Namibie vás uvítá otevřenou náručí a nabídne nezapomenutelné zážitky. Nebojte se a jeďte tam

Než si půjčíme Toyotu, musíme si v bance zřídit kreditku. I když ji máme sotva 3 týdny (v profilu Asco Car Rental se doporučuje min. 6 měsíců v platnosti od data pořízení), nejsou s tím problémy a peníze za zapůjčení si blokují.

Z Prahy přes Vídeň a Addis Abeba přistáváme ve Windhoeku. Kromě dokumentu o příletu vyplňujeme ještě další kvůli vízu a ještě další dva o tom, kde budeme cestovat, na jak dlouho budeme v jejich zemi a kolik peněz hodláme utratit.

V letištní hale si nás vyhlídne pan taxikář, který nám říká, kde máme směnit peníze (myslím, že jsou na letiště jen 2 směnárny). Využijeme jeho rady a měníme peníze. Nikdo po nás nechce pas a nikdo nám ani nedává papír, za kolik a kolik jsme směnili. Jen dostaneme peníze.

Menší problémek nastává, když si nás taxikář vede k autu. Zavazadla nám berou jiní zaměstnanci a jiný taxikář se dohaduje s tím naším. Nám je vysvětleno, že oni jsou ti praví zaměstnanci letištních taxi a máme jet s nimi. A jelikož mají naše zavazadla...

Ve Windhoeku fouká a je zima. Jdeme se podívat na místní pamětihodnosti. Vedle Kristova kostela je vysoký monument s proskleným výtahem směřující na město, který nás doveze do Sky Lounge. I když si v restauraci nic nedáte, můžete se podívat na terasu, která nabízí výhled na celé město.

V Intersparu si nezapomeňte koupit adaptéry do elektrické sítě. Ve Windhoeku funguje sdílené taxi. Někteří taxikáři vás budou chtít natáhnout, obvyklá cena se pohybuje mezi 25 až 35 dolary po městě. 

Další den ráno si půjčujeme auto a vydáváme vstříc dobrodružství. Pro všechny milovníky plechových miláčků doporučuji poslední ubytko na cestě k Fish River Canyon, a sice Canyon Road Campside. Snídaně se podává v garáži.

Než uvidíte kaňon, musíte zaplatit u brány poplatek NWR (Namibia Wildlife Resort) a nesmíte mít žádné igelitové tašky. Ale nikdo vám prohledávat auto nebude. U kaňonu jsou i hike trasy. Záleží na vás, jak dlouho se tu chcete zdržovat. Fish River Canyon rozhodně stojí za návštěvu. Je totiž druhý největší na světě.

My jsme město Luderitz viděli jen z okna auta, protože jsme přijeli večer po check-inu. Ale i tak na nás čekal hlídač s klíčem od pokoje.

Příští zastávka je Kolmanskop, město duchů. Tohle bylo ve své době velmi bohaté místo. Snad nejbohatší v Africe, které jako první mělo v nemocnici rentgen, výrobnu ledu, kino, bazén a spoustu dalšího. Jenže pak se těžba diamantů přesunula jinam. A město pomalu pustlo.

Další naše zastávka je Sossusvlei a Deadvlei. Mrtvé stromy a písčité duny. V dálce jsou vidět pštrosi a zblízka oryxy. Jestliže máte 4x4 a nebojíte se, že zapadnete v hlubokém písku, můžete jet až na parkoviště k Daedvlei. Jinak je pro vás připraven minibus.

Duny, na které se leze, je několik. Big Mamma, Big Daddy, Dun 45, stačí si vybrat. A protože jsou to duny až do nebe, vyrazte na ně ráno. Od sedmi hodin se otvírají brány a v 17:00 je zavírají. Vedle NWR kempu (přes který se na duny dostanete) je další o dost levnější kemp a má napajedlo pro zvířata. Večer se přišel do baru podívat i šakal.

Přemýšleli jsme, kde se máme ubytovat dál, jestli ve Walvis Bay, nebo ve Swakopmundu. A protože jsme si zakoupili výlet katamaránem, vyhrálo Walvis Bay. I když byla mlha, zima a velryby se neukázaly, výlet byl báječný. Viděli jsme v přirozeném prostředí lachtany jihoafrické a pelikáni k nám přiletěli na palubu pro rybu.

Město je krásné, i když se tam těží sůl. A na mělčinách klapou zobáky růžový plameňáci. A pozor, pokud chcete svým autem na Sandwich Harbour, i když všechny půjčovny aut to zakazují, musíte mít povolení a to se vydává ve Swakopmundu.

Krátká zastávka u vraku lodi Zeila Shipwreck (Sceleton Coast), je tu spousta nabízečů, kteří prodávají různé minerály. A Cape Cross je „hned“ vedle.  Lachtani smrdí a protože je to příroda, vidíte zde i uhynulé kusy zvířat. My jsme lachtany viděli u Walvis Bay na Pelican Point.

Mezi obřími kameny Spitzkoppe si budete připadat jak v labyrintu. A během dne se vám ukážou snad všechny odstíny oranžové. Vezměte si s sebou dostatek peněz, jídlo a vodu.

Peníze proto, že se tam platí vstup a když budete chtít vidět malby, co tam zanechali křováci, budou se vám hodit. Jídlo a pití jak pro sebe, tak pro ty lidi co tam jsou.

