Obytňáky, Čezety, Strakonice, buřty a zábava aneb na prvním letošním srazu Caravan Clubu Plzeň

Blížil se konec dubna, pálení čarodějnic, 1. máj a další květnové svátky. Jen pár kilometrů od Strakonic, u rybníka Milava, se setkalo v místním kempu několik karavanistů, Plzeňáci, Středočeši, někteří i z jiných koutů naší republiky. Šlo o jednu z mnoha akcí Caravan Clubu Plzeň. 

Ač ve čtvrtek i v pátek bylo hodně nepříznivé počasí, i tak se nakonec sjelo v celkovém součtu 21 karavanů nebo obytných aut. Někdo jen sólo se psem, někteří v páru, ale našli se také početné rodinky s vnoučátky i pejskem.

A jako správný sraz musel mít i tenhle svého velitele, tedy pořadatele, a hlavně program. Ten trochu komplikovalo už zmíněné počasí, ale sobota i neděle se vydařila.

Možná ne každý ví, že toto město bylo spojené s výrobou motorek v hluboké minulosti. První motocykl byl vyroben v roce 1935.Na začátku 90. let minulého století se firma spojila s italskou Cagivou, ale spolupráce trvala pouze do roku 1997, kdy výroba motocyklů zanikla.

V areálu bývalé přádelny, proti hradu Strakonice, vznikla díky nadšencům expozice motorek a příslušenství. Na sobotní odpoledne tak máme v rámci srazu domluvenou prohlídku od14 hodin. Můžeme se kochat pohledem na staré Čezetky, které spolu s Jawou brázdily československé silnice v minulém století. Kdo měl tehdy Čízu, to byl král motorkářů, to byla ještě pořádná vůně benzínu s olejem. Že bude někdy motocykl na baterky, to nikdo vůbec netušil.

A tak po sobotním obědě vyrážíme na prohlídku skvostu dávné minulosti. Mě nejvíce zaujala Čezeta 501, která díky svému designu získala přezdívku prase, na které mě vozil i můj tatínek a kterou už v roce 1957 navrhl konstruktér Jaroslav František Koch. Za 100 korun vstupného je zde vystaveno docela hodně exponátů

Po návštěvě muzea přišel na řadu podvečerní táborák a opékání buřtů. Sobotní prosluněný den nelze zakončit ničím jiným než posezením u ohně s kytarou a pěknou společnou písničkou.

Neděle je opět zalitá sluncem a každý účastník má program ve své režii. Naše posádka, tedy já a můj pes Max, musíme prozkoumat okolí, které mě osobně hodně připomíná oblíbený televizní seriál Chalupáři.

Celý tento velice úspěšný karavanský sraz zakončuji obědem: jihočeským smažákem v hospůdce u rybníka. Pak už nezbývá než vše pobalit, rozloučit se s kamarády a v podvečer vyrazit k domovu s konstatováním: tak někdy příště.

A kde to bude? V Berouně? U jezera Michal, nebo na sklonku léta v oblíbeném Anníně? Uvidíme. Každopádně zastavit se můžete také. Litovat nebudete.

Zdroj: autorský text