Opouštíme Rumunsko. Srbsko nás vítá železnými vraty, pyramidou, zdí z lebek a plešatým Ježíšem

Rumunsko bylo zajímavé, ale nastal čas posunout se dál. Než jsme ale Rumunsko definitivně opustili, navštívili jsme domky, kde se točily další scény ze seriálu Wednesday. Bohužel jsou zavřené a chátrají. Zkoušeli jsme také navštívit studio v Bukurešti, kde se točily interiérové scény, ale ani tam nám štěstí nepřálo. Nicméně Bukurešť nabídla ještě jednu děsuplnou atrakci, a sice Palác parlamentu.

Palác parlamentu v Bukurešti je jedna z největších budov světa. Je to také nejtěžší stavba světa. Ročně se propadá asi o 1 cm, má 1100 místností, většinou nevyužitelných. Jsou to chodby, kde se nedá nic dělat. Ceausescu si tuto stavbu vymyslel, protože miloval Pchjongjang a Čínu. Inspiroval se architekturou Severní Koreje a po velkém zemětřesení, které proběhlo v Bukurešti v 70. nebo 80. letech, to využil jako záminku a začal přetvářet Bukurešť po vzoru Pchjongjangu.

Palác parlamentu je opravdu nechutně veliký. Má 240 m na šířku a 270 m na délku, 9 nadzemních a 8 podzemních pater včetně několika podzemních garáží a únikových tunelů. Je to neuvěřitelně obludná stavba, kterou si dovedete představit, ale zároveň je nějakým způsobem přitažlivá. Natočili jsme ji, ale dovnitř jsme se nedostali, protože je omezený počet lidí, kteří mohou dovnitř. Zrovna byl víkend a my jsme se tam nedostali, ale upřímně, ani nám to nevadilo.

Nezdálo se, že by ta prohlídka za moc stála, soudě už jen podle zastaralé vrátnice a vstupní haly. Mám pocit, že Rumuni obecně se svými atrakcemi neumí moc dobře pracovat. Naproti tomu Srbové, co jsme zatím navštívili, umí ta místa využít mnohem lépe a mají to připravené pro turisty opravdu dobře. Jen ti turisté v Srbsku vůbec nejsou.

Po cestě do Srbska jsme měli ještě jeden zážitek – pronajali jsme si apartmán. Majitel byl nějaký IT technik a všechno se ovládalo přes telefon, takže nám poslal nějaký vzdálený přístup a pak jsme měli používat mobil. Ovládala se tím výjezdová závora, garážová vrata, zámek od dveří, výtah, který vedl až do bytu...

Peklo bylo, že když jsme přijížděli k tomu domu, ztratili jsme signál, takže nám celý vzdálený přístup byl k ničemu, neměli jsme čím ty věci ovládat, protože jsme nebyli na internetu. Trvalo asi hodinu a půl, než jsme se dostali do ubytování. Stáli jsme před závorou, ale nešla otevřít. Majitel apartmánu neměl signál, my jsme také neměli signál, takže než se otevřela závora, trvalo to věčnost. Pak jsme nevěděli, která vrata máme otevřít, výtah se nechtěl rozjet. Stáli jsme u výtahu 20 minut, tlačítka nereagovala a nebyli jsme schopni vyjet do 3. patra, kde jsme bydleli.

Ovládat se tím měla i klimatizace, která v noci vypadla. Psali jsme pánovi, že vypadla klimatizace, a on odepsal, ať si vezmeme násadu od koštěte a zmáčkneme na klimatizaci příslušné čudlíky. Veselé to bylo.

Hranice do Srbska jsme projeli snadno. Lidé nám psali, že budeme čekat na hranicích, ale my jsme si vybrali malý přechod a nečekali jsme ani minutu. Zkontrolovali nám pasy a doklady od auta. Ani jsme neukazovali Lumi a projeli jsme úplně snadno.

První věc, kterou jsme v Srbsku navštívili, byla Železná vrata. Dunaj zde protéká Karpatami a rozděluje je na Rumunsko a Srbsko. Protéká sérií soutěsek dlouhých 100 km. Před soutěskou je Dunaj široký několik kilometrů, ale nejužší místo v soutěsce má dnes 145 m. Všechna ta voda teče do trychtýře, a proto to bylo jedno z nejnebezpečnějších míst pro lodě. Na dně jsou stovky vraků a havárie se lodím nevyhýbají ani dnes, kdy je řeka regulovaná kaskádou přehrad.

Rumuni tomu říkají Železná vrata, Srbové Džerdap. Je to jedno z nejhezčích míst, které jsme zatím viděli. Dunaj a soutěsky jsou úžasné, skály jsou vysoké 300 až 400 m a Dunaj hluboký až 80 m, což ho řadí mezi nejhlubší řeky na světě. Dají se tam dělat výlety na lodi a chodit na treky po horách. Holky se v Dunaji koupaly, nikdo tam nebyl.

Stejně jako vždycky v Srbsku, i tentokrát jsme zjistili, že tam prakticky nejsou žádní turisté. Lidé se této země z nějakého důvodu bojí, což je škoda, protože je to velmi příjemná země. Na rozdíl od Rumunska je tu méně obyvatel a téměř žádní turisté, takže můžete narazit na místa, kde není ani živáček. Navíc jsou tu krásné silnice. Podél celé kaskády a soutěsek se nacházejí krásná, historická místa, jako je pevnost Golubac, která v minulosti hlídala vjezd do Železných vrat. Tímto měli přehled o tom, kdo tudy pluje. Na rumunské straně je další pevnost, která se momentálně opravuje, ale je také velmi působivá.

