Fotr jede dál. V Bosně načerno natočil Titův bunkr, ve Slovinsku neobjevil sýr ve tvaru ňadra

Teď už jsme sice ve Slovinsku, ale náš čas se začíná krátit, stejně jako vaše čekání na nový díl osmé série. Od posledního deníku jsme projeli Slovinsko, nakoukli do Itálie, ale vezmeme to pěkně postupně. Z Bosny totiž stále máme co vyprávět, a Slovinsko bylo plné nečekaných zážitků.

V Bosně jsme se zastavili v ikonickém Blagaj Tekke, klášteře postaveném pod 230 metrů vysokým útesem. Je to starý dervišský klášter, který svou mystickou atmosférou přitahuje návštěvníky zdaleka i zblízka. Dervišové, islámští mystici, tu žili velmi skromně, podobně jako křesťanští františkáni. Klášter je stále funkční, a přestože tu dervišové žili v chudobě, dnes je místo přístupné veřejnosti.

Co je na tom místě naprosto fascinující, je řeka Buna, která pramení přímo vedle kláštera, ze skály. Voda je křišťálově čistá a celé místo působí jako scéna z pohádky.

Na fotkách vypadá vše nádherně, ale ve skutečnosti jsou kolem řeky namačkané restaurace, jedna vedle druhé. Voda teče přímo skrz restaurace, a i když jsou ceny poměrně vysoké, atmosféra toho místa za to stojí. Kdo má rád tajemné historky, určitě ocení legendu, která říká, že někteří dervišové z kláštera zmizeli a už se nikdy neobjevili.

S krásou řek je to v Bosně tak, že by si zasloužily vlastní kapitolu. Jsou to neuvěřitelně čisté a malebné vodní toky, kde se dá nejen koupat, ale také obdivovat přírodní scenérie. Řeka Buna, kterou jsem už zmínila, je ideální pro koupání. A pak je tu Neretva, další z perel Bosny. Průzračná voda, kterou chcete obdivovat nekonečně dlouho.

A nesmíme zapomenout na vodopády Kravica. To je jedno z těch míst, které před dvaceti lety muselo být absolutně dechberoucí. Dnes tam ale najdete doslova „milion“ lidí, pizzy pečené v troubách a pivo tekoucí proudem. Přesto to má své kouzlo.

Když jsme tam dorazili, voda byla ledově studená, ale koupání stálo za to – taková bosenská verze přeplněného pražského koupaliště, ale s krásnou přírodou všude kolem.

Naše další zastávka byla v Banja Luce, hlavním městě srbské části Bosny. Tady jsme našli nádherné ubytování přímo u řeky Vrbas, známé svými peřejemi a možnostmi pro rafting. Domek stál 50 eur na noc a byl jen 10 metrů od vody.

Holky se tu s radostí vrhaly do divoké řeky, nechaly se unášet proudem a pak znovu vybíhaly na břeh, aby to mohly zažít znovu. Bylo to jako přírodní aquapark, akorát divočejší. Po třech kolech toho měly dost, protože proud byl silný a plavat ke břehu nebylo vůbec snadné. Prostě dokonalý zážitek v srdci přírody.

Titův bunkr, to je kapitola sama o sobě. Při prvním pokusu jsme ho nenatočili, protože tam není povoleno natáčet, jen fotit. Na to jsme nebyli připraveni, ale při druhém pokusu už vše proběhlo podle plánu a povedlo se nám natočit neuvěřitelný materiál.

Bunkr, jehož stavba stála neuvěřitelné 4 miliardy dolarů, byl postaven za komunismu jako jeden z největších vojenských projektů v historii. Nachází se 280 metrů pod zemí, schovaný v hoře, a měl odolat i atomovému výbuchu. Byl dimenzovaný pro 300 lidí, kteří by tam mohli přežít až šest měsíců bez jakéhokoliv kontaktu s okolním světem.

O existenci bunkru nikdo nevěděl, dělníci byli najímáni jen na určité úseky, aby neznali celý projekt. Dokonce neexistují ani žádné plány bunkru, což z něj činí jedno z největších tajemství vojenské architektury. Bunkr byl dokončen těsně před Titovou smrtí a on ho nikdy nenavštívil. Po rozpadu Jugoslávie byl bunkr zakonzervován a dnes je otevřen pro veřejnost.

