S miminem jsme vyrazili obytňákem napříč Rumunskem. Na Transfăgărășanu nás čekala kolona i medvědi

Jelikož nás je od loňského roku o jednoho více, museli jsme změnit priority a cestování tak trochu přizpůsobit našemu, dnes již 10měsíčnímu miminu. Dodávku 4x4 bez vody a záchodu bylo nutné vyměnit za obytňák. Následně proběhlo krátké testování po Česku, všem třem se nám to zalíbilo, a tak jsme v srpnu 2026 vyrazili směr Rumunsko s jasným plánem - vidět Banát dříve, než začne letní festival a projet se po slavné silnici Transfăgărășan. Stihli jsme toho nakonec mnohem více.

Jeli jsme přes Slovensko, Maďarsko a když jsme přejeli hraniční přechod nedaleko Temešváru, naše první kroky zamířily na Cetatea Ladislau – v překladu „hrad svatého Ladislava“, který se nachází ve městě Coronini. Přijeli jsme později odpoledne, auto nechali na parkovišti u Dunaje a škrábali se i s kočárem na nedaleký kopec. Po cca 10 minutách jsme došli k hradu, který v roce 2026 prošel rekonstrukcí.

Do hradu a na vyhlídky jsme následně museli pokračovat již bez kočáru vzhledem ke štěrkové cestě a schodům. Vstupné po nás nikdo nikde nechtěl, což však možná bylo hodinou, ve kterou jsme se tu ukázali (asi 17:00). Byl odtud krásný výhled na řeku Dunaj a na srbský břeh, kde stojí pevnost Golubac, která je větší a známější.

Po této procházce jsme se vydali směr Eibenthal, tedy do jedné z českých vesnic. S ohledem na náš obytňák jsme vybrali snad jedinou, do které vede asfaltová cesta. Vesnice se nachází v kopcovitém terénu cca 6 kilometrů z trasy od Dunaje. Zde jsme zajistili nocleh naproti hospodě U medvěda, kde za 100 Kč na osobu můžete oficiálně stát a nabídli nám k využití také sprchy a toaletu hned vedle hospody.

Parkoviště je pod kopcem, na kterém je úžasná vyhlídka zvaná Kovárna. Místní nám k ní pověděli, že se pořádají závody, kdo na ni nejrychleji vyběhne. A komu se to podaří pod 67 vteřin, dostane právě U medvěda soudek piva jako odměnu. Tento čas se zatím povedl jen jedné osobě, ale běžně to lidé dávají za 80-90 vteřin. Podívali jsme se tedy na dva mladé chlapce, kteří se o rekord neúspěšně pokusili, a šli jsme spát.

Druhý den ráno jsme jeli zpět k Dunaji a pokračovali s krásnými výhledy podél řeky dále k největšímu skalnímu reliéfu v Evropě zvanému Chipul lui Decebal. Socha vyobrazuje krále Decebaluse, který se proslavil odoláváním v bitvách s Římany a žil okolo roku 100. Je součástí národního parku Železná vrata. Vytesání sochy trvalo 10 let. Na sochu je možné podívat se zcela zdarma, musíte ale přijet brzy ráno před nápory turistů. Na místě je také možné zakoupit si plavbu po Dunaji.

Dále jsme zamířili na tzv. královskou cestu neboli Transalpinu. Jedná se o nejvýše položenou cestu v Rumunsku. Projeli jsme ji v úseku mezi obcemi Rânca a Curpăt (jinak je celkově dlouhá více než 150 km). Cesta je asfaltová, tedy pohodlná, na několika místech lemovaná turistickými stánky (a davy turistů). Cílem bylo zastavit se v nejvýše položeném bodě, průsmyku Urdele, odkud jsme mířili ještě omrknout Lacut Oasa – přehradu ležící v 1250 m n. m. Noc jsme strávili u malého kostelíčku hned v prvním městě za přehradou.

Za dalších cca 25 kilometrů od kláštera jsme se již dostali na slavnou Transfăgărășan. Těšili jsme se na spanilé výhledy a na medvědy. Místo toho jsme stáli ve více než hodinové frontě asi 5 zatáček pod vrcholem. Když jsme začali více zjišťovat, vyplynulo, že pokud nejedete brzy ráno nebo pozdě večer, kolony jsou tam vždy. Po celkem tříhodinové cestě jsme se tedy konečně dopravili k sedlu u jezera Bâlea asi 2040 metrů vysoko.

