Na Islandu nás půlhodina taxíkem stála 4500 Kč. Pak jsme zjistili, jak ušetřit a jak si to zde užít

Island je v povědomí téměř všech cestovatelů zafixovaný jako poměrně drahá destinace. My jsme to původně cítili stejně, ale výsledek byl velmi příjemným překvapením. Je pravda, že jsme nejeli v hlavní sezoně, ale když je člověk ochotný něco obětovat a něco risknout, může se mu opravdu zadařit.

Náš výlet se konal začátkem dubna, takže těsně po konci zimní sezony – tedy období sněhu, ledu a polárních září – a dlouho před hlavní sezonou v létě. Termín je výhodný hlavně proto, že ceny jsou výrazně nižší, světla už je o dost více, a když se trochu zadaří, tak zažijete takřka vše, co v zimě. Nám to opravdu vyšlo.

Ovšem začneme tím negativním. Prvním nemilým bodem našeho výletu byl přílet na letiště do Keflavíku. Jelikož na nás auto čekalo až u hotelu v Reykjavíku, museli jsme vyřešit cestu z letiště do hotelu.

K mému údivu to byl výrazně nepodchycený bod v jinak – do posledního parkování – naplánovaném scénáři mé drahé polovičky, která má cestovatelské OCD a potřebuje mít všechno vytištěné v itineráři den po dni a hodinu po hodině, pro každého účastníka zájezdu samostatně.

Každopádně asi půlhodinovou cestu do Reykjavíku (cca 50 kilometrů) jsme nakonec urazili taxíkem a obratem došlo na krutý střet s islandskými cenami. Celá naše čtyřčlenná posádka při ceně 4500 Kč za cestu z letiště mlčela a přemítala, jestli se původně plánovaný let zpátky za 8 dní nedá přebukovat už na zítřek v rámci zachování rodinného rozpočtu.

Na letišti jsou sice k dispozici také autobusy, ale pro úplnost je nutné sdělit, že se jedná z valné většiny o komerční společnosti, takže pokud máte vícečlennou posádku, už se nevyplatí investovat téměř 1000 Kč za jednoho pasažéra a je vlastně výhodnější si pár stovek připlatit a jet pohodlně přímo do hotelu.

Po tomhle zážitku nás čekalo ubytování v hotelu v hlavním městě (tady se vejdete okolo 2500 Kč za noc pro 2 osoby se snídaní) a konečně vlastní vůz, který po nás nechtěl za každých ujetých 50 kilometrů 4500 Kč. Musím říct, že když jsem si vůz obešel, říkal jsem si, že je možná trochu zbytečně dramatické mít Toyotu Land Cruiser s hřebíky v kolech, ale hned po prvním dni jsem nemohl být spokojenější.

Proč? To je snadné. Když jsme po cestě bílou tmou konečně něco zahlédli a zastavili uprostřed ničeho na fotopauzu, všiml jsem si, že silnici tvoří jedna velká a hladká ledovka a místo silnice se jednalo spíš o velkou ledovou skluzavku. Nutno podotknout, že jsme potkali v průběhu celého tripu množství aut v příkopech, některá převrácená na bok a jedno dokonce i ve vodě. Prostě čtyřkolka je v tomto termínu jistota a silně doporučuji být klidně trochu dramatický a nebát se těch hřebíků v kolech. Osm dní na ledě – ani jednou v příkopu.

Co se bezpečnosti jízdy a obecně připravenosti týče, na Islandu funguje velmi dobrý online systém tras a cest – umferdin.is, který se každý den (frekventovanější úseky i několikrát za den) aktualizuje a vy tak víte, zda je daná trasa sjízdná, uzavřená, s ledovkou atd. Stránku jsme otevírali denně a hned druhý den nám přišla vhod, když jsme za takřka neprůhledné sněhové bouře vyrazili směrem na Golden Circle. Bylo opravdu příjemné sedět uvnitř mohutného a vyhřátého auta, zatímco jsme projížděli zasněženou krajinou.

Golden Circle je jedna z nejznámějších tras a výletů na Islandu vůbec. Je asi 300 km dlouhá a dá se krásně stihnout jako jednodenní výlet z Reykjavíku. Zastávkami jsou národní park Thingvellir, kde se střetávají hranice severoamerické a eurasijské tektonické desky, gejzír a vodopád Gullfoss. Ten má v zimních měsících díky sněhu a ledu opravdu dramaticky jinou atmosféru, o kterou se stará i neutuchající vichr vanoucí přes planinu.

