Dorazili jsme do Pyrenejí, okoukli Lurdy a zamířili zpátky domů. Tohle bude závěr 8. Fotra na tripu

Tak už jsme zase zpátky v Praze, začínají také besedy s Fotrem a poslední víkend jsme strávili na veletrhu Caravaning Brno. Ještě jsem vám ale nenapsala, jak probíhala úplně poslední část naší osmé cesty, takže to napravím. 

Osmý trip skončil v Pyrenejích. To byl také plán. I zde by se našlo mnoho zajímavých a krásných míst, ale už nám chyběl čas. Evropské hory jsou prostě plné míst, která stojí za návštěvu. 

Na naší cestě jsme se zastavili v Pont-Saint-Esprit, na první pohled docela obyčejném městečku. Ale historie tady vypráví neobyčejný příběh. V létě 1951 se tady stala masová halucinace – dodnes naprosto neobjasněná. Během jediné noci zemřelo asi deset lidí a celou událost provázela podivná série tragédií. Lidé se vrhali z oken, jeden syn viděl příšeru ve své matce a zabil ji, jiný si probodl srdce, protože věřil, že se mu chce „vytrhnout z těla“…

Vše začalo už pár dní předtím, když lidé z města hromadně navštěvovali lékaře kvůli podivným příznakům. První teorie mluvila o otravě špatným chlebem, který obsahoval námel – houbu, z níž se později vyrábělo LSD. Ale existuje i teorie z roku 2009, podle níž šlo o experiment americké CIA, která tady testovala účinky LSD na civilním obyvatelstvu.

Pont-Saint-Esprit je pořád zvláštní místo. Úzké uličky působí děsivě. Když jsme tam točili, Pepa zmiňoval hromadnou halucinaci před místními, kteří na slovo reagovali s úsměvem a očividně věděli, o čem je řeč. Doteď to tu rezonuje, ačkoliv se o tom nikdo moc nechce bavit.

Tehdy v roce 1951 ale tato událost plnila titulky francouzských novin jako něco neuvěřitelného. Pro místní to bylo jako peklo – lidé vybíhali na ulici, viděli příšery, vzájemně se napadali a zbytek se zamkl doma v děsu z toho, co se děje. Tato kapitola města je stále opředena záhadou a patří mezi nejpodivnější události minulého století.

Klášter svatého Pavla je další zajímavé místo, o kterém málokdo ví. Právě sem zamířil Vincent van Gogh po svém slavném incidentu s uchem, které poslal jako suvenýr jedné prostitutce. Jeho bratr mu našel toto místo jako útočiště – psychiatrickou léčebnu, kde van Gogh strávil rok.

Jako privilegovaný pacient měl vlastní pokoj a právě tady namaloval 40–50 svých nejvýznamnějších obrazů. Procházíte se zde místnostmi, které dnes vypadají přesně jako před 150 lety, a vidíte van Goghův pokoj a místa, odkud čerpal inspiraci.

Každé zákoutí vás vtahuje do jeho světa – cedule vás informují, který obraz kde maloval, a ačkoliv jsou tu jen fotokopie, vidíte přesně to, co tehdy viděl on. Klášter je nádherný a působivý, určitě stojí za návštěvu – jen doporučuju parkovat na placeném parkovišti, protože v okolí se jinak můžete dočkat vykradeného auta. Vítejte ve Francii!

První zastávkou na naší cestě Pyrenejemi bylo poněkud nečekané místo – opuštěná jaderná elektrárna na pobřeží Atlantiku, která nikdy nebyla uvedena do provozu. Její stavba se inspirovala ambiciózním plánem, podle kterého mělo na atlantickém pobřeží vyrůst několik jaderných elektráren, jež by posílily energetickou soběstačnost oblasti.

Bohužel se projekt dostal do rozporu se silným odporem místních obyvatel. Elektrárna totiž vyrostla v srdci Baskicka, což je oblast známá separatistickými tendencemi. Vedle ekologických aktivistů se proti stavbě postavila i místní teroristická organizace, která na projekt útočila přímo a nevybíravě – její členové dokonce zabíjeli dělníky pracující na stavbě.

Krize vyvrcholila, když teroristé unesli hlavního inženýra a projektanta elektrárny. Oznámili, že pokud by někdy došlo ke spuštění elektrárny, inženýr zaplatí životem. Španělská vláda v té době nereagovala dostatečně rychle, a bohužel organizace svůj hrozivý slib nakonec skutečně splnila. V roce 1981, těsně před plánovaným spuštěním elektrárny, bylo rozhodnuto, že zůstane navždy vypnutá.

Dnes tak na pobřeží stojí monumentální, opuštěná dvoubloková stavba, která působí až děsivě – rozkládající se betonový kolos, kolem nějž není žádná civilizace. Atmosféra toho místa, navíc pod těžkými mraky a za hustého deště, který nás ten den přepadl, byla jedinečná. Bohužel jsme se dovnitř nedostali, protože místo je nyní oplocené a střežené kvůli plánům na revitalizaci.

Další zastávkou našeho putování bylo Bilbao, kde nás přitáhla socha květinového psa u Guggenheimova muzea. Tento 12 metrů vysoký „květinový mazlíček“ se mění s ročními obdobími a původně putoval po světových galeriích, než se stal ikonou muzea v Bilbau.

