Fotr stále ještě natáčí osmý trip: Vesnice duchů, sněhové řetězy a stopování Vetřelce ve Švýcarsku

Na naší cestě napříč Evropou z východu na západ nás čekala další fascinující dobrodružství. Od strašidelných míst v Itálii, včetně vesnice duchů, přes švýcarské hory s jejich extrémními lanovkami až po stopování legendárního Vetřelce H. R. Gigera. A samozřejmě nemohla chybět ani kauza sněhových řetězů. Jak to všechno dopadlo?

Narbona di Castelmagno, neuvěřitelná vesnice uprostřed hor, vás už při první zmínce dostane. Ačkoliv ji opustili poslední obyvatelé v 50. letech minulého století, její kouzlo přetrvává. Dnes do ní nevede žádná pořádná silnice, dostanete se tam jen pěšky dvěma náročnými stezkami – buď po vrstevnici vysoko v horách, nebo podél řeky. Obě cesty měří zhruba 2,5 až 3 kilometry a vyžadují pořádnou dávku odvahy a fyzické kondice.

Existují dvě hlavní teorie o tom, proč Narbona vznikla. První zmiňuje úkryt před morovou epidemií, druhá možnost hovoří o útočišti pro zločince prchající před zákonem. V době své slávy vesnice čítala zhruba 150 obyvatel, kteří zde žili jako samostatná komunita. Život zde byl drsný a nebezpečný, a právě to byl důvod, proč se další generace rozhodla místo opustit.

Dnes je Narbona vesnicí duchů. Původní obyvatelé domy opustili, ale ještě nějakou dobu se do nich vraceli během léta. Jenže postupně se vesnice stala cílem nájezdů zlodějů a domy začaly chátrat. V současnosti tak zde najdete jen zbytky stavení a jedinou funkční budovou je kostel s plechovou střechou. Při naší návštěvě jsme měli pocit, jako bychom se vrátili o století zpět. Atmosféra byla fascinující a samotná cesta – v dešti a se psem – byla adrenalinová výzva. Naštěstí vše dobře dopadlo, i když jsme se chvílemi opravdu báli.

Když člověk prochází takovými místy, kde kdysi žili lidé, uvědomí si, jak těžké muselo být zdejší přežívání. V 50. letech se mladší generace rozhodla Narbonu opustit a vesnice začala upadat. Lidé odcházeli do měst, ale domy zde nechávali jako letní obydlí. Pak se však objevili zloději, kteří stavení vykradli do posledního kamene. Dnes jsou vesnice jako Narbona typické pro italský venkov – chátrající vzpomínky na kdysi živé komunity, které se postupně vytrácejí z mapy.

Itálie se už dlouho snaží tento trend zvrátit. Některá města a vesnice nabízejí nemovitosti za symbolickou cenu, často jen za jedno až tři eura, aby přilákala nové obyvatele. My jsme měli to štěstí vidět tento fenomén na vlastní oči – v regionu, kde už není ani kavárna a některé cesty jsou v horším stavu než sama vesnice. Cesta do Narbony vedla po úzké horské silnici a Pepa musel v zatáčkách dvakrát couvat. Bylo to doslova o nervy, ale stálo to za to.

Po návštěvě Narbony jsme si našli ubytování ve vesnici, která sice také měla složitou historii, ale tentokrát byla zrekonstruovaná. Domy staré několik stovek let byly přestavěny na útulné apartmány a náš čtyřdenní pobyt tam byl docela příjemný. Domky byly dokonce dog friendly, což nám umožnilo vzít s sebou i Lumi. Připomínkovali jsme dvě nové epizody a měli trochu času na odpočinek, i když jsme se po chvíli začali trochu nudit.

Kromě toho jsme se museli postarat o naše auto. Projížděli jsme přes vysoké horské průsmyky, kde se počasí mění jako na houpačce – jeden den je 9 stupňů, druhý den může být -3 a sněžit. To znamenalo jediné: museli jsme koupit sněhové řetězy.

Víme, že výběr řetězů není jen o rozměru pneumatik, ale také o prostoru v podbězích kol. U našeho Superbu s devatenáctkami to byl trochu problém, ale nakonec jsme pořídili správné řetězy, i když to bylo drahé jako malý poklad. Řetězy máme jako pojistku, kdyby nás horské podmínky přece jen zaskočily.

Jedním z vrcholů naší švýcarské mise byla návštěva Gelmerbahn – lanovky, která je známá jako nejstrmější na světě. Její úhel stoupání je 106 stupňů, což je téměř kolmá stěna. Původně sloužila k přepravě stavebních dělníků, kteří ve 20. letech minulého století stavěli přehradu. Dnes je tato dráha přístupná turistům a jízda na ní je doslova jako adrenalinový zážitek na horské dráze.

Když sedíte v otevřeném vozíku a pomalu stoupáte vzhůru po kolejích, máte pocit, že vás za chvíli čeká volný pád. Lidé křičí a smějí se, ale nervozita je jasně patrná. Naštěstí to dopadlo dobře – nikdo nevypadl a lanovka nás dovezla až na vrchol, kde se otevřel pohled na nádherné jezero.

Před samotnou jízdou jsme narazili na „ekobio“ toalety – dřevěné toitoiky se srdíčkem, kde místo vody používáte piliny. Po odlehčení lopatkou vše zasypete a výsledek je překvapivě čistý. Tyto toalety byly zakurtované k betonovým blokům, aby je náhodou neodnesl vítr. Prostě Švýcarsko.

Na závěr našeho švýcarského putování jsme se vydali po stopách slavného švýcarského umělce H. R. Gigera, tvůrce Vetřelce. Tento geniální výtvarník navrhl nejen ikonického mimozemšťana, ale také celý svět Vetřelce včetně kosmické lodi. Za svůj přínos filmovému světu získal Oscara.

Gigerovo rodné město Chur je na svého slavného rodáka náležitě pyšné. Najdete zde náměstí s kašnou a sochami v mimozemském stylu. Nechybí ani legendární Giger Bar, který původně měl vzniknout v New Yorku. Kvůli extrémně vysokým nákladům však projekt nakonec realizovali právě v Churu. Interiér je zařízen ve stylu Vetřelce, a přestože už bar trochu vybydleli, stále má své nezaměnitelné kouzlo.

Samozřejmě jsme navštívili i muzeum v městečku Gruyéres, kde jsou vystaveny některé z Gigerových uměleckých děl, včetně monumentální sochy Vetřelce. Tato část naší cesty byla oslavou umění a tvůrčího génia, který zanechal nesmazatelnou stopu v popkultuře. Švýcarsko nás tímto způsobem zavedlo do nečekaných a vzrušujících míst, která budeme ještě dlouho vstřebávat.

Naše dobrodružství zdaleka nekončí, evropské hory jsou plné neprobádaných koutů.

Zdroj: autorský text