Gruzie v zimě: Skipas za pětistovku na den, pivo někde i za 12 Kč, ale občas je to fakt o nervy

Do Gruzie jsme vyrazili původně za lyžováním v partě sedmi lidí. Alpy známe, tak jsme chtěli zkusit něco jiného, nalákaly nás také informace, které se šíří všude – nízké ceny, vysoké hory, šašlik na sjezdovce…

No, realita je přece jen trochu odlišná.

Využili jsme přímý let WizzAir z Prahy do Kutaisi, stojí to i s dvacetikilovým batohem něco pod pět tisíc za obě cesty, let samotný trvá cca 3,5 hodiny. Polovina letadla lyžaři. Letiště v Kutaisi je moderní, asi 30 kilometrů jižně od města, někde v polích. Na letišti jsme koupili místní SIM, doporučený operátor byl Magti, v horách má prý nejlepší pokrytí. Cena velmi mírná, data neomezená. Také je na letišti možné vyměnit valuty za místní měnu, kupodivu nejlepší kurz mají ještě před pasovou kontrolou, tedy v uzavřené části letiště. Při směně peněz vyžadují pas, kopírují ho a musí se také podepsat jakýsi protokol. Jinde v Gruzii už to nikde nechtěli, prostě shrábli USD, vydali GEL a hotovo. Nikde nás ale neošidili, neúčtovali nic navíc a kurzy byly předem vždy dobře viditelné.

Z letiště se lze dostat autobusem GeorgianBus, maršrutkou nebo taxíkem. Kdo by chtěl rovnou do hor a nevadila mu vysoká cena, tak existuje privátní doprava Kutaisi letiště Gudauri. My jsme zvolili GeorgianBus, secondhandový autobus koupený od nějaké jugoslávské cestovky, soudě podle cedulí uvnitř. Jízdenky mají on-line, je to pohodlné a také celkem rychlé. Autem to o moc rychlejší nebude. Počasí si s námi trochu zahrávalo, původně jsme chtěli jet rovnou do Gudauri, největšího lyžařského střediska v Gruzii, a při cestě zpět se případně podívat ještě někam jinam. Husté sněžení v horách ale změnilo plány. Vydali jsme se k moři, do města Batumi. Autobusem z letiště za 120 Kč na osobu, cesta cca dvě hodiny, bus staví přímo v centru. Protože jede z letiště přímo a čeká na konkrétní letadlo, byl skoro prázdný.

První hotel Lulu jsme objednávali přes Booking těsně před cestou, právě podle předpovědi počasí. Nebyl špatný, za tu cenu určitě ne, ale byl na jiné adrese a pod jiným názvem. Když jsme ho tedy našli, vydali se do města. Batumi je kousek od hranice s Tureckem, takže je v něm vidět vliv muslimské kultury. Město samotné má pěkné historické centrum, bohužel z větší části v rozkladu, 100 let bez jakékoliv údržby. Najdou se i opravená místa, ale když už, tak ne moc dobře. Nové město je moderní, z výškových železobetonových staveb, většinou opláštěných sklem. Přímo ve městě je dlouhá pobřežní promenáda a oblázková pláž, koupe se pouze jeden člen výpravy, voda má tak 10 °C.

Zajímavé jsou dvě moderní sochy Ali a Nino, méně zajímavé pouťové atrakce, obří ruské kolo, střelnice s replikami kalašnikovů a podobné lahůdky. Po městě jezdíme Boltem, je to extrémně levné a česká aplikace funguje i zde stále dobře. V Batumi ještě navštěvujeme pouliční výčep piva s patnácti kohouty (z toho dvě piva česká), rybí trh a také místní minipivovar s výčepem na předměstí. Je to velmi autentické prostředí, ceny piva 12 Kč/0,5 l, to už nikde dál nevidíme. Rybí trh nabízí dvě možnosti, a to buď vybrat a koupit si ryby u stánku, všechny druhy za 200 Kč/kg a nechat si je ugrilovat vedle u dalšího stánku asi za 40 Kč/kg, nebo si vybrat stejné ryby u stejného stánku a nechat si je připravit v restauraci naproti, cena je ovšem asi osmkrát vyšší. Bohužel toto zjišťujeme pozdě, padáme do pasti místního naháněče a sedíme v restauraci.

Přichází obávané půjčení auta. Je to trochu problém, je nás sedm plus sedm velkých batohů a sedm malých batohů, navíc do hor potřebujeme něco, co má pohon 4x4 a k tomu auto chceme vyzvednout v Batumi a vrátit v Kutaisi, před cestou domů. Už před cestou jsme poptávali půjčovny přes internet, známé mezinárodní společnosti jsou drahé, emailem tedy kontaktujeme místní půjčovny z Google map. Z deseti reagují dvě, Cars-rent.ge nabízí Nissan Pathfinder 4x4 za 450 eur na osm dnů. Bereme to.

