V Turecku na hranicích auta ofukují desinfekcí, COVID testy posádky ale nevyžadují

Všichni míří do Turecka v létě, aby se grilovali jako kuřata na sluníčku. Tahle země ovšem nabízí i naprosto dokonalé hory.  Na prvních dvou místech naší turecké anabáze jsou vepsaná dvě místní lyžařská střediska, Ercİyes a Palandöken. Obě se zárukou sněhu od prosince do dubna. Obě s nadmořskou výškou kolem 3 000 metrů.

Bohužel taky poměrně dost vzdálená. U obou je ale v dosahu letiště, a do toho prvního v Ercİyes už dokonce jedna česká CK letos pořádá zájezdy. My dobrodruzi se sem kodrcáme autem, protože tureckých lyžařských středisek hodláme navštívit víc, i těch bez letiště. A s tím se váže překročení hranic.

K hraničnímu přechodu míříme v neděli, kdy v Turecku platí všeobecný zákaz vycházení. Ten musí dodržovat místní od pátku do neděle. Netýká se však krátkodobých turistů - a to jsme my.

Nulová fronta, skoro žádná osobní auta. První, co nás překvapilo, byl systém větráků, který ovál náš SsangYong Rexton jakousi dezinfekční mlhou. Naštěstí cedule dostatečně dopředu varovaly, abychom si zavřeli okénka. Vzápětí nás u okénka za tuto dezinfekci zkasírovali o pět euro. Jako bonus nám ovšem dali desinfekční sadu obsahující několik roušek a antibakteriální gel.

Nejdéle jsme se zdrželi u přepážky, kde se zkoumal náš SsangYong. Automobily jsou v Turecku všeobecně drahé, a to i ty hodně ojeté. Státní správa si hlídá černé dovozy, a proto, kdo z cizinců autem do země vjede, musí ji stejným automobilem i opustit. Pokud máte firemní automobil, doporučujeme mít pověření, že ho můžete řídit, a to ideálně opatřené apostilou. Jde o mezinárodně uznávanou superlegalizaci dokumentů, které potvrzuje Ministerstvo Spravedlnosti nebo Ministerstvo zahraničních věcí. Jak taková apostila vypadá, si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Když ji celník spatřil, uznale pokýval hlavou a řekl, že ten náš Mercedes je v pořádku. Musel jsem ho opravit, že se jedná o SsangYong. Nevěřícně zvedl obočí, porušil veškeré covidové protokoly, vystrčil hlavu ven z kukaně a udiveně pronesl "Aha, SsangYong...". A bylo hotovo.

Poslední kontrola, kterou procházíme, byla zdravotní. Ta namátkově vybírá evidentně nemocné nebo rizikové osoby, kterým provede covidový test. Úspěšně jsme se tomu vyhnuli. :-)

Dálniční poplatky jsou v Turecku lehce komplikované. Fungují formou nálepky s čipem, který si dobijete na určitou sumu. Kolik vyčerpáte, je nejlépe si psát do telefonu nebo deníčku. Naštěstí na nejdůležitějších mýtných branách existuje i možnost platby kartou nebo v hotovosti. Nálepka s čipem se dá koupit hned na hranicích na přepážce pošty značené PPT nebo na prvních čerpacích stanicích označených písmeny HGS nebo OGS.

Dobít si svojí nálepku pak můžete na kterékoliv poště v Turecku. Malý zmatek, ale dá se na to zvyknout. Vybaveni vším potřebným míříme do Ankary, což je nějakých 7,5 hodiny cesty, a pak nás čekají další 4 do prvního horského střediska nad městem Kayseri. Ale o něm až příště. :-)