První týden fotřího tripu číslo 8: Začali jsme na veselém hřbitově, hledali UFO a popírali gravitaci

Tak jsme zase vyrazili. Z Prahy jsme se přesunuli do Rumunska, kde osmý trip Fotra odstartoval naplno. První zásadní rada pro všechny: Pokud plánujete cestu do Rumunska, nezapomeňte na dálniční známky. Nejsou drahé, rozhodně je ale nekupujte online, zejména ne přes telefon. Systém je totiž tak komplikovaný a šílený, že vás to jen rozčílí. Nejlepší je koupit známku klasicky někde v budce na hranicích nebo na čerpací stanici. Je to rychlejší a efektivnější.

Oficiální stránky pro prodej rumunských dálničních známek jsou roviniete.ro, ale musíte se tam nejdříve zaregistrovat. My jsme to zkusili a narazili jsme na absurdní problémy. Nejdřív Pepa zaregistroval auto, pak chtěl ještě zaregistrovat sebe, protože bez toho známku nemohl koupit. Jenže pak už zase nemohl přidat své auto, protože to bylo registrované, jenže k němu nešla koupit známka, protože nebyl registrovaný Pepa a bez zadaného auta nešla registrace dokončit. Mimochodem, při registraci je nutné vyplnit VIN, což je snad jediná země, kde je to potřeba. Takže radši na to zapomeňte a vyřešte to offline.

První den jsme dorazili do našeho ubytování kolem deváté večer, ale ne všechno šlo podle plánu. Ubytování nebylo připravené a majitel měl kolem sebe dva velké, divoké a agresivní psy. Doporučil nám zůstat jen na zahrádce, protože psi nedávno pokousali dva Italy a roztrhali jim psa.

Jenže jeden ze psů se dostal skrz díru v plotě na zahradu, což způsobilo, že holky začaly ječet. Raději jsme odjeli a našli jiné ubytování, i když to bylo složité, protože jsme to řešili v deset večer. Naštěstí jsme našli nové místo o 10 km dál, které bylo nejen levné (1000 Kč pro nás čtyři a psa), ale také příjemné. Paní domácí navíc skvěle vařila, takže jsme měli nejen kde spát, ale i co jíst. Bylo to fakt výborné ubytování. 

Naše osmá cesta oficiálně začala v oblasti blízko ukrajinských hranic, která se jmenuje Maramureș. Úplně první zastávkou osmého tripu byl Veselý hřbitov. Tohle místo funguje od roku 1935, kdy si jeden místní řezbář řekl, že tam ty náhrobky udělá trošičku jinak než všechny ostatní. Náhrobky jsou zde dřevěné, malované a zobrazují zesnulé ve svých oblíbených aktivitách, v práci, nebo způsob, jakým zemřeli. Je to malebné a velmi odlišné od běžných hřbitovů. Tady totiž opravdu poznáte životy lidí, kteří zde odpočívají. 

Těch náhrobků tam jsou stovky. Člověk se z nich dozví, že se jeden nebožtík například utopil v řece nebo že narazil do stromu v autě. Že nějakému pasáčkovi uřízli hlavu, že pána zabil blesk, nebo že na nějakou paní spadly elektrické dráty poté, co do sloupu elektrického vedení narazilo auto. Je to udělané moc pěkně a ano, zní to zvláštně, ale je to strašně malebné. Řezbář, který to tam vymyslel, už umřel také a má tam také svůj náhrobek, kde je vidět, jak vyřezává náhrobky a barví je. Ale vychoval si nástupce, takže hřbitov funguje pořád dál.

