Po stopách Pabla Escobara: Koupání v bazénu kokainového krále aneb Narcos na vlastní kůži

Kolumbie nám připadá až neuvěřitelně pestrá a rozmanitá. Najdeme tu trvale zasněžené vrcholky hor, vyprahlé pouště, neprostupnou džungli nebo rozpálené karibské pobřeží. Každá z těchto oblastí má i různé klima. Pestrost Kolumbie je ale i v místních lidech, jejich zvycích a historii. Zaměřím se teď ale jen na nedávnou, relativně krátkou, nicméně zajímavou část historie této země. Na temné období rozkvětu výroby a distribuce drog, na období, kdy Kolumbii fakticky ovládaly drogové kartely.

Bezpochyby nejznámější narkobaron, pašerák kokainu a vůdce Medellínského kartelu, byl Pablo Emilio Escobar Gaviria, který se v 80. a 90. letech stal jedním z nejmocnějších a nejbohatších zločinců na světě. Časopis Forbes ho v roce 1989 zařadil na 7. místo nejbohatších lidí světa. V Kolumbii je to ale stále kontroverzní postava. Pro některé to byl novodobý Robin Hood, pro jiné zůstává symbolem teroru. Pojďme se tedy podívat na pár míst, kde můžeme ještě najít jeho stopy.

Komuna 13 je čtvrt v západním Medellínu, která sloužila Escobarovi jako skladiště drog a zbraní, bezpečné útočiště, zdroj informátorů a nájemných vrahů, takzvaných sicarios. Byla to klasická favela (chudinská čtvrt), která vznikla ve strmém svahu, plná úzkých a nepřehledných uliček, strmých schodišť či nepravidelných domů. Escobar tady uplatňoval heslo „prachy, nebo olovo“ (plata o plomo), což platilo na zdejší chudé teenagery. Escobar těm lidem dával práci. Měl tady značný vliv, prakticky celá čtvrt mu byla loajální. Kdo ale nechtěl spolupracovat, nepřežil.

Čtvrť byla příliš nepřehledná, aby byla kontrolována policií. I po Escobarově smrti to bylo jedno z nejnebezpečnějších míst v Kolumbii. Bylo to fakticky bojiště mezi gangy a paramilitantními skupinami, které se pokoušely ovládnout obchod s drogami a zbraněmi. Co je na ní zajímavé dnes?

Její přeměna z nejnebezpečnější městské čtvrti na světě k bezpečnému a oblíbenému turistickému místu v Kolumbii. V roce 2002 spustila vláda Operaci Orion, kdy tisíce policistů, vojáků a členů speciálních jednotek tuto čtvrt násilně ovládlo. Operace byla hodně brutální, bylo při ní popraveno či zmizelo hodně lidí. Nicméně výsledek se dostavil - do Komuny 13 se začali stěhovat umělci, řemeslníci a čtvrť začali měnit.

Dnes je plná street-artu, murales (graffiti), na mnoha místech pouliční umělci předvádějí svá představení, prakticky kdekoliv si můžete dát kafe, poobědvat, nebo jen tak posedět na schodech. K této proměně přispělo i vybudování venkovních elektrických eskalátorů, které usnadnily dopravu ve čtvrti.

Můžete zde absolvovat i street art tour, kdy vás s největší pravděpodobností provede někdo z místní komunity, povypráví o historii čtvrti i vlastní zážitky a vysvětlí význam jednotlivých graffiti. Dnes tady Escobara připomínají jen suvenýry, trička či hrnky s jeho tváří, které tady prodávají pouliční prodejci a stánkaři.

Escobar byl u chudých oblíbený tím, že pro ně postavil a daroval jim nové domy. Mnoho lidí si myslí, že tyto domy postavil v Komuně 13. Není to tak. Ty domy jsou na východě Medellínu ve čtvrti Buenos Aires. A právě tam si Escobara ctí a připomínají si ho i monumentálním graffiti.

V Medellínu jsme si půjčili motorky a vyrazili na třítýdenní cestu po Kolumbii. Jedním z prvních zastavení bylo jezero, vlastně přehrada Guatapé, kde se dá také najít spojitost s Escobarem. Samotná nádrž je neuvěřitelně krásné místo, je členitá a připadala nám spíš jako místo tisíců jezer. Doprava po cestách nebo lodí je zdlouhavá a tak je zde nejjednodušší doprava vrtulníkem.

