Zápisky z korejského tripu, díl 6: Lyžovala tu Ester, teď tu lyžoval Fotr. A pak bojoval s trajektem

Zhruba na týden jsme se zabydleli kousek od Pchjongčchangu. To je olympijské centrum, kde vznikla pro rok 2018 ta velikánská zimní sportoviště. My jsme sem jeli kvůli tomu, že Pepa tenkrát na zahájení olympiády byl, takže jsme se chtěli podívat na to stejné místo. Zahajovací stadion tady dnes už nestojí, ten zbourali. Je tam jen taková olympijská pochodeň a Muzeum olympijských her. 

Původně jsme si říkali, že do něj ani nepůjdeme, ale nakonec jsme tam šli. Zaprvé bylo zadarmo a za druhé je to muzeum moc hezky udělané. Korejci jsou na olympijské hry pyšní mimo jiné i kvůli tomu, že Pchjongčchang funguje do dneška jako sportoviště. Areály neumřely, pořád se tu konají nějaké soutěže a je to otevřené i veřejnosti. Byla to milá návštěva, ale hlavně jsme tam byli také kvůli tomu, abychom zavzpomínali na úspěchy Ester Ledecké. Ostatně teď je to přesně šest let, Ester tu závodila v únoru 2018. 

Korejská lyžařská střediska jsou megalomanská. Jakmile se do nějakého takového areálu dostanete, všude jsou půjčovny lyží, bobů a hlavně snowboardů. To je teď evidentně obrovská móda. Korejci jsou na snowboardy úplně ujetí. Co je ale nejdůležitější, nejsou tu žádné malé horské boudy, hlavní budova vypadá jak letiště. „To je budova jak kráva,“ říkal Pepa. Velká byla minimálně jak nádraží. Jinak než přes tenhle terminál se na sjezdovku nedostanete, je to propojené i s okolními hotely. Jsou tam jezdící schody, které vás vyvezou v přezkáčích, kam potřebujete, a hlavně všude jsou ty zmíněné půjčovny. Korejci si vybavení půjčují, v naprosté většině vlastní nemají. Trochu jsme se báli, jestli tam budou mít dostatečně velké boty pro Pepovu tlapu, ale kupodivu tu měli i takhle velké boty. 

Lyžování bylo fajn, černé sjezdovky jsou prázdné, protože Korejci se asi bojí, ale vypadají, že lyžují rádi. Jen musíte dávat pozor, protože furt padají. Sjezdovky jsou pěkné upravené, bezpečné, všude cedulky. Jako všechno v Koreji je i lyžování neuvěřitelně organizované.

Problém korejského lyžování je ale v tom, že místní lyžaři pořád padají a hlavně se neustále natáčí. Stejně jako jejich život se pak i lyžování promítá do fotografií a videí na sociálních sítí. Kvůli špatné kvalitě sněhu jsme nakonec lyžovali jeden den a stačilo to. 

Ceny tu mají příjemné. Sice teda vybavení v půjčovnách nebylo nic moderního, třeba jako v Turecku, kde půjčovny byly vybavené úplně top, ale bylo to použitelné. Vybavení z půjčovny bylo navíc v ceně skipasu. Tři celodenní skipasy pro tři lidi včetně půjčení vybavení vyšlo na 261 000 wonů, to znamená 4600 korun. Děleno třemi jste na nějakých 1500 korunách za denní lyžování. Kdybychom si koupili dvoudenní skipas, tak to bude na den samozřejmě vycházet ještě lépe.

Součástí obřího areálu Phoenix Snow Park byly i restaurace, obchod s potravinami a mikrovlnky na chodbě. Takže i když si koupíte třeba jen polévky, můžete si je v mikrovlnce rovnou ohřát. Narazili jsme i na megarestauraci, tam bylo třeba 300 míst k sezení. Objednávání je korejská klasika, objednáte na tabletech a pak jen dostanete upozornění, že je hotovo. Musím říct, že jídla byla fakt dobrá a poměrně levná. Jídlo se tady pohybovalo kolem 250 korun za porci, ale to byly porce jak blázen. A pití v ceně, tedy kromě alkoholických nápojů. 

Kousíček odtud v horách je bláznivá věc - můstky, lávky a hlavně visuté mosty včele s Wonju Sogeumsan Bridge. Korejcům asi přijde, že příroda není úplně dokonalá, tak ji vylepšují. Všude, kde to jde, postaví rozhlednu nebo visutý most, a když to jde úplně nejlíp, tak tam jezdí vláček nebo rovnou lanovka, to je základ.

