Místo devíti hodin jsme do Chorvatska jeli pološílenou trasou dva dny. Ale byl to zajímavý zážitek

Moto našeho webu je „Punkové cestování nejen s dětmi“ a moje drobná účast na natáčení chorvatského speciálu kolegů z televizního i webového Autosalonu to naplnila do nejposlednějšího puntíku. Základní koncept byl o tom, že z Prahy do města Senj vyrazí čtyři posádky. Dvě auta jela tradičně na Vídeň a Záhřeb, fotr Pepa jel přes Maďarsko a já jsem měl doprovázet kolegu, který jel na motorce a který měl ukazovat, že „cesta je cíl“ a že se dá do Chorvatska jet i velmi netradičně. 

Punkový a veskrze velice skromný scénář, který se k nám samozřejmě dostal na poslední chvíli, hovořil o záměru ukázat „místa, jaká jste po cestě do Chorvatska ještě nikdy neviděli“ s tím, že máme jet kudy chceme a máme navštívit a nějakým způsobem natočit čtyři lokality. S natáčením nemám velké zkušenosti, což na televizním výsledku asi bylo dobře poznat, ale člověk tak nějak dokáže odhadnout, že pokud má televizní Autosalon obsáhnout reportáže ze tras do Chorvatska, tři testy aut, test motorky a k tomu ještě ukázat čtyři různá místa, moc prostoru nezbývá. A tak se stalo, že z téhle cesty se nakonec do televize dostalo v trochu větším detailu jen jedno místo. 

Ještě jedna základní podmínka naší trasy vlastně podle malinkatého scénáře existovala - nesmíme jet po dálnicích. Tohle jsme ale začali naplňovat až od hranic s Rakouskem, protože plácat se po okreskách z Prahy do Českých Budějovic je spíše otrava a zbytečné zdržení. Kousek za vesnicí Halámky jsme měli první větší pauzu, dali jsme sekanou v housce na zdejší benzince a pak už to začalo být zajímavé. Směřovali jsme k soutěsce Wasserlochklamm, která je tak nějak uprostřed mezi Lincem, Vídní a Grazem (Štýrským Hradcem, chcete-li). Sem už jsme se nechali vést navigací nastavenou mimo dálnice, byl všední den, přelom dubna a května a kolegovi na motorce jsem tuhle část cesty upřímně záviděl. Po chvilce jsme se totiž dostali na rakouský venkov občas působící až kýčovitě upraveně a uprostřed toho úplně prázdné okresky klikatící se nahoru a dolu skrz větší či menší kopečky. 

Super úsek přišel zejména za vesnicí Grafenschalg, kde jsme odbočili na Dietmanns a Ulrichschlag. Dunaj jsme přejeli ve městě Hofamt Priel. Tady jsem si nakonec docela užil i já s doprovodným Volkswagenem T-Cross s nejsilnějším dostupným motorem, tedy se čtyřválcem 1.5 TSI o výkonu 150 koní. I dojezd k soutěsce Wasserlochklamm je pěkný, protože už se krajina změní a jede se mezi horami. 

Obecně bych tuhle část naší trasy doporučil někomu, kdo směřuje do Chorvatska právě buď na motorce, nebo je to nadšený řidič a kdo pojede o všední den, aby se vyhnul většímu množství cyklistů. Pěkně se svezete, kromě kýčovitých venkovských míst uvidíte i nevšední lokality (jeli jsme kolem nějakého obřího lomu, nebo co to vlastně bylo) a později se můžete napojit na dálnici A9 a pokračovat už klasicky na Graz, Maribor a tak dále. 

Soutěsku Wasserlochklamm má na svém seznamu míst připravených k návštěvě kolegyně Aneta, která nám tip na tohle místo dala. Já jsem tuhle lokalitu pro kolegy z Autosalonu na našem punkovém tripu směr Chorvatsko vybral proto, že to teoreticky může být zajímavé zpestření pro někoho, kdo si chce cestu na dovolenou rozdělit do dvou dnů a kdo se chce zastavit někde v Rakousku. Když pojedete do Chorvatska přes Budějovice, Linec a dále na Graz, tak z dálnice A9 to je sem něco málo přes 60 km a zhruba hodina cesty. Je to malá zajížďka. 