V Batumi se tedy vydáme do půjčovny vyřídit formality den předem, ale na adrese na okraji města je opravdový slum, o půjčovně nikdo nic neví a dovnitř se bojíme vstoupit. Jedeme na druhou adresu z webu na druhé straně města. Tam půjčovna také není, ale dvě stařenky v sousedství reagují na naše dotazy v ruštině a křičí něco přes ulici. Po nějaké době přijíždí autem žena, prý půjčovnu provozuje bratr a zítra nám auto přiveze před hotel. Plán B stejně nemáme, uvidíme ráno.

Počasí nám zatím stále neumožňuje lyžovat, večer tedy plánujeme další zastávky. Cesta přes Adžárii, kde jsou další dvě lyžařská střediska, není možná, průsmyk Goderdzi je pod sněhem a neprůjezdný až do jara. Plánujeme tedy jet na opačnou stranu, podél pobřeží a pak do Tbilisi. Tam vyčkáme na dobré počasí a vydáme se konečně na sever do hor.

Ráno přiváží majitel autopůjčovny slíbený vůz, fotí si můj řidičák, strčí do kapsy 450 eur, řekne, že je všechno 100% pojištěné a dává nám klíče. Smlouvu nemá, pojistku taky ne. Odevzdat vůz máme tak, že položíme klíče na zadní kolo a vyfotíme mu adresu, kde vůz stojí. Jsme trochu v rozpacích, ale jiný kraj… Auto je pochopitelně trochu otlučené, nárazníky jsou slepené izolepou, střešní box nejde zavřít, pneumatiky má sjeté, dveře nejdou zamknout, tachometr je v mílích, teplota ve Fahrenheitech. Ale je to to, co potřebujeme – vysoká průchodnost terénem a vejdeme se tam i s věcmi. A je to tak za polovinu ceny těch nadnárodních společností, nemusíme dávat žádnou kauci, neblokují kartu atd.

Nasedáme a jedeme. První zastávka je pláž s černým magnetickým pískem, asi 50 kilometrů od Batumi. Dá se koupat, i voda je už o něco teplejší. Polovina výpravy se tedy koupe. Jedeme schválně mimo dálnici a prohlížíme si gruzínský venkov. Je to poučné. Lidi téměř nevidíme, ženy vůbec ne. Domy vypadají jako opuštěné, ale prádlo na šňůře prozrazuje uživatele. Pokračujeme dál k venkovním bazénkům s teplou minerální vodou (až 40 °C) u obce Amaghleba. Musí se sjet ze silnice a pokračovat asi 1,5 kilometru po polní cestě ve velmi špatném stavu. Zajížďka však stojí za to, dva bazénky, vřídlo chrlí horkou vodu, trochu smradlavou. Z většiny jsou tady místní a opodál kempuje někdo s obytňákem.

Po koupání pokračujeme dále, tentokrát již po osvětlené dálnici, a míříme do Tbilisi. Město větší než Praha, na předměstí nás vítá směs sovětských paneláků, moderní architektury a rozpadlých budov z doby před okupací (Rudá armáda vpadla do Gruzie 25. února 1921 pod záminkou pomoci místním bolševikům a zůstala tam až do roku 1991). Hotel Kindli Boutique jsme objednali včera přes Booking, je v centru, pokojíky jsou malinké, slíbené parkování ve dvoře není, personál je ale milý a ochotný. Parkovat se prý dá všude, kde nás napadne. Dáváme tedy auto na protější chodník, ať je trochu na očích, když nejde zamknout. Odcházíme na večeři a končíme v klubu Warszawa. Jen dvě piva na čepu, ale nálada dobrá.

V Tbilisi je rozhodně co vidět – především lázně, ale ty jsou dost drahé, a proto nejdeme dovnitř, koupání ve smradlavé sodovce už máme za sebou. Kocháme se pohledem zvenčí, přecházíme moderní Most míru, dále navštěvujeme pevnost, botanickou zahradu, chrámy, mešity atd. Dopravujeme se opět Boltem, metrem a místní lanovkou. Metro předčilo všechna očekávání. Hrkající souprava se rozjela strašnou rychlostí do tunelu, vagony se houpou na křivých kolejích sem a tam, náhle v tunelu vlak prudce brzdí, pak se zase rozjíždí a to se opakuje asi třikrát, uvnitř je nesnesitelný hluk z nějakého strojního zařízení, neslyšíme ani sami sebe. Dole u eskalátorů je hlídací paní v budce s hlavním vypínačem. Navštěvujeme ještě bleší trh, ale to je spíš pro vášnivé turisty, beranice, staříci prodávají sovětská vojenská vyznamenání a mosazné harampádí, všechno za nesmyslné ceny, nevybral jsem si nic.