Ale jeho příběh je ještě zajímavější – když byl pes na svém místě a měl ho přijít obdivovat španělský král, pokusili se separatisté infiltrovat mezi zahradníky a schovat do něj výbušniny. Plánovali psa odpálit právě v okamžiku, kdy bude král stát v první řadě. Naštěstí bezpečnostní složky zasáhly včas a teroristé byli odhaleni dřív, než bomby nainstalovali.

Je to zvláštní a trochu znepokojivé, že teroristé dokázali zacílit i na umělecké dílo květinového psa. I dnes tu vzbuzuje husí kůži pomyšlení na to, co vše bylo v ohrožení. Když jsme přijeli, byli zrovna zahradníci na lešení a měnili květiny za macešky. Pohled na ně mě donutil přemýšlet, kdo ví, jestli ti „zahradníci“ tenkrát opravdu byli jen obyčejní zahradníci…

Guggenheimovo muzeum jsme si nakonec prohlédli i zevnitř. Děti si tam užívaly každou minutu, takže ho doporučuji každému, kdo by chtěl zajímavý eurovíkend!

Další zastávkou byl dramatický ostrov Gaztelugatxe. Na vrcholku kopce na něm stojí kaple Jana Křtitele a most, který ji spojuje s pevninou, působí až středověce. Tento impozantní skalní útvar si dokonce Netflix vybral jako kulisu pro natáčení seriálu Hra o trůny – právě zde se odehrávaly scény na Dračí skále.

Když jsme dorazili, bylo krásné počasí a teplé sluneční paprsky nás příjemně naladily na výstup k vrcholu. Jenže v okamžiku, kdy jsme dorazili k vrcholu a došli ke kapli, přihnala se bouře a vítr se opíral do každého schodu, který jsme museli zdolat. Pepa držel děti, aby je vítr neodfoukl a Lumi jsme raději nechali běhat, aby nás na vodítku nestáhla dolů. Rozhodli jsme se chvíli počkat, až se počasí uklidní, ale když se blížilo 5 hodin odpoledne a kaple zavírala, nezbývalo než vydat se zpět dolů v bouři.

Když jsme dorazili ke schodům, stáli tam naštěstí dva místní Španělé ve svých terénních autech a nabídli, že nás i s Lumi odvezou zpět na parkoviště. Bylo to jako záchrana, protože cesta zpátky by nám pěšky trvala skoro hodinu.

Zastavili jsme se také na  legendární železniční stanici Canfranc na španělské straně Pyrenejí. Tento monumentální komplex dlouhý 270 metrů vznikl v 20. letech minulého století jako přechodová stanice mezi Francií a Španělskem, protože tyto země používaly odlišné rozchody kolejí. Ve 20. století to byla honosná stavba v art deco stylu, ovšem železniční provoz byl přerušen v 70. letech poté, co na francouzské straně havaroval vlak, jehož pád poškodil most. Francouzi se rozhodli most neobnovit, což znamenalo konec stanice, a ta se postupně měnila v jeden z největších squattů na světě.

Stanice, ukrytá mezi horami, má však i temnou minulost. Během druhé světové války totiž sloužila jako tajná cesta pro nacisty, kteří tudy převáželi zlato a poklady do jižní Ameriky. Říká se, že některé cennosti jsou stále skryty v okolních horách. Bohužel jsme se nemohli pustit dál do průzkumu, protože na francouzské straně byly zavřené všechny silnice.

Poslední z našich zastávek před návratem do Čech byl Torreciudad, monumentální sídlo Opus Dei. Stavba, kterou byste z dálky mohli považovat za továrnu či hrad, je jedním z hlavních center této kontroverzní církevní organizace, jež vznikla díky Jose Mariovi, jenž byl později prohlášen za svatého.

Svou víru předával s myšlenkou, že ke svatosti může dospět každý, nejen kněz – jde jen o to vést zbožný život. Toto místo nás překvapilo svou moderní výbavou, dokonce i QR kódy pro dary v hodnotách od 5 do 500 eur. Pepa tam přispěl deseti eury, ale přiznal se, že vůbec netuší, co konkrétně vlastně podpořil.

Uvnitř Torreciudad jsme spatřili sochu černé Madony. Tyto specifické sochy jsou rozšířené jen na několika místech v Evropě. Dodnes se vedou debaty o tom, proč vznikly – je to způsobeno degradací materiálu, nebo šlo o umělecké rozhodnutí inspirované tmavou pletí imigrantů z Afriky? Ať už je důvod jakýkoliv, přítomnost černé Madony v tak honosném moderním chrámu byla fascinující. Přítomnost černé Madony zde dodávala stavbě neobyčejný mystický rozměr a rozhodně umocňovala sílu zážitku.

Zúčastnili jsme se i mše, která byla naprosto velkolepá. Tento kostel je tak obrovský, že připomíná moderní katedrálu, ale s minimalistickou elegancí 70. let. Prostor je obrovský, plný světla, s monumentální atmosférou, která na nás zapůsobila nesmírně silně.

Po duchovním zážitku v Torreciudad jsme pak pokračovali v Lurdech. Tam jsme zakončili naše putování a rozhodli se, že holky si za všechnu tu odvahu a dobrodružství zaslouží trochu zábavy. Proto jsme zamířili přímo do Disneylandu v Paříži! Atmosféra byla naprosto kouzelná – všechno se točilo kolem pohádek, zábavy a barev, a holky byly v sedmém nebi.

Ačkoli cesta byla místy opravdu náročná a nabitá dobrodružstvím, tenhle závěr v Disneylandu byl dokonalou tečkou.

Zdroj: autorský text