Zápisky z korejského tripu, díl 3: Demilitarizovaná zóna, přesun na západ, obří jeskyně a vichřice

Po úvodním týdnu v Soulu a následném přesunu na sever k Heyri Art Village pokračujeme dál. Minulý týden jsme se podívali do demilitarizované zóny a pak jsme přejeli zpátky pod Soul. Už si začínáme zvykat, ale s překládáním je pořád problém a všechno se tím zdržuje. Korejci navíc mají některé věci pro nás úplně nelogické. Třeba na automatech jsou dvě tlačítka, jedno je červené a jedno zelené, jenže tady zelené neznamená OK, často je to právě naopak. Je také příjemné, že si nás Korejci příliš nevšímají. Dělají, jako kdybychom vůbec neexistovali. Natáčení je tu i proto asi nejklidnější, jaké jsme kdy zažili.   

Naposledy jsme se bavili o vesnici Heyri Art Village a o plánu navštívit demiliatrizovanou zónu. Tohle nárazníkové pásmo je kolem 38. rovnoběžky a dva kilometry z něj patří KLDR a dva kilometr má Jižní Korea. Je tu několik míst, kde se dá do téhle zóny dostat, my jsme byli v místě, které se jmenuje Imjingang. Je to hodně zvláštní, funguje to tu jako turistická atrakce.

Je tady parkoviště asi pro tisíc aut, jsou tady kolotoče, a dokonce i takzvané observatoře. Observatoře jsou místa, která připomínají hlediště umístěné za sklem. Turisté si sem sednou a přes sklo v klidu koukají do Severní Koreje. Nahoře je velké množství dalekohledů a všichni se prostě chodí dívat, co je na druhé straně. My jsme byli v observatoři Dora. Kousek odsud je už v KLDR vesnice, ale možná byla postavená jenom jako, protože ani přes naše kamery a největší možné přiblížení jsme neviděli žádná auta nebo nějaký pohyb. Jinak natáčet se tady dá všechno, ale nesmíte točit a fotit vojenské objekty a vojáky. 

Další týden jsme přejeli na jih do města Taean, kousek pod Soulem. Po cestě jsme museli ještě na letišti vrátit krabičky na internet a doplatit tři dny, protože jsme termín vrácení prošvihli, ale byli milí. Zastavili jsme se také v robotické kavárně BotBotBot, už poněkolikáté. A zase byla zavřená, což vyvolalo velké zklamání. 

Na jih, respektive na západní pobřeží, jsme chtěli hlavně kvůli tradičním obydlím, kterým tu říkají hanok. Je to v podstatě něco jako korejská obdoba našich roubenek a v současnosti tyhle dřevěné domy zažívají obrovský boom. Lidi si kupují i staré hanoky a pak je opravují, protože všichni chtějí vypadnout z velkoměsta do přírody. On tu celý kemping zažívá velký boom a stává se trendem. Venku je minus osm, ale kousek od nás jsou kempy, kam jezdí Korejci se svými off-roady, na střeše mají stany a markýzy a normálně tady v té zimě kempují. My tu máme teplo, protože jako všude jinde je i v hanoku přetopeno. Topení je podlahové a normálně tady člověka z toho pálí nohy. Energie jsou tu prostě levné a tady na jihu je také ještě levnější benzin. Tankovali jsme asi za 28 Kč/l. 

V hanoku mají některá přímo geniální řešení. Třeba děti spí na zemi na místních matracích. Výborné je to v tom, že když se vyspí, tak to uklidíte někam do skříně a najednou mají k dispozici obrovský prostor na hraní a nepřekáží jim tu postel. Protože je topení v podlaze, tak jim je v noci i pěkně teplo. Další úsporné řešení je absence pračky a sušičky. Ty tu nemají, používají veřejné prádelny. Tam si člověk dojde a vypráno a vysušeno má za nějakých 150 Kč. Je to rychlé, takže my jsme během toho sotva stihli nakoupit a natankovat. Ale jinak je to super zařízené. V prádelnách jsou masážní křesla, knihovna, kávovar, během praní si odpočinete, pokecáte se sousedem a máte vypráno. Ale zase každý den bych tam s pytlem prádla chodit nechtěla. 

