět, až munici odstraní, je dost pravděpodobné, že tam leží ještě teď, nebo na mě Francouzi jednoduše zapomněli. Upřímně doufám v tu druhou možnost.

Zdroj: autorský text