Jedeme Rumunskem dál. Drákulu jsme nakonec našli na půdě a zajeli se podívat také za Wednesday

Druhý týden začal tak, že jsme opustili ubytování, kde jsme byli bez vody, a vyrazili jsme směrem k městu Sibiu. Toto město leží pod Velkými Karpaty, kde se nacházejí dvě slavné silnice – Transfagarašan a Transalpina. Ale ještě předtím, než jsme se tam dostali, navštívili jsme Segešvár. To je takový rumunský Český Krumlov. Město je opravdu malebné, s krásnou středověkou architekturou, a je také rodným místem Vlada Tepese III., známého jako Dracula. Jeho rodný dům je na hlavním náměstí, je žlutý, třípatrový a nyní v něm sídlí restaurace.

V domě je také pamětní deska, která říká, že Vlad Tepes zde strávil čtyři roky svého dětství. Majitelé domu, kteří provozují Drákulovu restauraci, mají v nejvyšším patře dokonce živého Drákulu. Po zaplacení vstupného se dostanete do tajné místnosti, kde vám na hlavu spadne pavouk a uvidíte rakev, která se otevře a v ní je živý muž v masce Drákuly. Říkali jsme si, že je to docela dobrá brigáda.

Při cestě na Transfagarašan a Transalpinu jsme si vyhlédli pěkné ubytování v typických rumunských domečcích. Jenže... Přijíždíme a paní píše, kdy dorazíme a ještě se ptá, jestli máme pejska. Když jsme řekli, že ano, odpověděla, že tam nemůžeme bydlet, protože zachránila několik pasteveckých psů, kteří nesnesou jiného psa. Nakonec nám ale nabídla lepší ubytování – typickou rumunskou chalupu s obrovskou zahradou, kde jsme strávili čtyři dny.

Bylo to příjemné, až na sousedy. Byli to typičtí Rumuni, kteří chovali koně ve stodole a měli tam pět psíků od štěňátek po starší, a měli je ve strašných podmínkách. Psi pořád kňučeli a štěkali, což bylo smutné. Holky brečely a snažily se je krmit přes plot, takže psi pak přestěhovali. Paní domácí říkala, že lidé na vesnicích pořád žijí v komunismu, že mají pocit, že se o ně stát postará se vším – prací, bydlením, veterinární péčí a tak dále. Na vesnicích je problém s toulavými a nevhodně chovanými psy opravdu velký.

Vyrazili jsme na Transfagarašan. Báli jsme se, že holky budou zvracet a nadávat, kam to jedeme, takže jsme k tomu přidali hrad, kde Vlad Tepes žil. Nyní je to zřícenina. Silnice je opravdu pěkná a hrad zajímavý, ale největší zážitek byli medvědi. Potkali jsme jich snad šestnáct.

Stojí u silnice, protože je turisté krmí, což se nesmí, ale lidé jim hází z auta bagety, takže tam přijdou i medvědice s mláďaty. V autě je to celkem bezpečné, ale na motorce je to adrenalin. A cyklisté, kteří se před medvědy zastavují a zvažují, jestli pokračovat, jsou na tom ještě hůř. Na medvědy dokonce upozorňují varovné SMS, které automaticky chodí na mobil. Jejich efekt je ale přesně opačný. Místo toho, aby se turisté takovým místům vyhnuli, tak se tam naopak sjíždí. 

Jeden den jsme měli volno, byla neděle, a tak jsme prali. V Sibiu jsme našli dvě automatické prádelny, podobné těm v Koreji. Mysleli jsme si, že v neděli tam bude prát jenom blázen jako my, ale prádelna byla plná. Potkali jsme tam čtyři Australany na motorkách a jednoho Jihokorejce, který byl šokován, že jsme strávili 100 dní v Jižní Koreji a procestovali tolik míst.

Transfagarašan je dramatický a má pohnutou minulost. Transalpina je jiná – nevede tak dramatickými horami, ale je mnohem hezčí a zábavnější, s novým povrchem silnice připomínajícím závodní dráhu. A nebylo tam tolik lidí jako na Transfagarašanu, protože na Transalpinu jede odhadem tak polovina lidí, kteří se rozhodnou jet do Rumunska.

No a odtud jsme se přesunuli směr hrad Bran. 

Hrad Bran je totálně turistický, připomíná matějskou pouť. Je to „Drákula-land“. Zvenku je hezký a jeho historie je zajímavá, ale s Drákulou ani Vladem Tepesem nemá nic společného. Hrad patří Habsburkům. Vstupné je nechutně drahé – za dospělého zaplatíte 300 nebo 350 korun. Pro rodinu se dvěma dětmi to vyjde na 1300 korun. Uvnitř je jen nábytek posbíraný z různých habsburských hradů a pár trapných scén, které mají představovat strašidelné věci v Rumunsku. Za další atrakce, jako muzeum tortury nebo multimediální tunel s výtahem, zaplatíte další dva a půl tisíce. Dovnitř to opravdu nemá smysl, naopak venku je kolem hradu pěkný park. 

Pak jsme vyrazili za Wednesday. Na hradě Cantacuzino se natáčely venkovní scény akademie Nevermore. Herci tam skutečně byli a strávili v Rumunsku hodně času. My navštívíme asi pět míst spojených s Wednesday. Hrad Cantacuzino má pěkné webové stránky s odkazy na Wednesday a rozhovory s herci. Je to určitě zajímavější než hrad Bran.

Pozor ale, točilo se tu pouze venku, dovnitř nechodit, je to také past. Lístek dovnitř nekupovat. Že se tu točily pouze venkovní scény, to jsme věděli, že jsou placené prohlídky na nic, to jsme zjistili až následně. Pepinka totiž dovnitř strašně chtěla, tak jsme jí vyhověli, ale lístek byl dost drahý a uvnitř o seriálu není vůbec nic. Průvodce v rumunštině ukazuje, jak zde žily různé rody, ale o seriálu ani zmínka. Většina lidí během prohlídky odešla.

Pod hradem je pěkné nádraží, kde se také natáčely scény z Wednesday, a další scény se natáčely v Bukurešti ve studiu. Uvidíme, jestli se tam dostaneme.

Nad městem Busteni je sfinga. Ano, zní to zvláštně, ale opravdu tam je. Jmenuje se Sfinxul din Bucegi. Vyjedete do výšky více než dvou tisíc metrů. Někteří se snaží vyjet nahoru autem, my jsme jeli lanovkou, která vypadala jako stará lanovka z Liberce.

Nahoře jsou skalní útvary, které erozí větru a deště mají zvláštní tvary. Jeden z nich připomíná hlavu sfingy. Je to dílo přírody, ale teorií kolem toho je spousta – podzemní prostory, brána do jiného vesmíru a tak dále. Dvacátého osmého listopadu, na den sfingy, zde svítí slunce tak zvláštně, že to opravdu vypadá jako sfinga. Lidé zde meditují a jsou příběhy o tom, že zde viděli zvláštní postavy nebo UFO.

Je to nádherné místo, určitě stojí za to tam jet lanovkou. Skalní útvary jsou rozseté všude možně a je to opravdu malebné. Lanovka je drahá, stála nás 3000 korun za obě cesty. Lidé proto většinou jedou nahoru lanovkou a dolů jdou pěšky, což vyjde na 1500 korun, ale jsou to poctivé tři až čtyři hodiny chůze.

Uvidíme, co ještě z Rumunsku natočíme. Zastavíme se v Bukurešti a pak už ale asi zamíříme do Srbska.

Zdroj: autorský text