Kdo chce svou dovolenou soustředit spíše na metropoli a jednodenní výlety z ní, má právě tady výbornou základnu. Pro ty, kteří chtějí dále pokračovat na Ring Road, tedy známý okruh, který vás vezme po celém Islandu a je dlouhý asi 1 320 kilometrů, je to perfektní první den roadtripu a ochutnávka všech přírodních krás, které na Islandu zažijete. A že jich tam je! Celý okruh Ring Road nám pak i s jedním dnem volna kvůli sněhové bouři a zavřeným cestám zabral sedm dní. Věřím, že pokud jste opravdu fofrníci, zvládnete ho i rychleji. Nicméně je třeba vše promyslet, aby vám pak zbytečně neutíkaly zážitky.

Island má na každých zhruba 40 obyvatel jeden vodopád a po celé Ring Road jich najdete opravdu hodně. Některé jsou hned u parkoviště, k některým se dostanete krátkou procházkou a jiné se nacházejí několik kilometrů od místa zastavení. Pokud se ale chcete vydávat na horské túry za vodopády do vnitrozemí nebo na fjordy, musíte si počkat na teplejší počasí, až budou otevřené přístupové cesty a podmínky na ostrově dostatečně příznivé.

Když už jsem nakousl to parkování, je potřeba zmínit, že veškeré parkovací plochy u přírodních památek jsou placené přes parkovací automat nebo aplikaci. Parking stojí něco mezi 100–200 Kč a opravdu se nevyplácí se na placení vykašlat, protože drtivá většina vjezdů a odjezdů je střežena kamerovým systémem, který snímá registrační značky, a když není parking zaplacen 24 hodin od vjezdu, přijde vám hezká islandská pokuta. Parking lze doplatit i zpětně přes aplikaci Parka app do 24 hodin od parkování.

Mezi sněhem, ledem, vodopádem, sněhem, vodopádem, vodopádem a vodopádem se postupně dostanete do ledovcové oblasti, která byla mým nejoblíbenějším úsekem celé cesty. Jízda probíhá většinu doby s mořem po jedné straně a s úchvatnými ledovcovými stěnami a splazy po straně druhé. Měli jsme několik dní skutečně velké štěstí na počasí, až se i místní divili. Takže výlet na ledovec dostal opravdu úplně jiný rozměr.

S náročností výstupu na ledovec jsme si nebyli jistí. Hory máme skutečně rádi, ale jsme spíš nadšenci. Podle naší zkušenosti se ale opravdu není čeho bát. Pokud jste někdy byli na procházce, třeba v Krkonoších, tenhle výlet zvládnete levou zadní. Určitě lze doporučit i náročnější variantu, kde vystoupáte o něco výše a naskytnou se vám opravdu nádherné výhledy.

My jsme tedy zvolili výlet na Vatnajökullu, konkrétně Skaftafell, a nemohli jsme být spokojenější. Součástí výletu byla i malá ledová jeskyně, která byla opravdu jak z ledového království.

Na začátku trasy vyfasujete mačky, cepín (ten spíš pro efekt na fotky než na cokoli jiného), helmy a sedák. Reálně jediná věc, která byla opravdu nutná, byly mačky. Jinak bychom se obešli bez toho všeho, ale určitě nedoporučuji sem chodit bez patřičného vybavení, přeci jen jsme měli opravdu dobré počasí a nejbližší nemocnice je dvě hodiny cesty...

Celý výlet zabral i s úvodním školením asi sedm hodin a po jeho skončení jsme pokračovali dál na místo, kterému se říká diamantová pláž. A to díky ledovým krám, které zde zůstávají uvízlé na pláži při odlivu oceánu a opravdu vypadají jako velké diamanty.

Odtud už to byl jen kousek do malebného městečka Höfn (to je to místo, kde je nejbližší nemocnice) a tady jsme si užili další přenocování, tentokrát s výbornou večeří a návštěvou lokálního pivovaru.

Na Islandu se hojně chovají koně nejen na práci, ale i na jídlo, takže v řadě restaurací vám nabídnou právě tuto laskominu. Také jsme zkusili koňský steak a hodnocení bylo jedině pozitivní.