Další zastávkou byl antigravitační kopec, který má na Instagramu obrovskou popularitu. Na tomto kopci máte pocit, že jedete z kopce, ale auto (nebo cokoliv jiného) se v určitém místě po odbrzdění začne pohybovat opačným směrem. Takže jsme dali neutrál a opravdu jsme couvali do kopce. Je to zážitek, který musíte zažít na vlastní kůži, abyste tomu uvěřili. Nebo jsme na silnici dali láhev a ona se začala kutálet do kopce. Problém je, že ta silnice je hodně frekventovaná, tak musíte dávat pozor, aby to nebyl váš poslední fyzikální pokus a neměli jste pak obrázek na veselém hřbitově. 

Tato oblast je také známá svou architekturou z 15. až 17. století. Je tu obrovské množství dřevěných kostelů. My jsme navštívili klášter Bârsana, který vypadá jako někde ve Švýcarsku. Kostely zde byly stavěny bez hřebíků, což je úžasné řemeslné umění a důkaz mistrovství tehdejších řemeslníků. Dnes už ale asi kvůli bezpečnosti starých staveb většinou hřebíky mají. 

Následně jsme se přesunuli pod město Kluž, kde jsme navštívili tři zajímavá místa. Jedním z nich je největší podzemní prostor vytvořený člověkem. Jmenuje se to Salina Turda a jsou to bývalé solné doly. Jako je to obrovské a hluboké 15 nebo 17 pater. Někdy na přelomu tisíciletí tam proběhla rekonstrukce a poté byly doly zpřístupněny. Normálně tam udělali zábavní park. Je tam ruské kolo, které má průměr 20 m. Můžete si tam zahrát kulečník, ping-pong, můžete si tam zahrát minigolf, jezdí se tam na lodičkách na podzemním slaném jezeře v -17. patře. Chodí se tam po neuvěřitelných úzkých dřevěných schodech a tak podobně.

Tohle místo je hodně zajímavé a má jedno z nejvyšších hodnocení v rámci turistického průvodce Michelin. Vizuálně je to neuvěřitelné. Jen to má jednu nevýhodu, je tam děsivá organizace. Všude se stojí fronty, na lístky i na výtah, takže pak raději stejně jdete těch 13 pater po schodech a dalších x pater k slanému jezeru. Funguje tam slaná ozdravovna, dokonce se v podzemí dá i bydlet.

Je to každopádně super místo, protože nahoře bylo 40 stupňů a dole bylo asi 18 stupňů. Doly by mimochodem mohly pořád fungovat. Je spočítáno, že kdyby sůl tady dále těžili, tak by mohli celý svět solí zásobovat ještě po dalších 60 let.

Potom jsme pokračovali na místo, které sice na první pohled nevypadá úplně zajímavě, ale byly zde menšiny německých lidí, kteří sem emigrovali, takže sem přinesli jiné náboženství a stavěli si zde opevněné kostely, které byly zároveň pevnosti. Místo se jmenuje Biertan a má jednu hodně speciální zvláštnost, protože tam bylo vězení pro manžele.

Když se chtěl někdo rozvést, tak zašel za farářem s tím, že se chce rozvést. Pár byl následně zavřen do vězení pro manžele. Byl to takový domeček hnedka vedle kostela, kde měli k dispozici jednu postel, stůl, jednu lžíci, jednu židli, jeden talíř a jeden vidličku a museli spolu vydržet takhle fungovat 6 týdnů. A pokud to vydrželi, tak je rozvedli. Když ne, tak mezi nimi došlo k dohodě, že spolu budou dál žít a mohli to vězení opustit ještě před uplynutí šesti týdnů. Za 300 let trvání tohoto vězení kněz rozvedl pouze jediný pár, který to celé vydržel. 

Mimochodem, v kostele je i krypta, kde je socha člověka, který vypadá jak upír. Místní vampirologové říkají, že právě zde se inspirovali tvůrci všech těch moderních upírů.