Počasí se vylepšuje, plánujeme tedy cestu do Gudauri na lyže. Problém je ubytování, je tam draho a plno. Vlastně se tam pro nás nenabízí nic. Uvažujeme ubytovat se za střediskem dále na sever a dojíždět zpět lanovkou z Kobi. Ještě že jsme to neudělali. Kobi je za Křížovým průsmykem, druhý den tam padá lavina a cesta je neprůjezdná další dva dny. Lanovka taky nejezdí, není kam. Později se dozvídáme, že je to obvyklý stav. Nakonec nacházíme bydlení v Gudauri, trochu drahé, ale zase máme celý dům pro sebe, jen musíme ještě jednu noc počkat, než se to uvolní. Nevadí, bereme zájezdní hostinec na staré vojenské cestě na jednu noc. Pokoje nevytopené, ale restaurace má funkční krb a majitelka nám tam servíruje, na co si vzpomeneme. Někdy pozdě večer rezignuje, nechává nám tam klíče a prosí o zhasnutí, až dopijeme.

Stará vojenská cesta je zážitek sám o sobě, doporučuji jet přes den, za světla, aby bylo něco vidět. Je to jediná oficiální spojnice mezi Gruzií a Ruskem, vede z Tbilisi do Vladikavkazu. Je úplně rozbitá, obří výmoly jsou všude, furt se kličkuje, nicméně i přesto je poměrně hustě užívaná, jezdí tam jeden kamion za druhým, pašuje se tudy všechno oběma směry, jezdí se tudy do Čečenska, Ingušska a Dagestánu, jiná cesta přes Kavkaz není. Cestou míjíme Mccheta, historické město na seznamu UNESCO, na mě však moc turistické. Dále navštěvujeme chrám Samtavro, klášter Javria a také pevnost Annanuri. Část této bývalé vojenské cesty vede vysokohorským terénem podél hranice s Jižní Osetií (neuznané separatistické republiky).

Na hranicích s Ruskem je nejvyšší hora této oblasti Kazbek, 5033 m n. m., pokrytá ledovcem. Za Gudauri se nachází památník Rusko-gruzínského přátelství (to už neplatí) s obří mozaikou a zmíněný Křížový průsmyk (2395 m n. m.), kam se vydáváme po třech dnech, když odklidili lavinu z cesty, a snažíme se projet dále. Cestu ale zaplavuje nekonečná řada kamionů, které také vědí, že je cesta už průjezdná. Dělá to trochu problémy, cesta je úzká, po jedné straně stojí kamiony a ve zbylém pruhu se realizuje obousměrný provoz. Konec je u tunelu, ten je úzký, bojíme se projet, nemuseli bychom se dostat zpět, kamiony vypadají, že tu budou pár dnů bivakovat. Výběr úplatků na hranicích asi drhne, fronta se natahuje přes deset kilometrů.

V Gudauri máme dům, ale opět ho nemůžeme najít. Silnice k němu je prý nová. Není. Jezdíme po nějaké místní cestě, mohla by to být ta naše, ale ta má být každý den uklizená a protažená traktorem. To tahle není. Naštěstí máme auto do terénu. Přece jen jsme ale správně, přijíždí majitelka, velmi ochotná, a ukazuje nám dům, horní patro je teprve v hrubé stavbě, ale dole se bydlet dá celkem dobře. Jdeme shánět půjčovnu lyží – u lanovky je jich několik. Lyže a boty za 400 Kč na den nic moc, nemají hrany, skluznice zničené, vázání sice seřizují, ale jen od oka podle váhy. Taky to buď nevypadává, nebo vypadává furt. Musíme měnit. K tomu kupujeme skipasy, je to fakt levné, pro dospělého člověka 1600 Kč na tři dny.

První den lyžování smíšené pocity. Nádherné panoramatické výhledy, pěkné počasí, dobře fungující rakouské a francouzské lanovky a vleky. Jenže jezdí jen některé, chaotické dlouhé fronty, sníh je nevalný – na jižní straně dole mokrý, nahoře zmrzlý, spousta začátečníků, vidíme pády a úrazy, občas vypadne elektrika, všechno zhasne a zastaví se. Nakonec se to zase rozjede, ale trvá to. To všechno by ještě šlo, nejhorší je chování ruských návštěvníků, kterých je většina. Předbíhají ve frontách, dupou na lyže ostatním tak, že vyskakuje vázání, a na sedačku pro šest přichází z boku sedmý a nacpe se tam. Co se týče lyžování na upravených sjezdovkách, kdo je zvyklý na Alpy, tak tady nejspíš spokojený jen tak nebude.