Uvnitř najdete původní vybavení, vše plně funkční – od klimatizace až po čističky vody a dieselové generátory. Prohlídka trvá hodinu a půl a nabízí fascinující pohled na megalomanství celého projektu.

Zvenčí byste ani nepoznali, že se pod zemí ukrývá tak obrovský komplex, protože vše je maskované jako obyčejné rekreační středisko. Když projdete jedním z domků, ocitnete se v tunelu dlouhém 200 metrů, který vás zavede přímo do bunkru.

Tím jsme ale už Bosnu opravdu museli opustit. Pak jsme si všichni mysleli, že jedeme do Chorvatska, ale to jsme nakonec jen profrčeli, protože nás už trochu tlačil čas a program ve Slovinsku byl hodně bohatý. 

První místo, které jsme ve Slovinsku navštívili, se jmenuje Velika Planina. Nachází se vysoko nad městem Kamnik a jde o oblast pastvin, kam se tradičně vyháněl dobytek z údolí. Dělalo se to nejen kvůli bezpečnosti, ale také kvůli obrovským plochám, které tam nahoře zvířata měla k dispozici. Pastevci, tedy pasáci, tam se stády zůstávali poměrně dlouhou dobu a tato tradice přetrvala až do dnešních dnů.

Na Veliké Planině najdete staré pastevecké domy, i když bohužel většina z nich byla po válce znovu postavena. Němci je tehdy vypálili kvůli partyzánům, ale místní lidé je obnovili ve stejném duchu. Přestože nejsou všechny původní, krajina má stále neuvěřitelný půvab a atmosféru dávných časů.

Když se procházíte po planině, máte pocit, že jste se ocitli v pohádkovém světě. Často o tom místě říkají, že je to takový Hobitín – a není to daleko od pravdy. Velika Planina opravdu vypadá, jako by byla přímo vytržená z Pána prstenů.

Na vrchol vede stará lanovka, která prý dostala nové lano. Upřímně? Moc to tak nevypadalo, a když jsme tam jeli, byla lanovka dost přeplněná. Nicméně je na ni navázána menší sedačková lanovka, na kterou nám bez problému vzali i Lumi, našeho pejska. Musím říct, že ve Slovinsku jsou k pejskům opravdu vstřícní, což nás mile překvapilo.

Když jsme dorazili na planinu, otevřel se před námi úžasný výhled na vysoké vrcholy hor v pozadí. Tohle místo je prostě pohádkové. A právě tady, na těchto pastvinách, pasáci vyráběli sýr, který je známý jako trnič.

Tenhle sýr je zvláštní tím, že jeho tvar připomíná ženské ňadro. Proč právě takový tvar? To má několik vysvětlení. Může to být kvůli dlouhodobé samotě, kterou pasáci nahoře na pastvinách zažívali, ale možná je v tom i určitá symbolika nebo fetiš. Každopádně trnič se stal legendou tohoto místa.

Bohužel jsme si sýr nekoupili, protože na planině neberou karty a i tak tam ten sýr zrovna neměli. Jeden z našich fanoušků nám dokonce půjčil pět eur, abychom si ho mohli koupit, ale sýr stál deset a ani tak jsme ho nikde nenašli. Pepa prošel snad deset míst, kde se sýr údajně prodává, ale všude jsme narazili na prázdné ruce. Takže nakonec jsme ten legendární sýr ani neviděli, což bylo trochu zklamání.

Legenda říká, že pasáci vyráběli vždycky dva sýry – jeden si nechali a druhý dali své milé, než se vydali na dlouhé měsíce zpět do hor. Byla to zajímavá tradice, která dodává sýru ještě zvláštnější nádech.

Naše dobrodružství ve Slovinsku ale zdaleka nekončí, máme v plánu ještě spoustu zajímavých věcí, o kterých vám povíme v příštím deníku. A nezapomeňte, že premiéra prvního dílu osmé televizní série se blíží – už druhého října, tedy za nějaké dva týdny. Uteklo to, že? Těšíme se, až to všechno uvidíte!

Zdroj: autorský text