Zápisky z korejského tripu, díl 5: Prodejte nám Lumi, zaplatíme cokoliv, skvělá videogalerie a sever

Další dny trávíme na východním pobřeží v okolí města Sokcho. Také jsme se vypravili do hor a podíváme se do míst, kde se konala zimní olympiáda. Opět jsme se také podívali do demilitarizované zóny a závan severokorejské atmosféry nám nabídl jeden malinkatý ostrůvek. Náš korejský trip pokračuje dále. 

Město Sokcho je zajímavé z mnoha důvodů. Po rozdělení korejského poloostrova 38. rovnoběžkou patřilo Severní Koreji a po válce v roce 1953 se ta hranice trochu překreslila. Už nekopíruje 38. rovnoběžku, ale je to takový nepravidelný a tady na východním pobřeží je rozdíl oproti 38. rovnoběžce největší. Od města Sokcho je hranice vzdálená asi 40 km. V téhle oblasti tehdy žilo nejvíc rodin nebo nejvíc lidí, kteří vlastně byli Severokorejci. Po válce se z nich stali Jihokorejci. 

To znamená, že měli nejvíc zpřetrhané vazby se Severní Koreou. A co je ještě zvláštní, uprostřed Sokcha je v přístavu malinký ostrov, kde je svým způsobem jediná a poslední severokorejská vesnice na jihokorejském území. Jmenuje se Abai a vznikla po válce jako vesnice pro severokorejské uprchlíky. Kolem je moderní město, ale na tomto ostrůvku jsou staré baráky z 50. až 70. let, trošku to tam smrdí, je tam bordel. A podle nás tam pořád žijí ti Severokorejci, protože mají dost podobné účesy jako v seriálu Láska padá z nebe. V průvodcích se píše, že tam připravují tradiční severokorejské jídlo, které se vařilo už za války, což je například plněná chobotnice, která vypadá jak jitrnice. Prostě vezmete chobotnici, vykucháte a nacpete do toho něco a pak se to opeče. Bylo to docela dobré. 

Protože to byl ostrov, tak dlouhou dobu jediným způsobem přepravy byl přívoz, než tam vybudovali most. Ten přívoz je loď, která nemá ani lodní šroub, ani plachtu, pohání se lanem. To vede přes loď a takovým hákem tu loď vlastně taháte, než dojedete do severokorejské vesnice. 

Na východě jsme navštívili také město Gangneung. Když byla zimní olympiáda v Jižní Koreji, tak se tu soutěžilo v některých disciplínách. Byly tu vybudované stadiony na krasobruslení, na lední hokej a tak dále. Ale kvůli tomu jsme sem nejeli. V tomhle městě je Coffee street. Je to ulice plná kaváren. Opravdu tam jsou kavárny jedna vedle druhé. Jsou to kavárny u pláže a mají až pět pater. Když pijete kafe, tak sedíte, máte před sebou prosklené stěny a koukáte na to moře a pláže. Kaváren jsme navštívili několik a jsou sakra dobré. Výborné kafe, skvělé zákusky, vážou se tam k tomu i takové historky.

Dokonce se říká, že existuje tajná kavárna, do které můžete jenom na pozvání, že do ní můžou jenom celebrity a politici a že vchod je za jednou z knihoven. Nebo že v některé kavárně v noci vaří kafe mrtvý kavárník. Jmenuje se to „kafe duchů“, a to kafe je prý nejlepší na světě. Jiný z těch kavárníků zase prý umí věštit budoucnost z kávy, takže si tam lidi chodí nechat věštit. V některých kavárnách se také prý poruší časoprostor, přijdete tam na jedno kafe, máte pocit, že jste v té kavárně byli hodinu a on uběhne celý den, čemuž se dá věřit.

A ještě se nám tam stalo, že nás odchytil nejspíš korejský pár, nemluvil anglicky, takže zase přes překladač, a chtěli koupit Lumi. Za cokoliv. Paní se moc líbila. My jsme na ně koukali, jestli to jako myslí vážně a oni opravdu že jo, že jestli můžou koupit toho pejska za cokoliv. Že by si ho odvezli hned teď... 

V Soulu jsme chtěli vidět digitální vlnu, kterou dělala umělecká skupina D'istrict, ale nevyšlo to. Jenže jsme věděli, že tady v Gangneungu mají muzeum, takovou galerii, kterou dělala stejná skupina. Holkám se tam jezdit moc nechtělo, ale přemluvili jsme je a šli jsme do toho. A byla to jednoznačně asi nejlepší galerie, kterou jsme kdy viděli.