Jinak v těchto tradičních obydlích je zakázáno vařit, asi abyste jim to nezasmradili. Ale kuchyňka tu je, tak tu občas něco malého uvaříme. Velký zážitek byl i příjezd, kdy dvě recepční začaly pomalu skákat radostí a fotit si nás, protože sem prý ještě dosud nikdy žádný Evropan nepřijel. Fotili si s námi selfíčka, anglicky ale neuměli. Hanok je na místní poměry docela drahé ubytování, ale chtěli jsme si vyzkoušet, jak se v něm bydlí. Je to moc fajn. 

Korea je zajímavá i tím, že je tady 한국의 갯벌. Jestli nevíte, o čem je řeč, tak aspoň víte, jak se tu každou chvíli cítíme. V překladu to jsou korejské přílivové plošiny, kterým se říká getbol. To jsou obrovské přílivové a odlivové oblasti, kde moře ustupuje nebo přichází a rozdíl hladin je třeba pět metrů. A protože ty zálivy jsou mělké, tak ty getboly, když moře odejde, jsou plné bahna a živočichů. My jsme se byli podívat pláži Daecheon Beach s jedním z menších getbolů, kde to bahno těží pro kosmetické účely. Zároveň tam také pořádají věhlasný bahenní festival, během kterého se všechno myslitelné provádí v blátě. Takže tu jsou zápasy v blátě, diskotéka v blátě, závody mud run, no prostě všechno. Pepa se tím bahnem chtěl namazat, ale nešlo to, protože byla vichřice, sněhová vánice a mínus sedm. Tak jsme si alespoň nakoupili tu kosmetiku z bláta a následně ji hned vyzkoušeli. Pepa má doteď vousy plné bahna. 

Jižní Korea má také velké množství ostrovů, skoro 3500. Mimochodem, po cestě jsme jeli podmořským tunelem, který je pátý nejdelší na světě. Je to unikátní podmořská stavba, má asi šest kilometrů a je úplně úžasná. Když v tunelu jedete, na stropě jsou diody a při jízdě vám tam promítají ryby nebo letící ptáky, abyste se nenudili. Abychom to celé natočili, protože Pepa má tunely rád, tak jsme ho jeli pětkrát. Ten tunel by fakt super. 

Navštívili jsme také jeskyni Gwangmyenong cave, bývalý důl na zlato, který se otevřel v roce 1910. V tom dole vytěžili dvacet tisíc tun zlata. Má asi deset kilometrů chodeb, koupilo ho město a udělalo uvnitř galerii. Je to taková inspirace pro Ostravu, protože dva kilometry chodeb byly zpřístupněný, teď tam fungují videoart prezentace, promítá se třeba Pán prstenů nebo je tam dokonce vinná ulička. Jak tam je pořád 12 stupňů, tak tam vinaři začali vozit víno a turisté ho tam začali kupovat. Je to skvěle udělaný umělecký prostor. 

Do robotizované kavárny jsme se sice zatím nedostali, ale narazili jsme na automatizovanou restauraci. To takhle přijdete do „hospody“, kde ale vůbec nikdo není. Do automatu hodíte peníze, vypadne z toho miska a kostka, to dáte na ohřívač, kde do toho automat nalije přesné množství vody a přesně čtyři a půl minuty to ohřívá.

Normálně se to začne vařit a vznikne z toho polívka. Tu si tam pak sníte a papírovou misku vyhodíte. Polívka je to opravdu hustá a velmi dobrá. Stojí nějakých sedmdesát korun. 

Pepa se pořád také trochu učí dopravní předpisy. Hlavně semafory jsou zákeřný. To přijede ke křižovatce a bliká tam červené světlo. Tak stojíme, ale všude okolo auta jezdí dál. Když nás někdo protroubil, tak jsme také do křižovatky vjeli. Blikající červená totiž pouze znamená, že semafor nefunguje. 

V hanoku budeme ubytováni do pátku. Chtěli jsme tady v okolí natočit pět různých míst, ale byla tady vichřice a špatné počasí, tak teď bychom měli ještě zvládnout každý den dvě místa. Podíváme se na ostrov, kam se dá dojet autem, ale jen za odlivu, to je zajímavé. A v plánu máme třeba také Kkotji Beach, kde se dá fotit nejlepší západ slunce, nebo jsme tu našli jednu místní palírnu. Rozhodneme se podle počasí a jak to všechno dopadlo, to vám dáme vědět zase příště.