Hopewell Cape: Den, kdy se oceán dvakrát proměnil před našima očima

Na východním pobřeží Kanady, v provincii New Brunswick, se nachází místo, kde vám příroda velmi názorně předvede, jak funguje příliv a odliv. Říká si Hopewell Cape, konkrétně Hopewell Rocks Provincial Park, a pokud jste si až doteď mysleli, že je oceán něco stálého a klidného, tady vás rychle vyvede z omylu.

Hopewell Rocks leží na břehu Bay of Fundy, která je známá tím, že má nejvyšší příliv na světě. Rozdíl hladiny mezi přílivem a odlivem může být až 16 metrů, což je fakt znát.

Navštívili jsme tohle místo letos v červenci během našeho Fotr na tripu 10 Od Atlantiku po Pacifik. Tentokrát i s Lumi, naší fenkou, která tu nechala tolik stop v bahně, že by z nich šla poskládat celá kapitola geologické historie. Byla to jedna z těch zastávek, které přijdou nenápadně, ale zůstanou s vámi ještě dlouho.

Den začal nenápadně. Budík, rychlá snídaně a naložit Lumi do auta. Navigace ukazovala „Hopewell Rocks Provincial Park“ a my jsme tušili, že nás čeká něco výjimečného. Ale upřímně, na mapě to místo působí trochu nevinně. Prostě zátočina v provincii New Brunswick. Jenže když přijedete na parkoviště a ucítíte ve vzduchu směs soli, vlhka a očekávání, začne vám být jasné, že tohle nebude jen tak.

První dojem? Normální lesní cesta, trochu turistů, informační tabule. A pak se před vámi objeví dlouhé schodiště, které vede dolů. Sestupujete krok za krokem a najednou si uvědomíte, že scházíte ne na pláž, ale na dno oceánu. V tu chvíli je odliv a to, co jindy ukrývá voda, se otevřelo lidem. Obrovské skalní věže stojí před vámi jako strážci, každý s vlastním tvarem a jménem. Místní jim říkají Medvěd, Milenci nebo Srdce. A vy jim to věříte, protože jejich siluety jsou tak výmluvné, že nepotřebujete fantazii navíc.

Lumi mezitím okamžitě objevuje kouzlo bahna. Každý krok se mění v cákající radost, její tlapky zanechávají stopy, které vypadají jako čerstvě otištěné do geologické kroniky. My se snažíme tvářit, že to máme pod kontrolou, ale pravda je, že boty už po pár minutách připomínají spíš mokré brikety než obuv.

Na místě je docela dost lidí, ale prostor je velký a každý si najde své místo. Někteří se snaží vyfotit dokonalý snímek skály ve tvaru srdce. Jiní si všímají detailů, struktury kamene, drobných rostlin, které se drží i v takhle nehostinném prostředí. A pak jsou tu děti, které bahno považují za nejlepší atrakci dne. Ve srovnání s nimi vypadáme jako nudní dospělí, co se pořád snaží čistit boty. Stejně marně.

Když se rozhlédnete kolem, je jasné, že tyhle útvary nevznikly přes noc. Miliony let pohybu zemských desek, mořských proudů a neúnavné eroze vytvořily kamenné věže, oblouky a tunely, které vypadají jako přírodní bonsaje. Nahoře rostou stromy a keře, dole je už voda dávno „ohlodala“. Je to krásná i trochu křehká rovnováha. jakoby stačil jeden silnější příliv a některé útvary padnou. A dřív nebo později se to opravdu stane.

Po hodině strávené dole na dně oceánu se vydáváme zpátky nahoru. Boty těžké od bahna, Lumi ještě těžší, protože se snaží utéct každému pokusu o čištění. Nahoře si dáváme kávu a zmrzlinu a čekáme. Protože tady nejde jen o to vidět skály při odlivu. Musíte zůstat a počkat, až příroda otočí kulisy.

Sedíme na lavičce u vyhlídky, sledujeme lidi, kteří odcházejí, a říkáme si, že dělají chybu. Příliv se totiž pomalu začíná hlásit o slovo.

A pak to začne. Nejdřív nenápadně, jako by se nic nedělo. Hladina stoupá po centimetrech, ale když si dáte pauzu a pak se znovu podíváte, všimnete si rozdílu. Voda přichází s obrovskou silou a během několika hodin změní celé prostředí. Skály, mezi kterými jsme se před chvílí procházeli, mizí pod vodou. Zůstávají jen jejich vrcholky, jako by se celý svět přepnul do jiné dimenze.

Fotr s Josefínkou neodolali a půjčili si kánoi. Pár minut poté už pádlovali nad místem, kde jsme se ještě ráno brodili bahnem. Ta představa byla trochu absurdní, dopoledne stojíte na dně oceánu, odpoledne se nad stejným bodem vznášíte na vodě. Pepa se tvářil jako dobrodruh, Josefínka jako by vyhrála expedici roku. A z vyhlídky to celé působilo jako ukázkový důkaz, že tady se svět opravdu mění každých pár hodin.

Celé to funguje překvapivě jednoduše. U vstupu zaplatíte vstupné, dospělý zhruba patnáct dolarů, děti osm, rodina třicet šest. Parkoviště je zdarma, toalety čisté, v malém centru koupíte kávu, pohlednice i magnetky. Psi mají povolený vstup, což ocení všichni, kdo cestují jako my. Jen je potřeba počítat s tím, že čistí domů už neodjedou.

Co je ale nejdůležitější, všechno se tady řídí přílivovými tabulkami. Pokud si čas nepohlídáte, můžete snadno přijet v momentě, kdy je celé místo pod vodou. My jsme si naštěstí vše načasovali dobře a viděli obě podoby.

Když odjíždíme, slunce už začíná klesat. Hopewell Cape má za sebou další den, další dva dechy. A my máme pocit, že jsme byli u něčeho výjimečného. Ne u atrakce, která by se snažila ohromit, ale u přírodního představení, které běží každý den bez přestávky už miliony let.

Lumi usíná v autě s tlapkami pořád špinavými od bahna. Josefínka vypráví, jaké to bylo pádlovat s tátou nad „jejich“ skálami. A my víme, že tahle zastávka bude patřit k těm, na které se nezapomíná.

Hopewell Cape není místo, kde strávíte týden. Ale je to místo, které vám na dlouho zůstane v hlavě. Místo, kde se oceán dvakrát denně nadechne a vydechne. A kde zjistíte, že někdy stačí zůstat stát na břehu nebo si půjčit kánoi a dívat se.

Zdroj: autorský text