Zápisky z korejského tripu, díl první: Peripetie byly, ale auto, telefony i granule pro psa máme

Sedmá série Fotra na tripu odstartovala. Během našeho cestování vám budeme pravděpodobně jednou týdně přinášet bezprostřední zážitky z aktuální cesty po Koreji, abyste alespoň trochu věděli, na co se můžete těšit. Uvidíme, jak moc bude náš korejský deník pravidelný, protože se během prvního týdne ukázalo, že to tu bude všechno asi trochu složitější a Korea asi bude v mnoha směrech naší nejkomplikovanější cestou. Protože už jenom třeba takové hledání míst nebo hledání ubytování je pro nás zatím nesmírně zdlouhavé. 

Pondělním letem (8. ledna) to všechno začalo. Cesta do Soulu byla především o Lumi. Letecká přeprava psů je sice úplně běžná, ale stejně jsme z toho byli hodně nervózní. Nakonec ze všech nejvíce v pohodě byla asi právě Lumi. Já jsem během letu nemohla vůbec spát, ale Lumi to zvládla v pohodě.

V Soulu jí doprovázelo při vykládání asi pět lidí, bylo o ní dobře postaráno. Jenže pak se rychle ukázalo, že Korea jako taková asi nebude až tak přátelská ke psům, jako třeba Irsko a Skotsko. Vždyť téměř přesně v den našeho příletu zdejší vláda schválila zákon zakazující prodej a konzumaci psího masa. 

Hned na letišti jsme kromě jiných věcí ještě řešili telefony. Na letišti si můžete vzít takovou krabičku, když nechcete dávat do telefonu jinou kartu, a ta funguje vlastně jako takový malý wifi router. Má tuším omezenou kapacitu, asi 10 giga na den, ale každý den se těch 10 giga obnoví a vy to jenom nabíjíte a uděláte si vlastně hotspot na všechny telefony, které máte s sebou. Problém je, že si to vezmete na letišti a musíte to zase vrátit na letišti. A hlavně to půjčí maximálně na měsíc, na tři měsíce nám to nepůjčili. Tuhle krabičku jsme si vzali, ale ještě jim to tam musíme pak vrátit. Je to dobrá varianta pro kratší pobyt, protože máte internet, což je super a v průměru to stojí asi tři dolary na den, takže 70 korun na den. To mi přijde jako jako fajn, když třeba při desetidenním pobytu by člověk za to dal sedm stovek. 

V Soulu jsme také téměř ihned po příletu šli řešit karty do telefonu. Ty jsme zařizovali tak, že si Pepa našel obchod, který měl všechny operátory, protože potřebujeme mít ve 3 telefonech 3 různé operátory. Kdyby náhodou některý měl výpadek. Takže jsme s pánem v obchodu (jako jeden z mála uměl anglicky) dávali karty. Průšvih ale je, když dáváte do telefonu kartu, tak musíte donést telefony přímo do krámu, protože Korejci autorizují IMEI toho telefonu, jinak karta nefunguje. No a Pepa kupoval tři karty a měl u sebe jen jeden telefon. Další dva měly holky na hotelu. Pán byl úplně na plech a říkal, ať jdeme ty dva kilometry zpátky a přivedeme holky s těmi telefony. Pepa ale říká: „Počkej, proč to tak budeme dělat? Tak já jim zavolám a ony mi pošlou printscreen toho IMEI.“ No a pán na to: „To je geniální, to si budu pamatovat, to mne vůbec nenapadlo.“ Takže to autorizoval a teď máme jejich korejské karty, které fungují docela dobře. 

Ubytko s pejskem je složité. My Evropani jsme zvyklí, že zadáme do Bookingu ubytování s domácími zvířaty a je to, jenže tady Booking nefunguje. Kromě toho tady nefungují ani Google Maps. To je pro nás hodně velký problém. Booking tady má hrozně málo nabídek, mnohem lepší je rezervovat přes Agodu nebo Airbnb. Booking nabídne jenom velké mezinárodní řetězce a ten výběr je opravdu mizivý. Třeba v oblasti na severu, kam aktuálně chceme jet, nám to nabídlo jenom jeden horský hotel.

Agoda nabídne třeba 40 nebo 35 hotelů, ale když si rezervujete pokoj s pejskem, není to vůbec jednoduché, protože se sice dá zadat pokoj s pejskem, ale pak se musí v nabídce rolovat a přímo vybrat pokoj, který je „pet friendly“. V Soulu se nám stalo, že jsme jeli do hotelu, který jsme rezervovali v domnění, že objednáváme „pet friendly“ pokoj, Pepa si říkal, jaký udělal dobrý kauf s tím hotelem, ale pak jsme museli doplatit asi 1500 korun za noc za to, že nás upgradovali do psího pokoje, protože jsme si prý pokoj pro psa nerezervovali. Teď si proto dáváme pozor, píšeme Lumi do všech poznámek a ještě si děláme printscreen rezervace. V Soulu navíc na velké psy nejsou zvyklí. Počítají s tím, že pes má maximálně 15 kg, Lumi má 30 kg. Na hotelu tak Lumi dostala boudičku, kam se jí vešla akorát hlava.  