Tady si postavil Escobar luxusní vilu Manuela, která se objevila i ve známém seriálu Narcos. Kdysi velmi dobře střežené místo několik týdnů před Escobarovou smrtí raketami ostřelovali a zničili Los Pepes, nepřátelé Escobara a Medellínského kartelu.

Na dlouho zůstaly z vily ruiny, dílo zkázy dokonali hledači pokladů, kteří hledali ve dvojitých zdech ukryté Escobarovy dolary. Své bohatství si často uchovával ve svých nemovitostech, kterých měl tisíce a ve většině z nich nikdy ani nebyl. La Manuela byla střežena a nepřístupná až do začátku roku 2024, a tak jsme byli jedni z prvních, kteří si po Escobarových dětech mohli smočit nohy v jeho bazénu.

V současné době dostala vilu k dispozici společnost, která tady bude provozovat outdoorové aktivity (výlety na čtyřkolkách, paintball atd.). Kolumbijská vláda se tak snaží zahladit stopy po temném období nedávné historie. Stále je ale turismus zaměřený na zlaté období obchodu s drogami oblíbený a někteří podnikatelé z toho těží.

Nedaleko městečka Doradal si postavil Escobar haciendu Nápoles. Bylo to místo, kde skutečně byl, řídil obchody a bydlel i se svou rodinou. Pro děti postavil zoo, kam umístil exotická zvířata snad z celého světa. Zoo byla přístupná i okolním lidem. Zajišťoval si tak oblibu a podporu veřejnosti. I tady se současná kolumbijská vláda snaží potlačit „kult Escobara“, tedy zlikvidovat, co po něm zbylo. Hacienda už fakticky neexistuje a na jejím místě vznikl zábavní park.

Zvířata z původní zoo byla rozmístěna po zahradách po celé Americe. Jen hroši tady zůstali. Jejich odvoz by byl prostě drahý. Hroši nemají v Jižní Americe přirozené predátory, a tak se původní 4 hroši rozmnožili a žije jich tady teď asi 150.

Hroch je nejoblíbenější zvíře Marci, mé lepší polovičky. A tak jsme je museli najít. Zpočátku se to zdálo jako hledání jehly v kupce sena. Jezdili jsme po okolí Doradalu i zábavního parku a nikde nic. Venkov je tady rozlehlý, po krajině jedeme pomalu, prach se dostává do přileb a tak jezdíme s takovým rozestupem, že se občas ztratíme.

Nakonec zastavujeme u malého krámku, abychom pivem spláchli prach a ptáme se majitelky, jestli tady neviděla hrochy. Odpovídá: „Hrochy? Jasně, pojďte, pomůžu vám dostat se přes ostnatý drát, pak už to není daleko.“ A fakt, po chvíli jsme našli jezírko i s hrochy. Na cestu jsme dostali jako doprovod psa. Bohužel. I když to bylo milé štěně, místo obrany hrochy spíše dráždilo. V Africe patří k nejnebezpečnějším zvířatům vůbec. Ani tady to nejsou žádní domácí mazlíčci, ale protože je tady nikdo neohrožuje, jejich agresivita postupně uvadá.

Opatrní ale být samozřejmě musíte, respekt opatrnost je na místě. Je potřeba mít pořád oči na stopkách, hlídat si únikovou cestu a při sebemenším náznaku vyhrůžky zdrhnout. Tak blízko a v přímém kontaktu jsme s hrochy ještě nikdy nebyli. K ústupu jsme se vydali až po prvních výhružných gestech. Už nás měli asi plné zuby.

Zážitek to byl ale skvělý. Stálo to za tu námahu i dlouhé hledání. A asi se nikdo nebude divit, že jsme tam šli další den znovu…

Ke katedrále jsme dojeli za deště, u stánku si dali ananasovou šťávu (v Kolumbii jsou čerstvé ovocné šťávy něco, co prostě musíte mít aspoň 3x denně) a přemýšleli, jestli dovnitř vůbec jít. Hodně míst spojených s narcos je srovnaných se zemí a nic tam neuvidíte. Nakonec jsme tam šli a bylo to jiné.

Co tedy ta katedrála je? Historie bojů mezi Escobarem a kolumbijskou policií, případně americkou DEA, byla hodně dynamická a intenzivní. V jisté chvíli se dostali do patové situace a východiskem byla domluva, že se Pablo vzdá, ale za speciálních podmínek.

Vystavěl si sám pro sebe vlastní vězení na pečlivě vybraném místě s vlastní ostrahou. Dneska se to zdá jako nepředstavitelné požadavky, ale stalo se tak. Escobar si tedy vládl svému kartelu dál, jen z domluveného místa. Vězení, tedy spíše pevnost na kopci nad Medellínem, bylo strategicky skvělým místem s přímým výhledem na město, kde měl své lidi ve vizuálním kontaktu 24 hodin denně.