Když už jsme u restaurací, je nutné zmínit, že právě tady zůstávají islandské ceny vysoké i mimo sezonu a oproti Česku je rozdíl opravdu výrazný. Za obyčejnou večeři dáte dvakrát až třikrát tolik než v naší domovině a za opravdu hezkou klidně čtyřikrát až pětkrát tolik. K téhle účtence by se klidně hodil Kinedryl.

My jsme nakonec chodili zhruba jednou denně na jídlo do restaurace a dvakrát za celý trip jsme sáhli po trochu hezčím podniku. I tak jsme se vešli se vším všudy (ubytování, výlety, pohonné hmoty, jídlo atd.) do 30 tisíc korun za jeden pár (bez půjčovného za auto a bez letenek).

Z městečka Höfn jsme pokračovali dále po Ring Road na sever. Naším dalším cílem byl známý kaňon Studlagil. Přístupová cesta (po železných schodech) připomínala spíš skluzavku než cokoli jiného, ale i tak jsme se dostali až k poslednímu úseku těsně nad kaňon. Ten už byl uzavřený kvůli ledu a sněhu, takže na samé dno kaňonu se v zimě nedostanete, ale i tak se vám naskytnou krásné výhledy na čedičové stěny.

Tohle byl další bod naší cesty, kdy jsme sami sobě děkovali za opravdu kvalitní horskou obuv. S huculema tu moc parády ani užitku nenaděláte a o teniskách ani nemluvím.

Jelikož se hnala sněhová bouře, rozhodli jsme se zamluvit další přenocování ve známé oblasti Mývatn, kde jsou horké prameny. Bohužel byly v tu chvíli v rekonstrukci. Po cestě na planinách byly nárazy větru opravdu silné a když jsme dorazili, měli jsme oba boky auta pokryté ledovým ježkem.

Odtud nás už čekala spíše cesta zpátky bez mnoha zastávek. Chtěli jsme ještě vidět velryby v Húsavíku, ale silný vítr, který srážel pocitovou teplotu hluboko pod nulu, nám tuhle parádu zhatil.

Posledním velmi vydařeným bodem cesty byly přírodní horké prameny v Hvammsvíku. Nabízejí několik bazénků od studenějších až po opravdu horké, bar a také možnost koupání ve fjordu Hvalfjördur, který je otevřený do Severního Atlantiku. Když se pořádně vyhřejete v bazéncích, je koupání ve fjordu fantastickým zchlazením. My jsme tu strávili půlku dne před odletem zpět na kontinent, jelikož náš let byl až v pozdějších hodinách.

Suma sumárum jsme zažili takřka všechno: sněhovou bouři, dvakrát polární záři (jednou dokonce přímo z hotelového pokoje), ledovou jeskyni, tuleně, soby, vodopády, opravdovou zimu i vichr. Ochutnali jsme také koňské maso. O to víc jsme pak ocenili teplo a pohodlí hotelových pokojů, stejně jako horký čaj v termosce, gejzíry a mnoho dalšího. A to za opravdu rozumnou cenu – samozřejmě na tuto lokalitu. Za mě na Island opravdu už jen mimo sezonu.

Na závěr ještě něco málo k automobilové scéně celé země. Island se ve městech rozhodně nebojí elektromobility a jiné to vlastně není ani na venkově. Kde je pumpa, tam je nabíječka. Ostražití ale buďte hlavně na jihovýchodě, který je hodně syrový a neobydlený. Právě tady je důležité si dobře plánovat tankování, protože pumpa rozhodně není každých třicet kilometrů.

Na cestu skrz celou zemi byl Land Cruiser každopádně naprostým králem. Zvládl všechny povrchy, byl velký a pohodlný, a hlavně jsme se v něm za každých podmínek cítili bezpečně a jistě. Jeho jedinou slabinou byl asistent kontroly pozornosti, který mě neustále okřikoval. Jenže jak se mám pořádně koukat na cestu, když tahle krajina nabízí tolik krásného?

Při cestách mrazivou zemí jsme přitom mnohdy potkávali na opravdu nečekaných místech úplně obyčejná malá auta bez pohonu všech kol. Na lokálních silnicích ale vítězily čtyřkolky. I já jsem si pravidelně mnul ruce nad tím, jak fantastický nápad byl vzít si zrovna tohle auto, protože celá cesta byla vážně pohodlná a tenhle japonský stroj nás nikdy nezklamal. A to tak, že bych se nebál řízení předat i své tchyni, která seděla celou dobu v druhé řadě.

Zdroj: autorský text