Jinak hledání ubytování, respektive čehokoliv, je tady složité. Používáme tři navigace a často nás každá navede na jiné místo. Najít vhodné ubytování je také problém. Pepa to zatím hledá klidně i tři hodiny. 

Torrese nám lidi ze SsangYongu přivezli na hotel, ale ještě jsme potřebovali od Thule vyzvednout příčníky, střešní box a klec pro Lumi, abychom nemuseli vláčet tu velkou leteckou. Pro příčníky jsme jeli do továrny SsangYongu, kde nám je také namontovali, abychom se do toho nešťourali někde sami, protože s tím tady neskáčeme 15 000 km. Oni navíc tohle příslušenství montují buď u dealera, nebo právě rovnou v továrně. Ta je mimochodem veliká. Pepu to vyloženě překvapilo. Torresů tu obecně jezdí hrozně moc, i mimo Soul. U Thule dostala Lumi jejich novou klec Allax, u střešního boxu se ale objevilo malé poškození z přepravy, tak nám nakonec nabídli možnost vyzvednout jinde stejný box bez poškození.

Jenže to znamenalo jet zase přes celý Soul a doprava je tady hrozná. Ještě jsme také ve zdejším největším servisním centru nechali přezout auto na jiné pneumatiky. Dohromady jsme tu najezdili asi 300 km jen kvůli zařizování kolem auta. 

Řídit v Soulu není jen tak. Je tu spousta problémů. Třeba parkování je naprosto šílený. Tady se neparkuje na ulicích. Na hlavních třídách nezaparkujete na ulici a musíte jet někam na parkoviště. Jenže je tu spousta podzemních parkovišť limitovaných na 1,9 nebo 2 m. My se střešním boxem máme 2,30 m. Když někam jedeme, tak nejvíc času strávíme tím, že hledáme, kde zaparkovat. Aut je tu strašně moc. Je to jak Česká republika smrsknutá do jednoho místa a aut je tady snad ještě více. Takže jedeme trasu dlouhou jen 45 km a časově to vychází, jako kdybychom jeli z Prahy do Zlína.

Další věc jsou řidiči. Jak Pepa říká, ti by si zasloužili nafackovat, to jsou burani první kategorie. Jak furt jsou v těch zácpách, tak jsou prostě vystresovaní a každý si hlídá ten svůj pruh. A když vidíš mezeru a normálně blikneš, řidič je 40 m daleko, ale on začne zrychlovat, jen aby nás tam nepustil. Když je potřeba přejet do jiného pruhu, často je lepší to tam poslat bez blinkrů. 

Ani najít obchody není úplně jednoduché a najít obchod, kde by měli granule, to byl ještě větší problém. Nakonec jsme s tím strávili asi dvě hodiny. Nejdříve jsme pracně našli obchod, který se jmenoval All For Dogs. Na fotkách to vypadalo, že to je supermarket se vším, ale ve finále to byla místnost, která měla metr krát šest metrů a byla bez obsluhy, takže jsme vybrali granule a Pepa potom přišel k plutu, aby se obsloužil a zaplatil sám pod kamerami. Ale zaplaťte to v korejštině, to prostě nešlo. Ve finále to bylo tak, že tam Pepa stál, nadával a prosil, ať někdo přijde. Nakonec to nedokázal zaplatit, tak říkal na ty tři kamery: „Nemůžu to zaplatit, vrátím to zpátky“. Pak šel se vztyčenýma holýma rukama ven, aby si někdo nemyslel, že odešel bez placení. Nakonec jsme našli nějaký řetězec, kde měli i granule. 

Postupně se podařilo zařídit i další věci třeba týkající se dálniční karty. Když si auta půjčíte, je to v pohodě, dálniční kartu, které tady říkají Highway Pass, už mají. Karta je integrovaná ve vnitřním zpětným zrcátku, takže to zpětné zrcátko vlastně funguje zároveň jako přijímač a vysílač. Korejci tak tam nemají přilepenou žádnou další krabičku. My jsme si tuhle kartu museli nabít, ale to je bez problémů. Jde to v každé prodejně potravin. Zjistili jsme také, že mohou být problémy s platebními kartami. Bezdotykové placení tu vůbec nefunguje, musíte mít vždycky klasickou kartu a všude se musíte podepisovat. Někdy chtějí vidět také podpis na kartě, aby si ověřili, že jste to vůbec vy...

Ale jo, ono to nakonec půjde, i když to bude náročné. Uvidíme, co přinesou první výlety...