Na případnou kontrolu (přepadení) policií či vojskem tak bylo upozorněno s hodinovým předstihem. Tolik času totiž zabrala cesta ke katedrále.

Pablo si tam užíval neuvěřitelného luxusu, zval si tam prostitutky, parťáky z businessu i světové celebrity. Areál byl vybaven heliportem, lázněmi či fotbalovým hřištěm. Za velmi štědrou odměnu (myslím tím finance i drogy) ho tam navštívil třeba Maradona, aby se zúčastnil fotbalového zápasu.

Po náročné vojenské operaci byl areál přeci jen dobyt a obsazen policií a vojskem, ale Escobar stačil zdrhnout. Prezident Kolumbie tehdy nařídil vybavení vězení zničit a odvézt. Nikdo už neměl vidět, v jakém luxusu žijí lidi z opačné strany zákona. Neměli to vidět ani policajti a vojáci, kteří nasazovali své životy za zlomek odměn v porovnání s Escobarovými sicarios.

Dneska je z části vězení domov důchodců a v katedrále je muzeum, lépe řečeno „výstava zločinů“ Pabla Escobara. Tady je místo, kde se dozvíte, jak krutý Escobar byl a jaké kriminální a teroristické činy napáchal.

V Medellínu se většina turistů ubytuje ve čtvrti El Poblado. A právě na jeho východním konci najdete Muzeum Pabla Escobara. Je provozováno Escobarovou rodinou a cítíte to tady všude. Počínaje průvodci přes vystavované artefakty či suvenýry v obchůdku. Uvidíte tady, čím se bavil, jak vyrůstal, jaké triky používal na oklamání policie, a hlavně co všechno dobrého pro chudé Kolumbijce udělal, dále třeba jak cvičil nové piloty, aby mohli v džungli přistávat potmě a také se tady dozvíte, že jej nakonec nezastřelila kolumbijská policie, ale zastřelil se sám. Jinak by ho asi nedostali. Je na vás, abyste si udělali názor, jaký byl a co vše udělal.

Místo, kde nejznámějšího narkobarona nakonec zabili, najdete na opačné straně Medellínu. Tady už dnes ale drogovou historii nic nepřipomíná. Můžete si na webu vyhledat fotky se zastřeleným Escobarem na střeše garáže, a to jak ze skutečné akce, tak ze seriálu Narcos, který Pabla hodně zpopularizoval a spustil tím i „narcos turistiku“. V Medellínu nabízí tyto tours mnoho agentur a cestovních kanceláří. Ty vám ukážou i toto místo. Dnes je to ale poklidná čtvrt, kde se místní k těmto událostem nehlásí. A tak si můžete prohlédnout vlastně nicneříkající rezidenční čtvrt Medellínu a v nejlepším případě i porovnat dům s tím, jak vypadal v seriálu.

Itagüí leží na jižním okraji Medellínu a je tam obrovský, rozlehlý hřbitov. Připomíná spíš park se spoustou palouků, cestiček, chodníků a taky sálů pro smuteční obřady. Pro všechny návštěvníky tu už mnoho let jezdí zmrzlinář se svou ženou. Až tam pojedete, zmrzlinu si dejte. Je to zmražené ovoce, které posolíte, popepříte a namáčíte do citronové šťávy. Kombinace soli a ovoce tu není tak neobvyklá. I mango se tady podává nastrouhané na nudličky a se solí.

Hřbitov leží na vyvýšeném místě nad řekou a je z něj krásný výhled na město Medellín. Kolem stromových alejí jsou lavičky, odkud můžete pozorovat, co se na hřbitově děje. Jeden z palouků je vyhrazen snad všem narcos, o kterých jsem kdy četl nebo viděl v různých filmech.

V jedné části najdete hrob celé Escobarovy rodiny včetně jeho strážce Limona, bratrance Gustava nebo Pablovy matky. Na druhé straně loučky leží zase Griselda Blanco de Trujillo, titulní postava dalšího seriálu Netflixu. K Pablovu hrobu chodí jednak místní lidi uctít jeho památku, tak turisti s průvodci a střídají se u hrobu jeden za druhým. Je tedy poněkud těžké udělat si fotku samotného hrobu.

Escobara bylo už dost a naše další putování po Kolumbii bude se zaměřením na jiná témata: architekturu, přírodu a lidi.

Zdroj: autorský text