Cesta je lemována několika krámky místních občanů, co vesměs nabízí to samé a pokud jim budete chtít aspoň trochu pomoci v té bídě, kupte si od nich něco. Oni vás ještě požádají o vodu a jídlo. Protože peněz se nenají a nenapijí a i když v obci mají obchod, vyjeděnější krám jste neviděli.

Míříme na sever a cestou zastavujeme u domorodých červenočerných polonahých žen kmene Himbů. Na ruce nám dávají náramky, neumí moc anglicky a prosí o vodu a jídlo.

Častokrát nás zastavila policie a kromě řidičského oprávnění (já jsme měla mezinárodní řidičský průkaz a přítel měl jen náš evropský - ten jim stačil) chtěla vidět i lednici. Jestli nepřevážíme maso. Syrové maso se nesmí dovážet z jihu na sever a naopak. Prý kvůli nemocem.

Vodopády Epupa jsou u samotné hranice s Angolou. Cesta sem je hrbolatá, prašná a dlouhá. Kemp u vodopádů je krásný a za plotem. Má i bar a restauraci, ale když nemají jídlo, tak nevaří. K vodopádům se jde zase přes krámky, kde na vás budou pokřikovat, abyste si něco koupili. Protože se vodní kaskáda rozprostírá na víc jak půl kilometru, můžete se dohodnout s někým z místních a oni vám je ukážou v celé kráse.

V NP Etosha uslyšíte troubit slony. Dobře si promyslete, jakou branou do parku vjedete, protože kempů je v Etoshe několik a rezervace je velká (o něco větší jak Slovinsko). Brány Etoshy se zavírají v 16:30, brány kempů v 18:30 a po setmění nesmí být nikdo mimo kemp. Hodně lidí přejíždí mezi kempy, takže si kupte mapu. Jinak jste ztracení.

A jestli budete spát pod stanem, vezměte si termoprádlo a čepici. V červenci je sice 20 až 25  stupňů, ale jak zajde sluníčko, je zima, která se někdy blíží k nule. Etosha má několik napajedel a u našeho kempu Halali, který disponoval poštou, obchodem a čerpací stanicí, se k večeru přišli napít nosorožci a sloni. I když jsme krále zvířat neviděli, pohled na geparda, který nám ležel v cestě, nás zastavil v úžasu.

Zebry s antilopami nám klusaly před autem a na poslední sbohem, se přišla k bráně podívat žirafa. Etosha je kouzelná a každý okamžik je dar.

A protože Namibie láká na velkou pětku, jedeme se ještě podívat do parku Bwabwati na řece Okawango. V této oblasti spousta ubytování nabízí vodní safari zaměřené na hrochy. Pluje se do 17:00 nebo do 18:00 (teď nevím přesně). Rezervaci na lodi si stačí udělat několik hodin předem v hotelu. Ale vraťme se zpátky k NP Bwabwati.

Kromě hrochů si dejte pozor i na krokodýli. Rezervace je mnohem menší než Etosha a mnohem hustší (více džungle). Na návštěvu Bwabwati vám stačí několik hodin. Z výběžku Caprivi hodně cestovatelů míří vedle do státu na Victoriiny vodopády. My míříme zpátky do města Rundu, kde jsme ubytovaní. Z Rundu nás čeká několikahodinová cesta po silnici zpátky Windhoeku.

Zahrady parlamentu v hlavním městě jsou stále zavřené, ale i přes plot vypadají krásně. My se ještě týž den vydáme do wildparku Dagan Viljoen Game Reserve kousek za městem. V tomhle parku můžete chodit pěšky, to se v ostatních nesmí. Hned u brány nás strážce poslal na recepci zaplatit vstup a krátce na to se ukázala žirafa a prase bradavičnaté. Stádo pakoňů bylo metr od našeho auta.

Ještě, než odevzdáme Toyotu, jedeme se projet na odvrácenou stranu hlavního města do slumu Katutura. Tisíce malých plechových příbytků, které poskytují domov svým obyvatelům.

Město ve městě, chudý sourozenec, který nemá asfaltové silnice, pláty svařené k sobě a uprostřed nich křížek  znázorňuje kostel. Děti v prachu na hřišti hrají fotbal. Chvilka, kdy problémy a chudoba zmizí. Lidé zde mají své radosti a také starosti, které jsou často těžší a naléhavější, než ty, které si dokážeme představit. Každodenní boj o základní potřeby, o vzdělání, o důstojnost.

Přesto se i tady, mezi rozpadajícími se chatrčemi a prašnými ulicemi nachází naděje. Možná právě proto, že si lidé uvědomují, že i přes všechna trápení a tíhu životních okolností si uchovávají schopnost radovat se z maličkostí – z obyčejného fotbalového zápasu na suchém poli.

Vracíme vozidlo i se satelitním telefonem a car-fi (která měla špatný signál, ale WhatsApp šel), zdejší simkarty jsme nekupovali, oni ani místní nemají v poušti moc dobrý signál.

Ať už se rozhodnete pro dobrodružství v poušti, nebo za divokými zvířaty, Namibie vás uvítá s otevřenou náručí a její obyvatelé se vás s úsměvem na tváři zeptají „Hello, how are you?“ Můj zážitek z této neobyčejné země byl nezapomenutelný, a pokud hledáte destinaci plnou přírodních krás a nečekaných momentů, Namibie vás určitě nezklame.

Zdroj: autorský text