Tady je to spíš pro nadšence do freeride lyžování, heliskiingu, paraglidingu na lyžích a třeba také do jízdy na sněžných skútrech. Opatrnost je na místě, laviny padají každý den. Gudauri má také část Nová Gudauri, to jsou nové apartmánové domy alpského typu, ubytování tam je drahé, ale lanovka vede přímo mezi domy. Apartmány jsou privátní, našli jsme i několik lidí z České republiky a Polska, kteří tam apartmán vlastní. Většina lyžařů je z Ruska, dále jsme viděli Angličany, Němce, Izraelce, Čechy a Slováky a jen pár Gruzínců. Jídlo a pití na sjezdovkách je, ale připlatili jsme si. Lahváč za 200 Kč, celkem dobré pivo, nejlevnější jídlo za 350 Kč.

Druhý den se otevírá lanovka do Kobi – podařilo se odstranit lavinu z části cesty, která k lanovce vede. Přijíždí turisté z Asie, dosud odříznutí od Gruzie (na sever je jediná možnost jet směrem na ruský Vladikavkaz), vláčejí sněhem kufry na kolečkách a vypadají vyděšeně. Další den se otevírá celá cesta i přes Křížový průsmyk a najíždějí další turisté z Ruska. To už se pro nás vážně nedá, po obědě to vzdáváme a jedeme na výlet a pryč, do města Gori, kde budeme spát.

Do Gori dojíždíme za tmy, díky čemuž cestou zjišťujeme, že naše auto nesvítí. Opravujeme, ale dlouho to nevydrží. Další cesty tedy plánujeme za světla. V Gori bereme jednu noc v penzionu Marina, ani nevybalujeme a jdeme do lokální restaurace. Skvělá volba, vynikající jídlo, místní opilec se chce družit a přinesl láhev vodky. Je to obtěžující, ale přátelské. V Gori se narodil Josif Vissarionovič Džugašvili, více známý jako Stalin, a má zde své muzeum. Před ním je vystavený opancéřovaný vagon, kterým Stalin jel na konferenci na Jaltě a v Postupimi v roce 1945. Muzeum nenavštěvujeme, ale naproti je tradiční gruzínská pekárna, kde kupujeme excelentní ručně vyráběný chléb, menší za 5,40 Kč. Objednáváme poslední dvě noci v Kutaisi, v hotelu Lime Hill.

Ráno si prohlížíme několik kostelů a pevnost a odjíždíme směr Kutaisi se zastávkami ve skalním městě Uplistsikhe a hornickém městě Chiatura. Uplistsikhe leží na hedvábné stezce, vytesáno do pískovce bylo před 2000 lety. Po zaplacení vstupného (Gruzínci 16 Kč, cizinci 120 Kč) se dá procházet téměř všechno bez jakéhokoliv omezení. V Chituaře jsme litovali, že jsme nezůstali přes noc. Samotná Chiatura je hornické město, těží se zde především mangan a železná ruda. Na první pohled je tento průmysl již v úpadku, a jak říkal jeden Gruzínec na lanovce v Gudauri: „Rusové už to všechno ukradli.“ Zajímavá je veřejná doprava, ta se realizuje především pomocí lanovek. Ještě by se určitě dalo najít něco zajímavého, ale blíží se tma a auto nesvítí, odjíždíme.

Večer v Kutaisi navštěvujeme místní restauraci Gava, dobrá volba. Jako všude v Gruzii výborné jídlo. Stravujeme se téměř výhradně v restauracích a nezaznamenal jsem, že by za celou dobu někomu nechutnalo. Ceny také velmi příznivé, tedy mimo Gudauri. Ráno “vracíme“ auto, dáváme klíče na zadní kolo, fotíme ceduli s adresou, kde stojí, a posíláme fotky do autopůjčovny. Přijde palec nahoru.

Jdeme do velkotržnice, neuvěřitelné množství ovoce, zeleniny, ořechů a vlastně všeho k jídlu. Jsou k mání také ryby (i živé), maso a drůbež. Kupujeme koňak, sýry a sušené ovoce u prodavače s kartonovou cedulí „za přátelství Gruzie a České republiky“. Poté navštěvujeme nezajímavou botanickou zahradu a zajímavou katedrálu Bagrati. Zajímavá je tedy především tím, že byla vyňata ze seznamu UNESCO. Auto od hotelu mezitím zmizelo. Balíme, protože odjezd na letiště je ve 3:30. Večer ještě večeře v restauraci doporučené Tripadvisorem a návštěva zmrzlinárny.

Využili jsme nabídku majitelů hotelu, vezou nás dvěma auty na letiště. Řidič se před cestou třikrát křižuje a vyráží strašnou rychlostí přes město. Není důvod, času máme dost. Fakt se bojíme. Za městem zmírňuje a jede naopak dost pomalu, nevíme proč to celé. Na letišti kupujeme ještě víno a vracíme se domů.

Zdroj: autorský text