Tenhle „bahenní“ park si uložte do cestovatelského seznamu, budete nadšeni. Město duchů leží opodál

Pokud pojedete jižní Itálií, určitě zařaďte na svůj seznam oblast Basilicata. Kromě Maratea na západním pobřeží, o kterém jsme psali v předchozím článku, se oblast táhne vnitrozemím do zálivu Jónského moře. A právě v srdci tohoto regionu se nachází přírodní rezervace Parco dei Calanchi di Aliano.

V mém seznamu jsem ji měla, ale to jsem ani v nejmenším netušila, co mě tu vlastně čeká. Už na úplném začátku jsem jela s pusou otevřenou.

Když jsem „napodruhé“ odbočila do ostré zatáčky na Strada del Parco dei Calanchi di Aliano, už jsem ji ani nezavřela. Projíždíte úzkou, ale poměrně kvalitní asfaltkou mezi olivovníky. A hlavně těsně kolem toho, co tento park dělá jedinečný a úchvatný. Po asi dvou kilometrech se po pravé straně nachází malý oplocený plácek na parkování, kde jsem zastavila. 

Doporučuji kvalitní boty a vyrazit na kratší či delší trek. Vezměte si do batůžku vodu a svačinu. I když neplánujete výlet na půl dne, věřte, že zůstanete déle, než jste původně chtěli. Můžete tu chodit bez cíle, jen se procházet. Okolí je nádherné. Celou dobu jsem přemýšlela, jak to tady asi vypadá, když je po dešti. To asi nebude ono a zřejmě to bude i dost klouzat, ale já tu byla v listopadu, kdy v oblasti dlouho nepršelo a ta krajina je úchvatná. Připadala jsem si v tu chvíli jako na jiné planetě. Byla jsem skutečně jak Alenka v říši divů.

Celá oblast má písčito-hliněné podloží a kopce, které tu příroda vytvořila, jsou vlastně „uschlé bláto“. Dle informací od místních se jedná o výsledek eroze půdy, kdy se v daleké minulosti na místě nacházeli především listnaté stromy, které byly vykáceny.

Nechápala jsem, jak je možné, že je oblast tak rozsáhlá a s takovým množstvím kopců. Jak je možné, že při větších deštích, které sice nejsou v oblasti příliš časté, se to celé nesesune.

Procházela jsem se tu nakonec téměř 3 hodiny. Jen tak. A víte, co na tom bylo ještě úchvatné? Byla jsem tam úplně sama a bylo kolem naprosto neuvěřitelné léčivé ticho. V oblasti je vidět, že ji každý déšť určitým způsobem změní a je to jedno z míst, kam se jednou vrátím. Hrozně mě zajímá, jak to tady bude vypadat třeba za 10 či 20 let.

Na místě, kde jsem parkovala, by mimo sezónu určitě nebyl problém i přespat do druhého dne a užít si noc v naprostém tichu a tmě. Můj cíl byl ale ještě o něco dál, tak jsem pokračovala na další tajemné místo.

Malé italské městečko leží v provincii Matera v regionu Basilicata. Je také nazývané jako „město duchů“. Je to vylidněné městečko Craco tyčící se na kopci. V 19. století mělo přes 2000 obyvatel, ale lidé začali postupně odcházet z důvodu neúrodné půdy v oblasti.

V roce 1959 oblast navíc postihlo silné zemětřesení a město se potýkalo s rozsáhlými sesuvy půdy. V roce 1963 pak úřady nařídili město z bezpečnostních důvodů vyklidit a obyvatele přesunuly do údolí do nově zbudovaného náhradního města Croca Peschiera, které se nachází o pár kilometrů dál. Po dalším zemětřesení v roce 1980 pak odešli i poslední obyvatelé.

Dnes zde žije dle informací od místního milého pána zhruba 7 rodin, které bydlí v novější části města na severní straně. I tady je ale mnoho opuštěných domů a bytů. Paradoxem celého města jsou např. viditelně nové kamery na příjezdové cestě, po které se do města prakticky skoro nejezdí. Většina příchozích přijede z druhé strany.

Staré město se stalo jednak cílem mnoha filmařů, z nám známých např. Umučení Krista či bondovka Quantum of Solace s Danielem Craigem.

A také se stalo oblíbenou turistickou atrakcí. Proto staré město bohužel není možné navštívit jen tak. Platí se zde vstupné a ve městě jsou určené okruhy k navštívení. Hned na začátku při příjezdu je cedule na parkoviště. Přestože se další nachází i vzadu v nové části, pokud chcete jít na prohlídku, je ideální nechat auto právě tady. Je tady také jedno ze dvou infocenter a možnost nákupu vstupenky.

Ke vstupu je to pak asi 300 m. Cestou potkáte pravděpodobně jediné obyvatele starého města a těmi jsou 3 oslíci, kteří by rádi něco k snědku. Postačí jim něco utrženého na louce naproti a budou vám vděčně zobat z ruky. Také o kousek dál střeží město bílý, poměrně velký, ale přátelský toulavý pes. Ten vás možná doprovodí až ke vstupu.

Otevřeno je od 1.4. do 31.10. každý den v době 10 až 18 hod a přes zimní sezónu pouze od pátku do neděle a o státních svátcích od 10 do 15 hodin. Vstupné stojí 14 € komplet. Platí jak do muzea, tak do celého přístupného parku. Vstupné lze koupit i zvlášť.

Pokud byste tu chtěli přenocovat, pak není problém (i dle místních) na zadním parkovišti právě za starým městem v novější části. V Park4Night aplikaci je parkoviště označeno o něco dříve, to je ale dnes již nepoužitelné a zarostlé trávou. Je třeba sjet z kopce dolů a za prvním domem odbočit doprava. Tam uvidíte značku „parkoviště pro autobusy“ a naproti je poměrně velký plac.

Mimo sezónu by to šlo i na předním parkovišti u infocentra. Chvíli jsem to také zvažovala, ale nakonec jsem vyrazila do svého dalšího cíle. Do nejstaršího italského města.