Samotná trasa v soutěsce je dlouhá 1,6 km, většina vede na dřevěných lávkách a je zde pět vodopádů. Stoupá se od řeky Salza a výstup by měl trvat podle oficiálních informací 1,5 hodiny. Tahle zastávka tedy bude vyžadovat přespání, protože zabere více času a je trochu náročnější. My jsme bohužel tolik času neměli, takže jsme jen omrkli pěkný visutý most nad řekou. Na něm fakticky výstup do soutěsky začíná, ale turniket pro kontrolu lístků je až za řekou. Během otevírací doby je tedy tento most přístupný zdarma. Stačí projít přes obchod, kde kromě vstupenek můžete koupit také třeba zmrzlinu. 

Kdybyste se tu chtěli zdržet ještě déle, nebo byste chtěli navštívit něco jiného, tak kousek vedle je středisko Hochkar. V zimě se tu lyžuje, v létě si užijete výhled z Hochkar 360 Skytour. Tahle atrakce byla pro naše natáčení další možností, ale nakonec se ukázalo, že v době naší návštěvy nebyla otevřená, tak jsme dali pozdní oběd a po dalších pěkných silnicích klikatících se mezi horami jsme pokračovali směr Slovinsko. 

Pokud směřujete někam na sever Chorvatska, například na Istrii, patrně pojedete právě přes Graz a pak kolem Wörthersee na Lublaň. Na našem chorvatském tripu jsem chtěl ale vyzkoušet něco méně profláknutého a od kolegů, kteří mají u nás na starosti cestovní ruch ve Slovinsku, jsem dostal tip na menší přechod přes obce Sadnikar a Zgornje Jezersko. Od Wasserlochklamm jsme odjeli relativně pozdě a ještě jsme dávali ten oběd, takže jsem doufal, že právě tady v horách chytneme alespoň západ slunce, ale dorazili jsme až za tmy, což byla velká škoda. 

Nicméně cesta to je vynikající a opět to je skvělý tip pro motorkáře nebo nadšené řidiče. Takhle večer o všední den a mimo sezonu tu nebyl absolutně vůbec nikdo. Jakmile jsme sjeli na menší silnici vedoucí nahoru do horského sedla na přechod do Slovinska, nepotkali jsme dobrou půl hodinu absolutně vůbec nikoho. Už ani nepamatuji, kdy naposledy jsem zažil takhle krásné a takhle prázdné okresky. Kolega s motorkou se ztratil, ujel nám a tohle místo nakonec úplně minul. Jeho mínus. Já bych si jízdu býval užil mnohem více, kdyby kolega kameraman nenaříkal, že se mu vzadu přesýpají objektivy. Když se dostanete na Slovinskou stranu hor, kvalita silnice se výrazně zhorší. Tak moc, až jsem byl vděčný za T-Cross a jeho vyšší podvozek. 

Samotné Zgornje Jezersko nabízí především možnosti vysokohorských túr včetně výletu na Češku Koču. Je to nejstarší horská chata ve Slovinsku, kterou postavili Češi ještě v dobách, kdy Slovinsko a Česká republika byl jeden velký stát. Tohle místo může být zajímavým tipem pro někoho, kdo jeden den pojede z ČR sem (přece jen už je to docela daleko), druhý den si vyhradí na výlet do hor a další den bude pokračovat. My jsme tu chtěli přespat také, ale nakonec jsme našli krásné ubytování kousek mimo. Vzdušnou čarou to sice vypadalo jako nepříliš vzdálená lokalita, jenže po klikatých cestách to byla zajížďka na hodinu. Spát jsme šli až někdy po jedenácté večer s tím, že další den vstáváme asi tak v sedm. Prostě pohoda. 

Druhý den byla v plánu zastávka v lázeňské oblasti Terme Olimia. Ta leží na hranicích Slovinska a Chorvatska a kromě lázeňství jde také o oblast, kde se pěstuje víno. Konkrétně se jmenuje Slovinské Štýrsko. Tohle místo může sloužit jako výborný tip zejména pro rodiče s dětmi, protože zde je velký aquapark. Z hlavního tahu na Záhřeb to je sem sotva třičtvrtě hodiny. Pokud jedete někam více na jih Chorvatska, můžete si tu udělat příjemnou přestávku zhruba v polovině cesty a po menším odpočinku pokračovat dál. 