Nedaleko města Kluž jsme také prozkoumali les Hoia Baciu, známý jako bermudský trojúhelník Transylvánie. Do moderní historie se zapsal tak, že v roce 1968 tam jeden armádní technik vyfotil doposud nejprůkaznější a nejzajímavější fotografie UFO na celém světě. On tehdy samozřejmě nevěděl, že to je UFO. V šedesátém osmém Rusové okupovali Československo a on to vyfotil zhruba ve stejné době, takže se bál, že vyfotil nějakou tajnou ruskou zbraň.

Les je ale zajímavý i jinak. Údajně se v něm ztratilo a už se nevrátilo 1000 lidí. Všechno prý začal bača, který se tam ztratil ze stádem 100 ovcí a už se nikdy nenašel. Existují i jiné příběhy, například že tam šla malá holčička. Ztratila se, 5 let ji nikdo neviděl a po pěti letech ji tam našli ve stejném oblečení a nezestárla ani o den. Uprostřed lesa je mýtina, která má tvar kruhu a kde roste jenom tráva. Nic jiného, žádné keře, žádné stromy. Stromy, které jsou kolem mýtiny, se sklání do středu toho kruhu. Rostou ne jako jednotlivé stromy, ale třeba po šesti. A jsou ohnuté k tomu kruhu. Říká se, že to je letiště mimozemšťanů a jakoby střed tohoto tajemného lesa. 

Na fotkách, když se tam člověk vyfotí, tak se tam prý objevují duchové. Přestává tam fungovat profesionální technika a nám tam nechtěl létat dron. Je to celé zvláštní a trochu strašidelné. Funguje tu takzvaný Hoia-Baciu Project. To jsou kluci, kteří si založili takovou agenturu a provází po lese lidi. Ty prohlídky můžou být denní i noční a ty noční jsou velmi strašidelné. My jsme byli na denní, pro jistotu, kdyby náhodou... Takže jsme šli v šest, ale vraceli jsme se, když už se stmívalo.

V lese dokonce spousta lidí v létě normálně žije, chtějí odhalit ty záhadné věci, takže vás většinou v lese vystraší lidi, než že byste tam potkali ducha. Spíš tam potkáte nějaké blázny, kteří se zde pohybují. Les není veliký a vlastně je specifický tím, že je poblíž obrovského města, a přesto se k němu váže tolik historek. 

Důležité je ještě vědět, že když si tento les vyhledáte na internetu a zobrazíte fotky, tak se tam objeví fotky takových pokroucených stromů. Ale to je všechno fejk, to tady moc není. Nicméně ten les je opravdu zvláštní. Třeba jsme jednou přišli a v lese nezpívali ptáci, bylo tam absolutní ticho. Les se řadí mezi ty nejstrašidelnější na celém světě. Pořádají se tam také různé výpravy a málokdo ví, že to je v Rumunsku a že byl právě tady vyfocen létající talíř, jehož tvar je úplně stejný, jako snad o dva měsíce potom později nafotili v Kalifornii.

Nyní jsme poblíž soutěsky Vălișoara, v krásné oblasti s maďarskými vesnicemi. Chata, ve které bydlíme, je úžasná, i když tu neteče voda. Ještě jsme natočili vedlejší město Aiud. Je to menší město, má asi 25 000 obyvatel a my jsme ho natočili, protože lidi mají o Rumunsku mylné představy a někdy se zdá, že se sem bojí jet. Třeba kvůli bezpečnosti. Tak jsme chtěli ukázat, jak se žije v takovém běžném transilvánském městě. Máme tři základní poznatky: čisto všude, v každém městě Lidl, Kaufland, Penny, výborně zásobený, v každém městě lékárna, v každém městě velké banky, takže peníze vybíráte u těchto bank. Hotovost je potřeba mít, protože karetní služby tady nejsou úplně na takové úrovni, jak jsme my zvyklí u nás. 

V dalších dnech se posuneme dál na jih na Transfăgărășan a Transalpinu, navštívíme hrady Vlada Tepese a místa natáčení seriálu Wednesday. Těšte se, pěkně se nám to rozjíždí!

Zdroj: autorský text