Bylo zde opravdu mnoho turistů. S kočárem se skoro nedalo projet. Do poloviny jezera vede asfaltová cesta, tak jsme došli alespoň tam a prošli si stánky. Celý zážitek s kolonou, mnoha turisty a po cestě tam ani s žádným medvědem nám celkem pokazil dojem z místa. Nezdržovali jsme se proto příliš dlouho a dali jsme se na sjezd k přehradě Vidraru, u které jsme chtěli přenocovat.

Po cestě dolů jsme již potkali několik medvědů, některé i s medvíďaty. Pořádnou fotku jsme ale nestihli, protože k našemu překvapení po chvíli vždy přijela hlídka strážců, která medvědy od cesty odháněla a kontrolovala, zda je turisté nekrmí, což zde bylo pod vysokou pokutou. Zážitek to byl ale i tak pořádný. Ráno jsme se prošli okolo přehrady, zavzpomínali na díl Top Gearu, který zde byl natáčen a jeli za dalším dobrodružstvím.

Jen pár desítek kilometrů od přehrady se tyčí pravý Drákulův hrad, tedy dnes již zřícenina s názvem Poenari. Vede na ni více než 1400 schodů. Pro kočárek tedy absolutně nevhodné, kdo má ale aspoň trochu kondici, může dát dítě na záda a vyrazit. Otevírá se zde v 10 hodin a vstupné je 30 lei za dospělého (asi 150 Kč).

Kolem schodů se v části lesa tyčí elektrický ohradník proti medvědům. Přesto, že se nejedná o více turistický hrad Bran, bylo i zde nespočet turistů a po cestě dolů jsme byli moc rádi, že jsme vyšli přesně v 10 hodin, na otvíračku, a nemuseli jsme se táhnout davem nahoru. Po absolvování všech těch schodů nám byl odměnou krásný výhled a fotka s hrabětem Vladem.

Po náročném výšlapu jsme přistoupili k delšímu přesunu, a to směrem k moři. Nocleh jsme zajistili na parkovišti v Eforii, které bylo zdarma, s výhledem na moře a pláž v docházkové vzdálenosti, asi 7 minut. Odpoledne proběhlo koupání a seznámení mimina s mořem. Ráno následovala procházka po okolí (kočár a písek není dobrá kombinace, tak se dítě raději neslo).

Po pobřeží jsme pak pokračovali dále v cestě. Navštívili jsme nejznámější pláž Mamaia, obdivovali lanovku vedoucí z jedné části promenády podél pláže na druhou a ruinu akvaparku s tobogánem. Dále jsme pokračovali do města Tulcea, kde jsme pak hledali místo k přespání. Plán byl podívat se k deltě Dunaje a k tomu jsme ještě stihli navštívit muzeum rybářské vesnice Satul Pescaresc Traditional. Seznámili jsme se s dávnou architekturou budov a vybavením domků rybářů. Vstupné pro dospělého bylo 10 lei (cca 50 Kč).

Na večer jsme zamířili do kempu Pelikán ve vesnici Mahmudia. Měli jsme štěstí, byli jsme tam úplně sami. Posezení a gril jsme tak měli jen pro sebe a majitel nám přijel poradit s výlety po okolí a zachránit nás před komáry, kterých v blízkosti vody bylo opravdu příliš. Šlo navíc snad o jediné místo, kde se dalo projít kolem Dunaje v oblasti dunajské delty. Prošli jsme se tedy asi 10 km, přičemž jsme pozorovali místní rybáře a došli jsme až k vyhlídce a po cestě zpět navštívili rybí restauraci.

Ráno jsme udělali servis, vylili a doplnili vše potřebné a pokračovali směrem na bahenní sopky v Berce. Zde bych jen doplnila: pozor na to, které sopky zadáte do mapy. Jsou na dvou lokacích a pod stejným názvem, ale jen jedny jsou turistické a funkční. K těm druhým se dostáváte po offroad cestě a leží někde v poli a rozhodně nejsou tak zajímavé. Když jsme tedy našli ty oficiální sopky, zaplatili jsme vstup 10 lei za osobu a 5 za parkování (dohromady 120 Kč) a šli se podívat. S kočárkem se dalo, jen občas oklikou okolo větších nerovností a kráterů. Následovala už jen cesta k jezeru Siriu, kde jsme měli v plánu strávit další noc.