Případně se zde dá strávit i delší čas, je tu hrad Podčetrtek, nejstarší lékárna v Evropě, případně se můžete zajít přes hranice do Chorvatska podívat do vesnice, kde se narodil Josip Broz Tito. Asi by nemělo zapadnout, že my jsme se sem dopravili už po dálnici, protože jak byly rakouské okresky zajímavé, tak tady ty slovinské byly mimořádně nudné a zbytečně bychom tu akorát ztráceli čas, kterého se nám nedostávalo. Proto jsme nakonec také jen zběžně okoukli obec jako takovou, zvenku se podívali na aquapark a pokračovali do Chorvatska. Samozřejmě ne přímou cestou směr Senj, to by bylo moc rychlé a jednoduché. 

Když jsem naší punkovou trasu do Chorvatska plánoval, chtěl jsem to podle zadání čtyř míst udělat co nejvíce pestré, takže jedna zastávka byla v Rakousku, pak něco ve Slovinsku a jednu zastávku to chtělo také v Chorvatsku, ať je to vyvážené. Na mapě jsem toho kolem Záhřebu mnoho zajímavého nenašel a na rozdíl třeba od Slovinska, které má své turistické oficiální stránky zpracované výborně, Chorvatsko tak informativní není. Rozhodně ne tady v této vnitrozemské oblasti. Nakonec jsem úplně náhodou narazil na Petrovu Goru a zdejší brutalistický objekt. Při cestě směr Senj to byla další a tentokrát docela velká zajížďka, ale kolegům se ze všech míst nejvíce líbilo právě tohle, takže jsme sem rozhodně museli. Oproti pravidlům jsme si opět pomohli kouskem jízdy po dálnici. Ano, jet jsme měli podle hesla „cesta je cíl“, ale všechno má své limity. Popojeli jsme ze Záhřebu do Karlovace.  

Tuhle parádní stavbu najdete zhruba 40 km od Karlovace, cesta sem z dálnice A1 trvá necelou hodinku. Bude to dobrý tip pro turisti, kteří míří na jih Chorvatska někam k Zadaru nebo níže. V podstatě v Karlovaci sjedete a vydáte se směrem na Plitvická jezera po silnici, která v dobách před dokončenou dálnicí na jih jako hlavní tah a kde byl naprosto brutální provoz. Dobře si na ty noční jízdy pamatuji. Řada lidí se po cestě zastavovala (a stále zastavuje) na Plitvických jezerech, ale ty už dnes asi každý zná. Tady tato budova ale stojí stranou zájmu. 

Kolem tohoto památníku je docela zajímavý příběh, dnes je objekt volně přístupný, polorozpadlý a slouží jako taková nezabezpečená rozhledna na odlehlém místě. Možná se budete divit, jak pusté prostředí potkáte ve chvíli, kdy sjedete z hlavní silnice na Plitivice a ujedete pár kilometrů. Chvílemi není vidět živáčka. Dost nás zaujala i sámoška postavené v jinak rozpadlém baráku připomínajícím nějaký nedokončený obchoďák. Na Petrovo Goře pak najdete třeba i podzemní radiostanici nebo vojenskou nemocnici z druhé světové války. Je to rozhodně zajímavé místo. Pokud máte obytné auto, zjevně se tu dá přespat. V době naší návštěvy zde kempovalo tak osm obytňáků a to byl začátek května. Mimochodem, tahle stavba byla hodně vidět v nepříliš úspěšném seriálu Netflixu, který se jmenoval Evropské kmeny. 

Z Petrovo Gory jsme to už konečně vzali směr Senj. Sraz jsme měli v Průhonicích v pondělí v sedm ráno a do tohoto chorvatského města jsme se dostali v úterý v šest večer. Bylo to náročné, ale bylo to zajímavé. Původně jsem si říkal, že tahle trasa, kterou jsme jeli, je dost šílená a nedává moc smysl, jenže nakonec jsem dospěl k závěru, že vlastně nabídla docela pestrou skladbu zajímavých míst a že by to nebyl až tak špatný nápad. Jen by to chtělo asi týden, ne dva dny. 

Po večeři jsme šli spát, protože všichni byli vyřízení a další den se trojice aut i kolega na motorce zase vrhli na dálnici přímou cestou zpět do ČR. Já jsem neodolal a vypravil se na letiště Željava, což byla ještě větší zajížďka než Petrovo Gora, ale vyplatilo se. Je to skvělé a hrozně zajímavé místo, i když už je evidentně dost profláknuté a je tady mnoho lidí. Letiště Željava je těsně vedle Plitvických jezer, takže to opět může být super zastávka pro zpestření cesty na dovolenou, nebo z dovolené, pokud pojedete na jih Chorvatska.