Broumovskými stěnami na Hvězdu punkově bez zimní výbavy. I malý výlet může být velké dobrodružství

Když má žák či student ve škole volno, přímo ho to navádí k odpočinku. Pro mě a mé kámoše je nejlepším odpočinkem dobrodružství. S partou přátel jsme tentokrát vyrazili do Broumovských stěn. A to v den pololetních prázdnin. Týden předtím byl ve znamení dešťů a mrazů, takže jsme vyráželi s vědomím, že budou skály a údolí zmrzlá a budou klouzat. Ale to, co jsme zažili, nikdo z nás nečekal.

Cílem naší prázdninové výpravy byly Broumovské stěny a kaple Panny Marie postavená na vrcholu Hvězda. Asi ve třičtvrtě na deset ráno jsme vyrazili z náměstí v Machově směrem na Hvězdu, odkud jsme měli v plánu pokračovat až do Broumova na autobusové nádraží. Vycházelo nám to na 22 kilometrů a nějakých osm hodin chůze.

Cesta začala po silnici, pokračovala po lesní cestě až k úzké lesní pěšině, na které se hned při první terénní vlnce objevila ledová klouzačka. Sedli jsme si proto na kameny a většina z nás si začala na boty nasazovat nesmeky. Já a kámoška jsme na rozdíl od ostatních návleky s kovovými hroty neměly, a tak jsme dosti na divoko vyrazily neohroženě vzhůru. Naštěstí bylo všude dost sněhu a kamenů a i my jsme proto zmrzlý kopec zvládly zdolat bez větších problémů.

Hned nad skluzavkou už bylo zase bláto. Zatímco zbytek naší výpravy řešil, zda nesmeky sundat či nikoliv, my šly v pohodě a bez starostí. Protože se ostatní rozhodli návleky sundat, my jsme mezitím posvačily a byly rády, že nás nemusí nijak štvát, že jsme beznesmekové družstvo o dvou členech. Občas byla část trasy celá ledová a nesmekavci nás pro jistotu drželi za ruce, ale jinak cesta ubíhala v pohodě. V podobném duchu jsme šli dalších sedm kilometrů.

Někdy kolem jedné hodiny odpolední začalo v lese chumelit. To v mé dětské dušičce dokreslilo atmosféru Narnie za vlády Bílé čarodějnice. Pro tuhle fantasy sérii mám ohromnou slabost, zasněžený les tak pro mě byl jako ze snu.

Jak jsme se blížili k Hvězdě, začalo přibývat skal a s nimi narůstalo i množství sněhu a ledových ploch. Zatímco doteď jsme se bez nesmeků docela smály, mezi skalami jsme se musely smát ještě víc. Přišlo nám nesmírně vtipné, že to klouzalo tak, až jsme musely lézt po čtyřech. V tu chvíli jsem pochopila, jak se cítí opilí lidé, kteří se neudrží na nohou. Já se na nohou totiž taky nebyla schopná udržet.

Když nám rozcestník ukazoval vzdálenost na Hvězdu dva kilometry, bylo kolem půl čtvrté odpoledne. Na následující křižovatce jsme ale špatně zahnuli a místo po kamenných schodech nahoru jsme vyrazili dolů po šíleně ledovaté cestě lemované stromy a skalisky. Věřte, nebo ne, jelo to dolů samo. Jako brzdu jsem vždycky zneužila nějaké to křoví nebo strom. Stačilo padesát metrů a našemu kormidelníkovi se začalo zdát, že jsme chytli špatný směr. A taky že jo.

Sotva se pochyby potvrdily, rozesmála jsme se. „To snad ne, tak my se tu kloužeme dolů a teď máme jako nahoru jít jak?“ říkala jsem si. V tu chvíli to s námi bylo jako s vodou, ta totiž do kopce taky neteče. Za pomoci nesmekařů jsme se nějak doplazily zpátky na rozcestí, na kterém jsme špatně zahnuli a vyrazili konečně správnou cestou. Prvotní nadšení, že to nebude po skluzavce dolů, rychle opadlo a my se museli zase smát. Čekaly nás úplně zmrzlé kamenné schody vedoucí nahoru do skal a tentokrát se ani nebylo čeho chytit. Připadali jsme si jako v Survivoru – museli jsme překonat sami sebe.

Ani cesta od schodiště k Hvězdě nebyla o moc lepší. I na tom krátkém zledovatělém úseku jsem si sedla na zadek nespočetněkrát. Když jsme došli na vrchol, začínalo se stmívat. Krásné výhledy z ochozu jsme si moc neužili a navíc jsme narychlo museli zařídit odvoz z Hvězdy, protože do Broumova na autobus bychom to už neměli šanci stihnout. 

Všichni jsme byli neskutečné unavení a vyčerpaní, každý měl nějakou naraženinu a bolelo to jako čert, ale byli jsme nadšení. Bylo to pro nás dokonalé dobrodružství. A pár bebínek nás určitě nerozhází.