Ráno jsme se přesunuli do města Brašov. Říká se, že je to nejkrásnější město Transylvánie a nemohu nesouhlasit. Asi dvě hodiny jsme vydrželi chodit po památkách a výhledech. Mají zde například Kateřininu bránu. Za dob Římanů nemohl do města kde kdo, přístup byl umožněn právě skrze tuto bránu a za poplatek. Také tu mají Černý kostel, Černou a Bílou věž, je zde i lanovka a velký nápis Brašov na hoře, která stíní na město. Co nás mrzelo, že byla zrovna v rekonstrukci také jedna ze tří nejužších uliček v Evropě, na tu jsme se těšili. Město bylo krásné, turistické, a proto doporučujeme dorazit brzy také sem, abyste měli kde zaparkovat. My s obytňákem jsme to před obědem měli dost náročné.

Jak jsem již naznačila, dalším výletem byl hrad Bran, nepravý hrad Drákuly. Jednalo se o silný zážitek. Vše začalo na parkovišti, kde po nás chtěli 250 Kč za hodinu. To s ohledem na dosavadní ceny za parkování bylo opravdu hodně. Nebylo zbytí, jinde volné místo nebylo. Následovalo vstupné na hrad. Zvolili jsme to základní (když je jeden příjem rodičák, není to moc na vyskakování), za 120 lei na osobu (cca 600 Kč), s možností vstupu také do zahrady pod hradem. Hned u vstupu jsme museli odložit kočárek a cestu do kopce k hradu a pak celou hradní prohlídku muselo být dítě v náručí.

Vystáli jsme si asi 40 minut frontu (ta se dala předběhnout za 70 lei/osoba) a po hradě jsme se pak mohli pohybovat sami ve směru prohlídky (kdo chtěl, mohl si zaplatit komentovanou prohlídku). Nejvíce mě zaujala jedna z dochovaných hradních chodbiček, výhled na nádvoří a také zde měli místnost pro starší 14 let, kde měli figuríny hlav na kůlech a možnost vyfotit se s hrabětem. Celá prohlídka se nesla v duchu jedné dlouhé kolony, ale i přesto to byl zážitek. A zahrada s jezírkem pod hradem pomohla svým klidem k navrácení duševní rovnováhy.

Jelikož jsme se již pomalu vraceli směrem k maďarským hranicím, rozhodli jsme se dát ještě jednou Transfăgărășan, tentokrát mimo špičku, pěkně osamoceně v podvečer, před 19. hodinou. Dobře jsme udělali, jeli jsme sami, nikoli v kolonách. Zopakovali jsme si cestu nahoru k jezeru, poté jsme se vrátili kousek pod vrchol a hledali vhodné místo na spaní. Znovu jsme viděli medvědy a turisty, kterým není život milý, a pro fotku by se nechali klidně sežrat.

Ještě bych doporučila po cestě se zastavit ve městě Făgăraș, ve kterém najdete pevnost obklopenou hradním příkopem Cetatea Făgărașului. Vstupné je 30 lei na osobu (150 Kč). Mají zde dvoupatrové muzeum a školicí místnost ve starodávném stylu. Pevnost prošla rekonstrukcí, dá se projít okolo hradeb, odkud je vyhlídka na město, na nedaleký kostel či zvedací most. Všichni zaměstnanci pevnosti byli milí, usměvaví a probíhají zde v průběhu roku také různé akce.

Naší poslední zastávkou byl opevněný kostel v Calnicu. Jedná se o památku zapsanou na seznamu UNESCO. Vstupné zde stojí 5 lei (cca 25 Kč) na osobu. Místní babička, která vypadala podobně staře jako kostel, nám prodala lístky. Angličtinu od ní nečekejte, pěkně po rumunsky. Prohlédli jsme si pak vinný sklep, kapličku, a prostor, ze kterého udělali menší muzeum, poseděli ve stínu stromu a hradeb a pomalu se loučili s krásami Rumunska.

Poslední noc na cestě jsme strávili už v Maďarsku, ve městě Tata. Dá se na noc parkovat u jezera s výhledem na michelinskou restauraci a věž bývalé pevnosti. Také nádherné místo s dobrou atmosférou.

Až někdy s obytkou budete projíždět Maďarskem, vzpomeňte si na Tatu, je to jen 3 km od dálnice směrem na Slovensko.

Zdroj: autorský text