Všechno to byly jenom obrazovky, všechno to byly videoprojekce. Ale pozor, ve 4D! To znamená vítr i vůně. Každá ta místnost měla svůj příběh. Oceán, bouřka, poušť, hvězdy... Bylo to fantasticky udělané. Holky z toho byly vyplesklé. Třeba tam byla místnost s balónky a všude hrály zásadní roli obrazovky a zrcadla, takže to zároveň bylo trochu bludiště. Do některých těch zrcadel nebo obrazovek lidi naráželi, protože najednou nebyli schopni rozeznat prostor kolem sebe. Úplným vrcholem byla virtuální zoologická zahrada s televizní stěnou, která měla odhadem třicet krát osm metrů a na tom se pohybovala zvířata. Každé to zvíře bylo jinak barevné, protože děti měly papíry, mohly si zvíře namalovat. To zvíře potom naskenovaly a počítač ho rozpohybované promítl na stěnu. Vybarvili a popsali jsme Fotřího tygra, měl nápis Fotr na tripu a chodí teď v muzeu.

Byli jsme tam skoro 2 hodiny. A ještě tam zároveň měli uměleckou kavárnu. Tam, když jste si něco koupili, tak jste to dostali na stůl, který byl vlastně jako projekční plocha. Kolem čaje jezdily animace, takže i ten čaj byl zážitek. Nechyběla ani prodejna artefaktů z galerie, kde prodávali vůně z výstavy. Ale úplně nejvíc tam byla poslední místnost, která se jmenovala zahrada. Ta byla snad 50 m dlouhá, všude televizní stěny. Když jsme tam byli, zrovna promítali obrazy impresionistů. Tak si představte všechna ta díla na obřích plátnech, ale promítali také třeba jenom fragmenty, takže to vypadalo úplně fantasticky. Musím říct, že tahle galerie je zatím za mě z těch technologických věcí, které jsme dosud viděli, úplně top. 

Měli jsme také problém s telefonními kartami, protože Pepa v Soulu sice zařídil karty velkých operátorů, ale u prodejce, který funguje jako virtuální operátor. Takže sice máme karty SK Telecom nebo LG+, jenže když jsme je chtěli prodloužit, protože se musí obnovovat každý měsíc, tak nám to tady u prodejců těch našich operátorů nešlo. Prý jsme uzavřeli smlouvu s nějakým TOS Mobile, proto nám v prodejně SK a LG+ nedokázali pomoci. Museli bychom jet do toho TOS Mobile. Zavolat tam nejde, protože to funguje jen přes hlasový ovladač. Samozřejmě jenom v korejštině.

A tak jsme jeli v Sokcho zařídit nové karty, tentokrát už přímo u velkých operátorů. Jenže pro cizince je možné si zařídit na pas jen dvě SIM karty. A tak my s Pepou teď máme nové karty, ale Pepinka nemá. Pro ní už nám kartu nedali. Jen tyhle karty jsme řešili asi tři hodiny. Třetí kartu budeme zařizovat jinak, zkusíme napsat na ten TOS Mobile. S těmi našimi dvěma novými kartami jsme to teď dokonce udělali tak, že od pána jsme si koupili karty a nechali jsme mu v hotovosti peníze a on nám slíbil, že nám to za měsíc prodlouží. Snad na to nezapomene.

V Koreji jsou některé věci o světelný rok před námi, ale jiné věci jsou tu naopak zase strašně složité a předpotopní. Nejde jen o tohle prodlužování SIM karet. Třeba parkovací automaty. Nedávno jsme narazili na dva parkovací automaty, kde Pepa musel zase překládat. Třeba u McDonaldu na parkovišti, kde bylo napsáno, že hosté vyjedou zadarmo. Nevyjeli jsme, tak šel Pepa zaplatit. Byl to úplně jiný systém, než co jsme dosud používali a bylo tam napsáno, že se má zadat registrační značka. Jenže počet těch kolonek byl menší než počet znaků na značce. Naštěstí to šlo kupodivu přepnout do angličtiny, tak jsme pochopili, že máme zadat jenom poslední 4 čísla. Jakmile dal Pepa OK, tak už to bylo zase jenom v korejštině. Vytáhli jsme telefon, abychom to přeložili, něco zapípalo a vrátilo nás to zase na začátek. Tak to tam Pepa zadával asi čtyřikrát, protože než to přeložil, tak se to automaticky ukončilo. Nakonec jsme to přece jen zaplatili, ale byl to boj. 

V plánu jsou ještě hory. Využijeme toho, že mrzne a bude hezky. Kdo nás sleduje na Facebooku a Instagramu, tak už asi ví, že další zastávkou na naší korejské cestě, je aktuálně ostrov Jeju. O něm a zejména o neuvěřitelné anabázi spojené s nákupem trajektu vám povyprávíme v dalším zápisníku.