Proklínám AdBlue
Ve 2000 km jsem doléval do plných AdBlue. V 5700 začala řvát kontrolka, že mám dolít znovu. Vsadil jsem na jedinou kartu a sice, že dojedu do Baku, kde AdBlue seženu. Podařilo se mi to u prodejce BMW. Improvizovaně AdBlue dolévám z desetilitrového kanystru na parkovišti, a i když jsem opatrný, pár panáků superkorozivních „chcanek“ ukáplo vedle. Ideální je, když doléváte tuhle „ekoblbost“ u hrdla nádrže, Land Cruiser má bohužel její nálevku v motoru.
Interiér úpí
Světlé plasty a čalounění mají za sebou ne sedm, ale sedmdesát tisíc kilometrů. Nejvíc trpí zadní sedačky, kde jsou obě holky zavaleny batohy a na prostředním sedadle dalším kufrem. Některé šmouhy hrozí po návratu výměnou. Impresionisticky barevný nádech získal i plast zadních dveří kufru lisující zavazadla, která se do něj nesmazatelně obtiskla.
Uražené plasty
Za své při lisování bagáže vzaly plasty kolem zadního pátého okna. Drží tam jen díky lepící pásce Sheron. Vytrhla se i plastová pojistka zadního pravého sedadla, díky které sklápíte opěradlo. Pár šrámů chytla karoserie, ale ty naštestí eliminovala folie. Bohužel na střeše pod off-road zahrádkou není a vrypy po utrženým gumicuku a povolené kurtě jen září.
Suma sumárum - všechno jsou to kosmetické vady způsobené spíš nešetrností a extrémním zatížením auta. Důležité je, že to podstatné funguje, a my frčíme bez ztráty kytičky dál. Za mě zatím Land Cruiser šlape na 98 procent. Díky parťáku-Lanďáku!