Měli jsme štěstí, že jsme bydleli přímo v národním parku Džerdap, kam jsme jeli 30 km off-road s naším Superbem. To znamená rozbité silnice a pak skutečné polní a štěrkové cesty. Bydleli jsme na úžasném místě v chatě na kopci, asi 5 km vzdušnou čarou od nejužšího místa Dunaje, pod Velikim Strbacem. Strávili jsme tam 4 dny a bylo to asi zatím nejlepší místo, kde jsme kdy bydleli. Určitě bych se tam někdy vrátila.

Srbové obecně jsou velmi milí, často umí anglicky a je s nimi příjemné jednat. I majitel chaloupky byl velmi vstřícný. Ukázal nám vše potřebné a pak odjel, takže nám poskytl naprostou svobodu. Žádné zákazy, jen možnosti.

K Železným vratům se váže ještě jedna zajímavost. Jak jsou v Banátu české vesnice, tak lidé tam připluli po Dunaji, ale nepropluli Železná vrata. Vystoupili před nimi. Například vesnice Svatá Helena je českou vesnicí přímo u Železných vrat.

Když se zde postavila přehrada, zatopilo se mnoho historických a archeologických nalezišť. Navštívili jsme jedno takové, i když holky moc nechtěly, v parku Džerdap je jedno z nejstarších monitorovaných osídlení  organizovaného typu v Evropě. Říká se, že zde možná stálo první evropské město 9000 let před Kristem. Jmenuje se to Lepenski Vir a bylo to velmi zajímavé.

Kdybychom mohli, zůstali bychom v této oblasti déle. Dá se tam jet na čtyřkolkách, chodit po krásných stezkách, kde nikdo není, a proplouvat nejužšími místy na lodi. Tam je vtipné, že jste chvilku v Rumunsku a chvilku v Srbsku, jak tam ty lodě jezdí ze strany na stranu.

U Železných vrat jsme strávili čtyři dny. Pak jsme se posunuli k hoře Rtanj. Slavný spisovatel Arthur C. Clarke, autor Vesmírné Odysey, řekl, že to je pupek světa a energetická anomálie. Hora připomíná pyramidu a jsou tam naměřené zajímavé energetické hodnoty. Rostou tam zvláštní druhy rostlin, ze kterých se vyrábí silné afrodiziakum a také čaj, považovaný za nejlepší na světě. Koupili jsme si a vyzkoušíme.

Na hoře by měl být poklad. Začátkem 20. století tu dokonce vyhodili do vzduchu kapli, protože si mysleli, že poklad je pod ní. Mluví se tu o mimozemšťanech a všemožných tajemstvích. Navštívili jsme také místo zvané Vrelo, které je považováno za energetický pramen. Doporučuje se tam sedět dvakrát denně 20 minut a obejít ho devětkrát, aby se člověk zbavil nemocí. Prodávají tam čaj a bylinky z hory, stejně jako kořeny vřesovníku, které mají být talismanem proti negativním silám. Na ty kořeny nesmí nikdo sahat, dokud si je někdo nekoupí, čímž se i aktivují.

Odtud jsme jeli na místo zvané Stará Planina, známé jako střecha Srbska, jedny z nejopuštěnějších strašidelných hor. Navštívili jsme město Niš, kde se narodil císař Konstantin Veliký, zakladatel Konstantinopole. V Niši se nachází i děsivá zeď z lebek.

Srbsko bylo od 14. století pod brutální osmanskou nadvládou. V 19. století zde proběhla povstání proti Osmanům. Po jednom povstání kolem roku 1803 až 1809, když si povstalci uvědomili, že jsou poraženi, vyhodili svoji pevnost do vzduchu, což zabilo mnoho Turků. Správce oblasti nechal proto uřezat hlavy všem obráncům, těch hlav bylo 1000, a postavil z nich zeď. Měla odstrašit další snahy o samostatnost Srbska.

Dnes je kolem zdi kostel, protože po získání nezávislosti Srbska v 19. století bylo toto místo prohlášeno za posvátné. Z původních 1000 lebek zůstalo asi 60, protože se mnoho z nich rozpadlo nebo bylo rozkradeno. Zeď Čele Kula je děsivé místo připomínající krutou historii Srbska.

Poté jsme navštívili kostel apoštola Petra a Pavla, vysekaný ve skále. Tento kostel je jedinečný freskou holohlavého Ježíše, jediného plešatého Ježíše Krista na světě. Stavitelé kostela přišli odněkud z východu, ovlivněni východními náboženstvími. Pepa tam při natáčení říkal, že ani ti, kterým vypadaly vlasy, nemusí smutnit, protože v Srbsku existuje kostel, kde je i Ježíš plešatý a zvláštně oblečený, něco mezi Buddhou a římským senátorem.

Už jen dostat se do kostela bylo zajímavé, buď bývá odemčený, nebo si klíč vezmete na mostě. Uvnitř jsou na každém oltáři peníze, desítky tisíc srbských dinárů, které tam nechávají věřící. Těžko říct, kdy si je pravoslavní vyzvedávají. Vypadalo to, že tam peníze leží dlouho. Kostel zkrátka hlídá plešatý Ježíš.

V roce 2018 jsme byli v srbských horách poprvé a přemýšleli jsme, jak se to tu od té doby změnilo. Nezměnilo se nic. Sem tam se objeví nějaká rekonstrukce nebo nový penzion, ale většina zůstává stále stejná a strašidelná. Vážou se k tomu úžasné historky, které si povíme příští týden.

Zdroj: autorský text