Fotr vs. Helsinky: Město, kde všechno dává smysl

Do Finska jsme se letos vrátili po čtyřech letech. Tehdy jsme s Fotrem natáčeli daleko na severu, za polárním kruhem, v Laponsku. Sníh, sobi, ticho, světlo, které se mění po minutách. Teď to bylo jiné. Jen pár dní v Helsinkách a jejich okolí. Kratší výlet, bez štábu, bez shonu. Takový návrat, za klidem, designem, jídlem a možná i za odpovědí na otázku, proč jsou Finové už několik let po sobě vyhlašováni za nejšťastnější národ světa.

Helsinky nejsou město, které by se snažilo ohromit. Nepředvádějí se. Nevynucují si pozornost. Kdo sem přijede s očekáváním velkolepých památek, může být zklamaný. Ale kdo přijede s otevřenou hlavou, odejde s pokorou.

Město je klidné, čisté a přirozené. Nikde nic zbytečného. Tramvaje jezdí přesně, chodníky jsou upravené, kavárny jednoduché a funkční. Nikdo se netlačí, nikdo netroubí, nikdo vás zbytečně neoslovuje. A přesto máte pocit, že se kolem vás pořád něco děje, drobnosti, gesta, pohledy.

Ten klid tady není prázdný. Má obsah.

Do Finska jsme se vydali s jednoduchým plánem, trochu se nadechnout, trochu se najíst a trochu se porozhlédnout po severském designu.

Byli jsme jen tři, já, Fotr a Lumi. Naše Alfa Romeo Stelvio, zaparkovaná u hotelu, působila mezi finskými Volvy a hybridními Toyotami trochu jako jižan na stáži v klášterní knihovně. Ale zapadla. Tady se nikdo neptá, proč máte právě tohle auto.

Mimochodem, Lumi znamená finsky „sníh“. Pojmenovali jsme ji tak dávno před touhle cestou, ale až tady to jméno dostalo úplně jiný rozměr. Finové se smáli, když jsme jim to říkali, a často přidali něco jako: „To je hezké, Lumi je tu pořád, i když zrovna netaje.“

Helsinky jsou město, které působí obyčejně, ale čím déle jste tu, tím víc objevujete detaily, které dávají smysl. Lavičky jsou tam, kde mají být. Okna kaváren jsou obrácená ke slunci. Voda je na dosah ruky. A lidé, i když vypadají uzavřeně, se dokážou usmát očima, klidně, přirozeně, bez přehánění.

Není tu potřeba nic dokazovat. Ani penězi, ani oblečením, ani výkonem. Možná právě v tom spočívá jejich „štěstí“ v rovnováze. Když se Finů ptáte, co si o tom titulu „nejšťastnější národ světa“ myslí, většinou pokrčí rameny. „Možná proto, že od sebe tolik nečekáme,“ řekl nám jeden barista. A dodal: „My jsme spokojení, ne šťastní. To je rozdíl.“

To je možná největší kouzlo Finska, nikdo se vám neplete do cesty. Lidé se chovají s respektem, který není chladný.
V restauracích vás obslouží mile, ale nevtíravě. Na ulici se na vás nikdo nedívá skrz prsty. Všichni jaksi chápou, že máte svůj prostor, a chtějí, abyste ho měli.

A když s nimi promluvíte, jsou laskaví, přímočaří a často s jemným humorem, který si nechávají na konec věty, jako malou odměnu.

Finsko je mistr jednoduchosti. Architektura, jídlo, design... Všechno je čisté, funkční, bez zbytečností. Ale není to chlad. Je to upřímnost. Když si dáte v Helsinkách kávu, chutná po kávě. Když polévku, chutná po rybě, ne po koření. Když si sednete do kavárny, nikdo se vás nesnaží bavit, ale každý vás nechá v poklidu být.

Jídlo tu má jednu skvělou vlastnost,  je pro všechny. V poledne se celá země promění v obrovskou jídelnu. Místa zvaná lounasravintola nabízejí teplé obědy pro kohokoli – za rozumné ceny, s velkou kvalitou. Chodí tam studenti, zaměstnanci, důchodci, rodiny. Tohle je možná ta největší sociální rovnost, kterou jsme kdy viděli. A funguje to.

Káva má ve Finsku skoro status svátosti. Každý Fin ji pije, ale nikdo ji nezneužívá. Začínali jsme v knihovně Oodi, kde mají kavárnu s výhledem na město a kde můžete sedět celé dopoledne a nikomu to nevadí. Potom jsme objevili Café Regatta, červenou dřevěnou chaloupku u moře. Uvnitř voní skořice, venku fouká vítr, a mezi tím pár lidí, kteří se nikam neženou.

Na večeři jsme si dali finskou rybí polévku v restauraci Löyly, moderní dřevěné budově na pobřeží, která je zároveň saunou i chrámem designu. Všechno tam dává smysl, materiály, světlo, prostor. A ta polévka? Jednoduchá, horká, dokonalá.

O místních kavárnách a restauracích (v čele s restaurací Zetor) jsme napsali samostatný článek. Najdete ho na odkazu níže:

Finové mají v sobě zvláštní druh filmovosti. Možná kvůli světlu, které je tady jiné, měkké, dlouhé, zádumčivé. Když se procházíte Helsinkami, občas máte pocit, že jste ve filmu. Třeba v nějakém od Akiho Kaurismäkiho, nejslavnějšího finského režiséra, který dokáže z obyčejných situací vytáhnout ticho, humor i melancholii najednou.

Jeho filmy vypadají přesně tak, jak se Finsko chová. Trochu zdrženlivě, trochu smutně, ale s velkým srdcem. Když se v Helsinkách díváte kolem sebe, snadno pochopíte, proč právě tady vznikají filmy, které nepotřebují výbuchy, aby vás zasáhly.

Možná i kvůli světlu pak tady vynikne také severská architektura a zdejší design. Pokud vás tahle tvář Helsinek zajímá více, můžete si přečíst samostatný článek. Stačí kliknout na odkaz níže: 

Pro nás měla tahle cesta ještě jeden rozměr. Naše fenka Lumi, jméno po finském „sníh“,  tu působila jako doma. Ve Finsku jsou psi vítaní. Mohou do kaváren, na trajekty, do hotelů. Lidé se k nim chovají s respektem, který je naprosto přirozený. Stejně jako k dětem.

Nikde jsme nezažili tolik klidu kolem rodin s malými dětmi. Nikdo se nerozčiluje, nikdo nikoho neokřikuje. Finsko je země, kde se prostě počítá s tím, že lidé žijí spolu, ne proti sobě.

Když jsme odjížděli, přemýšlela jsem, jestli Finové opravdu žijí šťastněji než ostatní. A došla jsem k tomu, že asi ano, ale ne proto, že by se o to snažili. Štěstí tady není cíl, ale vedlejší efekt. Výsledek rovnováhy mezi prací a volnem, mezi městem a přírodou, mezi mluvením a tichem.

Helsinky nejsou o velkých gestech. Jsou o malých radostech. O kávě, která chutná po kávě. O lidech, kteří se na vás dívají bez předsudků. O městě, které se nesnaží být dokonalé a právě proto mu to jde.

Do Finska se určitě vrátíme. Ne kvůli památkám nebo pořadí v žebříčcích, ale kvůli té tiché síle, kterou to místo má. Lumi spala v autě, Fotr řídil, já jsem koukala z okna na jezero, které se zrcadlilo jako zrcadlo, a říkala jsem si, že tohle je štěstí.

Takové, o jakém Finové mluví. Tiché, klidné, opravdové.