Tady na tom místě je nejdelší visutý most v celé Koreji, má přes půl kilometru, je moc hezký a natáčely se na něm i některý scény z našeho oblíbeného seriálu Láska padá z nebe. Pokud se sem vypravíte, jakože chcete vyrazit do přírody, brzy zjistíte, že už vlastně nejdete přírodou, ale právě po umělých schodech, umělých lávkách a pak jdete jakoby po skalách, ale vlastě po skalách nejdete, protož Korejci tu postavili železné konstrukce a na to položili chodníky se zábranami. Ve finále přírodou nejdete, ale jdete bezpečně. 

Po chodníčkách vyjdete na obrovskou rozhlednu nad údolím a pod rozhlednou je visutý most. Fakt pěkné. Je to výšlap na 3 hoďky, kulturní místo jako blázen. Chytli jsme tam nějakého místního zpěváka a divadelníka, který tam něco šmrdlal a hrál. Holky to bavilo a to je nejdůležitější.

Bylo zvláštní, že jsme přejeli jen 50 km od sjezdovky a bylo tu úplné jaro, zatímco na horách sněžilo. 

Jeden den v horách jsme vynechali, protože bylo hnusné počasí. Dali jsme si servisní den. No a potom jsme plánovaný pobyt museli o den zkrátit, protože jsme se potřebovali přesunout na trajekt.

Koupit nebo jen zarezervovat lístek na trajekt byl obrovský boj. Koupit lístek pro auto přes internet nešlo a domluvit se po telefonu anglicky samozřejmě nešlo už vůbec. Nakonec jsme poprosili o pomoc českou ambasádu v Soulu. Při všech našich cestách všude možně včetně Iráku jsme nikdy pomoc ambasády nevyužili. Ale tady si Pepa už nevěděl rady, tak potupně zavolal na ambasádu. Říkal něco jako, nezlobte se, máme takový problém, potřebujeme koupit lístky na trajekt... Na ambasádě říkali, že tohle je úplně normální. Řečová bariéra je tu peklo a úplné peklo je pak IT. Tím mysleli fakt, že neexistují webové stránky, neexistují emaily... Fungují tu jenom telefony nebo Kakao chat. 

Když už tu má někdo email, tak je to fakt „zápaďák“. Jinak všichni jedou na Kakao chatu. Kakao je jejich aplikace, kde je všechno. Kakao je chat, Kakao jsou mapy, je to takový jejich Google. Nám teda neodpověděli ani na tom Kakau, takže je otázka, nakolik jsou aktivní aspoň tam. Ambasáda nám tedy trajekt zamluvila, jsou na to zvyklí. A zamluvili nám i cestu zpátky. Jako potvrzení nám pak přišla z přístavu zpráva. Samozřejmě v korejštině. 

Další výzva spočívala v tom, že jsme to měli přes šest hodin cesty a museli jsme být v přístavu v sedm ráno nejpozději, tak jsme se v jedenáct večer sbalili a jeli přes noc. Dojeli jsme do přístavu, kde nás hnali rovnou na loď. Zaparkovali jsme auto na trajekt, vylezli zase z lodi ven a šli jsme si koupit lístek. 

V přístavu bylo několik různě dlouhých front. Pepa si překladačem přeložil, že jedna fronta je „auto“, tak jsme si řekli, to je super, tady si asi kupují lístky jen ti, co mají auta. Fronta byla krátká. Tak jsme ji vystáli a koupili lístek na auto, ale pasažérské lístky jsme si stejně museli kupovat v druhé frontě určené zase pouze pro lidi. Lumi jsme raději nechali v autě, protože jsme nevěděli, jak je to s pejskem. Bylo to tak pro ni lepší, protože psi museli být zavření v jedné místnosti.

Na trajektu nás čekalo ještě jedno překvapení. Byl dost starý a vyžilý, a míst na sezení bylo jenom pár v kavárně. Jinde se prostě zujete a plácnete sebou na zem. Holky z toho byly nejdřív trochu vykulený, že co mají jako dělat. Pravda je, že jsme zažili nejrůznější trajekty, nejdivočejší třeba na Černém nebo Kaspickém moři. To byly fakt příšerné trajekty, ale tady to bylo taky v něčem dost děsné, nebo minimálně překvapivé. 

Za tři a půl hodiny jsme dopluli do přístavu na ostrově Jeju, který byl naopak parádní a za ty problémy kolem trajektu to určitě stálo. Ale o Jeju si více povíme zase příště.